Lži - tak průzračné

Abych se příliš nechvástala -- ono se vlastně o žádné objevné úvahy nejedná. Podle mě je to jasné jako facka. Už před volbami do poslanecké sněmovny v roce 2006 jsem nabyla přesvědčení, že něco je špatně. Jsem instinktivně nedůvěřivá (dílo autentické kritické výchovy, studia sociologie??) k velkým slovům, okázalým gestům, nabubřelým sloganům a k nekompromisní interpretaci reality, v rámci níž se mi někdo snaží vtlouci do hlavy, že on je mojí jedinou záchranou, že všichni ostatní jsou nepřátelé a on, pouze on to se mnou myslí dobře. Pokud se s názorem spasitele neztotožňuji, jsem jím v lepším případě označena za divnou a hloupou, v horším případě se tím také stávám automaticky jeho nepřítelem. A s nepřítelem se musí bojovat, jakkoli, neboť účel světí prostředky a právo je pouze na straně spasitele -- v našem případě ODS.

Přesně to se dělo před volbami. ODS se za vydatné pomoci médií situovala do pozice JEDINÉHO spravedlivého, který JEDINÝ ví, jaká zvěrstva se zde dějí a který JEDINÝ nás před nimi může uchránit. Ale jaká zvěrstva? Co nám hrozí? Bylo potřeba vytvořit globálního nepřítele, tak strašlivého, aby to legitimizovalo i hrubé praktiky používané v boji s ním. Tímto nepřítelem se stal komunismus. Strašák komunismu, z mého pohledu v daném politickém kontextu (ČR součástí širších politických a vojenských struktur -- EU, NATO -- ČR jakožto signatář všech základních listin zajišťujících lidská práva a svobody...) úplně zcestný a matoucí. Nicméně strašák účinný a universální.

Jednoduché formulky a úderné slogany injektované občanům skrze média v každodenních dávkách udělaly své. Lidé se začali bát tohoto imaginárního nepřítele ztělesněného v ČSSD, představoval pro ně jednak (naprosto iracionálně) hrozbu základních svobod a dále něco ostudného, nevyslovitelně směšného a odsouzeníhodného, s čím se nechtěli identifikovat - to vše pěkně srozumitelně propagandisticky zabalené do jednoho označení -- "komunisti" (ta slušnější varianta) nebo "rudý svině" (a zemitá varianta z internetových diskusních fór). A od těch ruce pryč, občane, máš-li jen trochu rozum.

Svou roli jistě sehrály i předvolební průzkumy, které voličům implantovaly zkreslené statistiky o tom, že ODS volí lidé vzdělanější a lépe situovaní, kdežto ČSSD volí nevzdělaný plebs. Jednoduchý, jasný, ač přímo nevyřčený závěr pak už přijde sám: přeci nejste tak hloupí, abyste volili tu rudou, směšnou a nebezpečnou ČSSD. Na závěr se pak pan Topolánek nechal dojemně nafotit s miminkem v náručí, otcovsky na nás vzhlížel z každého rohu a dílo bylo dokonáno: na jedné straně empatická, otcovská, upřímná, spasitelská ODS -- strana vzdělaných a pracovitých, na druhé straně totalitní, směšná, primitivní ČSSD -- strana nevzdělanců a lenochů.

Takové bylo klima před volbami do poslanecké sněmovny v roce 2006. ODS se výše popsanými mechanismy podařilo vytvořit univerzálního nepřítele, který je tak nebezpečný, že jsou povoleny jakékoli prostředky v boji s ním -- jakékoli očernění je povoleno a vítáno. A tak jsme v předvolebních debatách slyšeli nejvyšší představitele ODS (i KDU-ČSL) o ČSSD běžně hovořit jako o stalinistech, což je podle mého názoru paralela hodná trestního oznámení. Stalinisté byli nelidští zločinci a označit tak parlamentní stranu v demokratické zemi nemůže projít bez povšimnutí. Jenže prošlo. A tím to nekončilo. Začaly se rojit různé kauzy a obvinění, které z ČSSD dělaly bandu kriminálníků. Vše bylo pompézně završeno bezprecedentním obviněním předsedy ČSSD Jiřího Paroubka z pedofilie. Koukolík to ve své knize označuje jako "propagandistické špinění". Přestože se obvinění později ukáže jako křivé, svůj účel (destrukce, snížení důvěryhodnosti) bohatě splní.

