1. zkušenost se stavem společnosti v letech 1918-1938 (nikterak idylická)

2. frustrace z Mnichovské smlouvy (zrada spojenců byla neodpustitelná)

3. osvobození Československa (převážně Rudou armádou)

Každý z těchto momentů zásadně ovlivnil politické klima a není divu, že podpora lidově demokratické budoucnosti se socialistickými prvky měla v poválečném období značnou podporu (výrazně levicově vychovávala společnost už meziválečná umělecká avantgarda a válečná zkušenost její vliv jen prohloubila a znásobila).

Na druhou stranu je zcela pochopitelné, že antikomunistické (zdráhám se tvrdit, že demokratické) strany se takového vývoje obávaly a od samého počátku obnovené republiky dělaly všechno proto, aby pozici komunistů oslabily, nebo ještě raději zvrátily. Protože z výše uvedených důvodů to byl úkol značně obtížný, rozhodly se (když se nepodařilo prosadit ani přijetí Marshalova plánu) využít krajní možnosti: pokusili se vyvolat vládní krizi, a spoléhali na podporu prezidenta Beneše, který měl jejich akci zaštítit.

Davy "lidí práce" byly však opačného názoru. Komunistům nedalo příliš velkou práci vystupňovat i prostřednictvím odborů tlak na prezidenta, aby rozhodl v intencích pokračování Košického vládního programu. Prezident Beneš pak nemohl rozhodnout jinak, než mu nadiktovaly masy demonstrantů. (Představte si, že by v listopadu 1989 odmítl prezident Husák jmenovat jinou vládu, než mu "nadiktovala ulice").

Toto připomenutí souvislostí nezakládá pochybnost o tom, že únorové události ovlivnily život společnosti na příštích 40 let v mnoha ohledech dokonce tragicky. Chce jenom připodotknout, že Únor nemohl dopadnout jinak: nebyl "skvěle připravenou" akcí komunistů. Mnohem víc byl prohrou jejich neschopných, leč domýšlivých oponentů, kteří nikdy nepřipustili možnost, že by ve společnosti mohla převládat nálada nakloněná více představám o společnosti "bez vykořisťování", než víry v dobré úmysly kapitalistů. Komunisté by museli být totální političtí břídilové, kdyby tento střet tenkrát prohráli.

Bylo by mnohem rozumnější říkat o historii celou pravdu. Polopravdy jsou základem pochybností a následné degradace hodnot. Toho jsme si užili v minulosti našeho národa vrchovatě. K ničemu dobrému to nikdy nevedlo.

Pokusy interpretovat historii podle toho, co je příhodné politické objednávce, je především pro budoucnost mnohem škodlivější, než otevřený pohled na prohry, vítězství i omyly, které minulost společnosti provázely a výrazně ovlivnily.

Pozn. JČ: Skutečností je, že první tři roky po válce se bohužel česká společnost chovala velmi podobně, jak se chová dnes. Tedy sobecky, individualisticky a kariéristicky, ve snaze co nejvíce nakrást a získat pro svůj osobní prospěch, bez ohledu na jakékoliv morální či etické imperativy či zájem celku. Básník Josef Hiršal ve své autobiografii, ironicky nazvané Vínek vzpomínek, v níž se podrobně zabývá situací první tří poválečných let, v ní například zaznamenává incident, že čeští spisovatelé byli tak chtiví a nenažraní, že jednou na recepci, uspořádané pro ně snad ministerstvem kultury (švédský stůl) se na připravené občerstvení vrhli tak zuřivě, že převrhli stůl.

Není divu, že když převažovalo sobecké úsilí co nejvíc si nakrást pro sebe, že národ neměl imunitu před Stalinovou strategií učinit z Československa ruskou kolonii a proměnit ho ve svůj cordon sanitaire. Samozřejmě, že velký význam měl i idealismus u určité části československé populace, zejména u mladých lidí, zklamaných zradou sobeckých západních demokracií v době Mnichova a polarizovaných zkušeností nacistické brutality, jak to velmi zajímavě popisuje Zdeněk Mlynář ve svých memoárech Mráz přichází z Kremlu.

V této souvislosti je pozoruhodné, jak je možné, že Československo podlehlo a takové Finsko, které bylo vůči Stalinovu Rusku v daleko nezáviděníhodnějším postavení, se ubránilo a Stalinovou kolonií se nestalo, i když po celých čtyřicet padesát let (až do dneška)'je zahraniční politika Finska velmi opatrná, aby nerozzuřila Rusko.

Mám v Glasgow různé finské studenty a srovnávací diskuse o tom, co se po roce 1945 dělo v Československu a co ve Finsku, je velmi zajímavá. Mělo by se o tom diskutovat v českém prostředí podrobněji.