Organizátoři samozřejmě mají právo výběru mluvčích, podle předsedy organizujícího Výboru Karla Bartáka však senátoři a senátorky na základě prezentovaných názorů veřejného slyšení formulují jimi prosazované politiky. Trefně (smutný) způsob rozhodování o nejdůležitějších aspektech životů občanů a občanek České republiky vyjádřil Mejstřík v závěru veřejného slyšení: budování mateřských školek nepodporuje, protože se mu „nelíbí“ představa, že děti místo s matkou (sic!) vyrůstají v tomto zařízení. Konec argumentace. Tím je věc pro něj (a soudě podle dosavadních postupů české vlády při zavádění reforem i nedobrovolně pro zbytek obyvatel a obyvatelek České republiky)  vyřešena.

Nelze se domnívat, že by v Senátu většinová ODS měla zájem na poslechu záznamu ze slyšení na téma rovných příležitostí, když se jej jejich senátoři a senátorky až na výjimky nezúčastnili. Přesto je zcela na místě otázka, zda by na slyšení konající se za účelem získání argumentace k vytváření politik, navíc slyšení s názvem, který evokuje vyváženost názorů, neměly zaznít různorodější hlasy. Původní otázka po sociální konstrukci či přirozenosti rovných příležitostí proto už z podstaty akce nemohla být zodpovědně analyzována.

Slyšení přesto nabídlo vcelku široké spektrum názorů a témat. Začalo příspěvkem biskupky husitské církve Jany Šilerové, která hned na úvod prohlásila: „ Považuji za nedůstojné hovořit na této půdě o rovnosti, rovnocennosti a rovnoprávnosti, protože to v nás ženách vyvolává pocit, že se musíme obhajovat. Proč?“ A zeptala se zcela oprávněně. Farářka dále hovořila o tématu rovnosti v Písmu, o tom, že Bůh muže a ženy obdaroval různými dary biologického nebo společenského charakteru. Podle Šilerové však obdarování neznamená danost. „Ženou nejsem, když mám chlapa a děcko. Neznamená to, že mám mít přístup jen do určitých prostorů,“ vysvětlila rozdíl mezi daností a obdarováním a zdůraznila, že odlišnosti mezi muži a ženami podléhají společenským konvencím. Narážela tak na sociální konstrukci toho, co znamená muž a žena a jaké jsou charakteristiky s nimi spojené.

Na slyšení samozřejmě nechyběl hlas snad nejznámější české feministky Jiřiny Šiklové. Ta například zmínila argument Zuzany Uhde ze Sociologického ústavu AVAR, prezentovaný v časopise Gender, rovné příležitosti, výzkum o přesunu péče ze soukromé do veřejné sféry. Péče, kterou v obou sférách vykonávají zejména ženy. Podle Šiklové lze za pozitivní aspekt tohoto trendu považovat fakt, že dochází k uvědomění si nutnosti finančně ohodnotit pečovatelské služby. To se týká zejména práce v domácnosti, kdy si české domácnosti najímají na úklid ženy z Ukrajiny, Běloruska či odjinud.

Jan Jireš z Katedry sociální práce a Ústavu politologie FF UK poté představil proudy feministického hnutí a jejich různá východiska, cíle a nástroje k dosažení těchto cílů, které se ne vždy shodují a někdy stojí ostře proti sobě. Na základě jeho rozdělení by snad bylo možné zařadit Jiřinu Šiklovou do proudu diferenčního feminismu, který oceňuje odlišnosti mezi muži a ženami a zdůrazňuje komplementaritu jejich rolí. Zato o následujících příspěvcích Michaely Freiové a Vojtěcha Bellinga z konzervativního Občanského Institutu lze s jistotou říci, že nepatří do žádného feministického proudu. Oba velice ostře (a podle mého názoru také demagogicky) vystoupili nejen proti feminismu, ale také proti politice rovných příležitostí, prohlašujíce tuto politiku za nepřípustný zásah do privátní sféry (Belling), případně za návrat praktik komunistického režimu 50. let (Freiová). Zejména se jim nelíbila opatření na vyrovnávání šancí. Že stejnému konzervativnímu hlasu Vojtěcha Bellinga, poradce ministra Nečase, nevadí státní zásahy v podobě Nečasem nedávno zavedených reforem a nerovnosti z nich vyplývající, je s podivem. Ani jeden však dostatečně nevysvětlil, jaký je podle nich vztah politiky rovných příležitostí a feminismu či spíše různých feministických proudů.