Lži -- tak neviditelné

Vše se mi zdálo jasné jako facka. Co jsem ovšem nechápala, byl fakt, že to, co mně se zdá tak průzračné a směšné, hodně lidí nevidí. "Pravice je dobrá, levice je špatná" dovídala jsem se i z úst svých vysokoškolsky vzdělaných kamarádů. "Paroubek je druhej Gottwald," pokračovali. Dílo bylo dokonáno a já, jakožto volič ČSSD, jsem byla hozena do jednoho pytle se Stalinem, Gottwaldem, rudou totalitní bandou. Nebylo mi jasné, jak je možné, že i lidé, kteří měli kritické myšlení jakožto hlavní náplň svých vysokoškolských studií, propadli tomuto černobílému vysvětlení světa a upnuli se na spasitele, na toho, který JEDINÝ to s námi myslí dobře a který se prezentuje jakožto JEDINÁ rozumná volba vzdělaných a pracovitých. "Pravice je dobrá, levice je špatná", šmytec.

Nezbývá než uznat, že síla propagandy je mocnější, než jsem si myslela. Myslela jsem si, že určitá historická zkušenost jejich potenciál oslabí. Ovšem to jsem se mýlila. A Dalík, odkojený Goebbelsovými deníky, to ví taky. Odvedl práci vskutku prvotřídní a profesionální.

Řadového voliče dovedl odhadnout perfektně a strategii ODS postavil na tom, že většina voličů a občanů ČR jsou jen tupá manipulovatelná masa, vděčná za svobodu ve výběru televizního kanálu, supermarketu a značky kalhot. Tohle se ale dovídáme až po volbách, až v posledních měsících, kdy už si je ODS jistá a padají poslední záklopky.

"Od toho jsou politici nebo aspoň ti, kteří vidí kousek dál. Někdo to lidem musí říct, protože oni si to často v každodenním shonu a problémech, kdy se občas dívají k nejbližšímu supermarketu a těší se na nejbližší telenovelu, neuvědomují," (Rozhovor pro Hospodářské noviny) poučuje nás pan premiér Topolánek. Vysvětluje té "bandě simulantů", že se má dobře, že se nikdy neměla lépe a povyk kolem reforem je tedy pouze projevem neznalosti.

Stejně tak o pár týdnu později vysvětluje mluvčí Ministerstva zdravotnictví Cikrt starým a nemocným lidem v ústavech, kteří nemají na zaplacení poplatků u lékaře, že ve skutečnosti se mají dobře.

Osobnost manipulátora, resp. Deprivanta

Ovšem tyto lži, manipulace, propaganda, překrucování reality nejsou postaveny pouze na omezeném kritickém úsudku řadového občana, na síle autority (vědecké, politické..), na emotivních výstupech a tupé ovladatelnosti voliče. Z velké části jsou postaveny na tom dobrém v lidech - na jejich svědomí, základních morálních hodnotách, empatii. Připadá vám to paradoxní? K pochopení je potřeba poznat osobnost manipulátora, deprivanta.

Koukolník je ve své knize nazývá deprivanty či sociálně adaptovanými psychopaty a popisuje je následovně: ".. psychopati, kteří jsou na první pohled podstatně méně nápadní. Kriminálně se v běžném slova smyslu nechovají a mohou být mocensky a ekonomicky vysoce úspěšní. Do vězení se dostávají jen vzácně. Velmi často jsou vysokoškolsky vzdělaní. Lze se s nimi setkat mezi politiky, ve špičkách mocenského aparátu, v armádách, policii a soudnictví, ve špičkách korporací.... -- všude, kde jde o moc a majetek." Jejich základními znaky je posedlost mocí, bezcitnost, absence svědomí, používání lží a podvodů k dosažení vlastních cílů, na druhé straně však dokáží lépe než kdokoli jiný mluvit o morálce, citech, spravedlnosti -- a zde je ten kámen úrazu.

Většina z nás je normální, normální v tom směru, že by nám bylo blbé hlásat do celého světa něco, co ve skutečnosti děláme úplně naopak. Minimálně bychom měli výčitky svědomí. Tito lidé ale ne. Na veřejnosti dokáží hodiny a hodiny vést dojemné proslovy o spravedlnosti, poctivosti, lásce a za oponou pak používají kriminální a neetické metody k prosazení svých cílů (extrémním případem jsou nacističtí pohlaváři prezentovaní jakožto milující otcové, citliví milovníci zvířat atd., kterým vůbec jejich schizofrenní život -- zločinci v reálu, svatoušci v propagandě -- nezpůsoboval výčitky svědomí -- důležité je, že to bylo ÚČINNÉ co se udržení moci týče) a většina lidí jim to VĚŘÍ. A proč? Protože mají tendenci posuzovat chování politiků podle sebe, podle svého svědomí. Chladná účelová manipulace s fakty, často nabírající kriminálních rozměrů, je pro ně prostě nepředstavitelná. Vědí, že podvod a lež existují, pokud před ně však předstoupí vymydlený vysokoškolsky vzdělaný manipulátor se svatým obličejem, případně s dítětem v náručí a s plnou pusou řečí o spravedlnosti, nechce se jim věřit, že by to všechno jen předstíral. A přesně s tím manipulátor počítá - sám bezcitný, bez svědomí klade na svědomí druhých maximální nároky.

Nová hra -- demaskuj svého politika

V této situaci mě napadá následující hra: zkusme průběžně analyzovat nejrůznější výroky a postupy našich politiků optikou základních znalostí propagandy a manipulace. Berme to třeba jako trénink kritického myšlení a zvyšování odolnosti proti manipulaci.

Začala bych třeba s následujícími:

1. Premiér Topolánek veškeré kritiky reformy smetá ze stolu jakožto projev neznalosti, hlouposti, nezodpovědnosti, extrémního levičáctví.

Zpochybnění: Je vůbec možné o reformách věcně debatovat? Aniž by byl autor kritiky nějak očerněn, zpochybněn, zesměšněn? Nevede to nakonec už k úplné degradaci politické kultury a pouze jednomu povolenému názoru?

2. Ivan Langer v záběrech TV Nova vyhrožuje při volbě prezidenta Martinu Bursíkovi, že někdo půjde bručet... když si veřejnost žádán vysvětlení, smete to ze stolu s tím, že o nic nešlo a že to byla "chlapská" debata.

Zpochybnění: Je možné takovéto jasné důkazy výhrůžek a vydírání znevážit tím, že šlo jen o "chlapské" řeči? Jak to, že se s tím veřejnost spokojí a mlčí? A jak to, že mlčí média? Byla by situace stejná, kdyby na záběrech místo pana Langera vystupoval třeba pan Rath? Nehnal by to Langer až k soudu s tím, že takovéto praktiky jsou v politice neomluvitelné?

3. Ivan Langer napíše článek s názvem "Paroubek spí s Rathem" v němž popisuje útržek rozhovoru, jenž zaslechl a činí z toho závěr uvedený v názvu článku a tím se snaží ukázat, že podezření na korupci u poslance Stínivého je stejně absurdní.

Zpochybnění: Jedná se o propagandistické špinění (když to není pravda, utkví to) + demagogické odvádění pozornosti jinam -- od skutečného nařčení z korupce.

4. Volbu prezidenta provázely hrozby těm, kteří volí Václava Klause: kulky, výhružné sms. Z obětí se dělají hrdinové, kteří i přes riziko volí podle svého svědomí.

Zpochybnění: Není to naopak? Neposílá ODS kulky a výhružné sms sama?

5. Po volbě prezident Václav tvrdí, že vyhrál s masovou občanskou podporou

Zpochybnění: Kde tu podporu viděl? Vždyť podle průzkumů veřejného mínění na tom byl hůře nežli Švejnar. Nesnaží se nám jen se samozřejmostí sobě vlastní namluvit, že černá je bílá? A my mu to věříme, když je tak přesvědčivý? Přestože tu podporu v reálu nikde nevidíme?

Zkuste najít další příklady, jednak je to docela zábava a taky to zvyšuje to odolnost proti manipulaci a propagandě.