Nejradikálněji proti politice rovných příležitostí a feminismu vystoupili poslední dva řečníci, Jiří Unger, prezident Evropské evangelické aliance a Dan Drápal, emeritní senior Křesťanských společenství (bývalý farář evangelického letničního sboru v Praze 7 Holešovicích, který se po roce 1989 pro nepřijatelné praktiky odloučil od ČCE – pozn. redakce BL). Ti, zjevně bez znalosti tematiky, ztotožnili politiku rovných příležitostí s radikálním nebo militantním feminismem. Politika rovných příležitostí chce podle Ungera homogenizovat ženy, ty však jako homogenní skupina neexistují. „Zdá se, že v jádru politiky rovných příležitostí je předpoklad, že si ženy zvolí kariéru nad dětmi,“ uvedl Unger a svůj dojem, o čem tato politika je, doplnil výsledky výzkumu Dr. Hakimové z London School of Economics. Podle tohoto výzkumu se ženy dělí do tří kategorií na základě toho, zda si zvolí děti nebo kariéru. Aniž by se Unger jakkoliv snažil objasnit motivy pro různé volby žen mezi dětmi a kariérou (například lze zmínit nejen genderové socializační teorie) či podobně vedené výzkumy mezi muži, nestálo mu ani za to zjistit si jádro politiky rovných příležitostí. Tím je kromě lidských práv zejména zvýšení ekonomického potenciálu státu, potažmo Evropské unie, a rozhodně v ní nejde o homogenizaci, jelikož přísně dbá na různé skupiny žen jako samoživitelky, imigrantky, atd.

„Feministky hlásají, že musíme neustále bojovat, prát se za práva, Písmo říká, že tu jsme k vzájemné kooperaci. Politika rovných příležitostí je vzpourou proti Bohu, pokusem zničit Boží dílo, kdy ženy nesnášejí své ženství a muži své mužství,“ hřímal na konci svého příspěvku Dan Drápal. Ano, zejména ženy, ale i muži za svá práva bojovat musí, protože společnost bohužel zatím není schopná je samospádem zaručit (mimochodem, právě proto vznikla a existuje například Listina základních práv a svobod...).

Víte, co mají společného konzumace lučních kobylek a rovné příležitosti? Zkrátím úvod a přejdu k pointě. V polovině 20. století prováděli psychologové mezi americkými středoškoláky a středoškolačkami pokus, v němž je různými finančními částkami motivovali ke konzumaci lučních kobylek. První skupina byla motivována pocitem libosti z konzumace, protože částka byla tak směšná, že by se jim to rozhodně nevyplatilo. Druhá skupina získala tak vysokou odměnu, že se jim konzumace kobylek „zalíbila“. Petr Šmolka působící v Asociaci manželských a rodinných poradců sice přiznal, že přirovnávat konzumaci kobylek k rovným příležitostem sice není úplně vhodné, hovořil však o souladu emocí a chování, který je pro život člověka nezbytný. „Pokud jsou rovné příležitosti v české společnosti vnímány s podobně nelibými pocity jako konzumace lučních kobylek, je jim třeba pomoci,“ vysvětlil své přirovnání. Petr Šmolka hovořil o tom, že rovné příležitosti jsou negativně vnímány nejen muži, ale i ženami, a to proto, že jsou v české společnosti stále zakořeněny archetypy „té správné“ matky a manželky.

Na slyšení se také neplánovaně dostavila ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny Džamila Stehlíková, která zúčastněným objasnila diskusi kolem antidiskriminačního zákona. Zastavila se zejména u tolik diskutovaných vyrovnávacích opatření. Ty podle ní nejsou v české společnosti ničím novým a rozhodně nepředstavují omezení svobody. Ministryně se podivila, že například na rozdíl od pozitivně přijímaných slev v prostředcích hromadné dopravy pro studující, důchodce a důchodkyně či držitele průkazů ZTP, pozitivní opatření zohledňující pohlaví naráží na velký odpor.

Veřejné slyšení na téma rovnost příležitostí zakončil Martin Mejstřík překvapivým výrokem: vyjádřil podporu senátní diskusi o pozitivních opatřeních na vyšší zastoupení žen v politice. Marketingový tah, anebo upřímný zájem? Pokud se jeho podpora diskusi o vyrovnávacích opatřeních bude ubírat podobným směrem jako jím zorganizované veřejné slyšení, nelze očekávat velký posun v diskusi. Když už je ale řeč o zastoupení žen, spočítali jste si, kolik z pozvaných mluvčích byly ženy?

zdroj gitA