Pan Hlinák vytýká Auto*Matu "aroganci a ignoranci základních práv ve společnosti". Tvrdí, že je velmi pravděpodobné, že Jan Bouchal jel při své poslední cestě neosvětlený, bez přilby a odrazek; křižovatkou patrně projížděl na červenou. Konečně, prohlašuje, že Auto*Mat zavírá oči před pražskou cyklistickou realitou, když ignoruje nebezpečný způsob, jakým po Praze nyní cyklisté jezdí.

K oné nehodě nemám co říci. Stejně jako autor příspěvku jsem tam nebyl. Rád bych ale reagoval na poznámky týkající se křižovatky na Nábřeží kapitána Jaroše a chování pražských cyklistů.

Provoz chodců je na zmíněné křižovatce skutečně -- ze zjevných důvodů -- velmi slabý. Přesto je přechod na této křižovatce důležitou spojnicí centra se severem města, a to právě pro městské cyklisty. Umožňuje totiž nejkratší spojení severu (Letná, Stromovka, Trója, Bohnice) s centrem bez ztracených spádů a proto je cyklisty velmi oblíben (viz schéma hlavních cyklistických tahů ZDE, kde se k tomuto přechodu sbíhají hned dvě páteřní trasy).

Nastavení světelné signalizace na zmíněném přechodu nutí čekat dvakrát na zelenou na miniaturních ostrůvcích uprostřed křižovatky. Chodecký signál "volno" svítí navíc tak krátce, že pokud je člověk místa neznalý, může čekat dokonce třikrát, nebo vstupovat směrem k vodě před čekající auta už na červenou. To si zase čekající řidiči mohou vysvětlit tak, že dotyčný přechází na červenou, i když to vůbec není pravda. Ani jako příznivce cyklistů a chodců si nedokážu představit, že by byla kdekoliv v Praze takto nastavena světelná signalizace pro motoristy. Signalizace zde přímo navádí přecházející k tomu, aby v případě, že nic nejede, část křižovatky přecházeli na červenou.

K tomu, aby se dalo pochopit, proč zde často nedovoleně přejíždějí právě cyklisté, si dovolím krátké vysvětlení. V současné době neexistuje v Praze souvislá infrastruktura umožňující cyklistům zapojit se do městského provozu v tzv. "hlavním dopravním prostoru," tedy rovnocenně s auty. Existuje zatím minimum cyklistických pruhů a téměř žádná křižovatka neumožňuje cyklistům bezpečné řazení například při odbočování vlevo.

Ti, kdo po městě dnes na kole pravidelně jezdí, jsou obklopeni poměrně agresivním prostředím. Aby byla jejich cesta efektivní (jinak by po městě na kole nejeli), jsou nuceni porušovat některá pravidla provozu. Městský cyklista se musí mnohokrát za hodinu rozhodovat, zda riskovat jízdu po frekventované silnici nebo porušovat pravidla na chodníku, zda projet stometrovou jednosměrku v protisměru, aby se vyhnul dvěma schodištím, jak prokličkovat ucpanou křižovatkou, aby ho nikdo nevehnal do nebezpečné situace. Každý to řeší individuálně, někdo raději "chodníčkaří" s vědomím, že si vyslouží nenávist chodců, někdo se nebojí a s klidem se zařadí do několikapruhového provozu, kde ho řidiči mohou přehlédnout.

Toto prostředí, doplněné ignorováním cyklistů ze strany policie, vede k tomu, že každý městský cyklista bere dopravní předpisy s větší či menší rezervou. Ostatně, nejsou dělané pro něj.

Současně si je cyklista vědom toho, že v kolizních situacích, kdy motorista přijde nejvýš o "pár plechů", jezdec na kole nastavuje vlastní maso. Tento pocit přímého osobního ohrožení mu dává jistou míru opatrnosti nezbytnou k tomu, aby své nestandardní chování rozumně omezoval na případy, kdy ví, že porušením předpisů nikoho (a zejména sebe) neohrozí.

Bohužel, tento pohyb "mimo zákon" navádí některé cyklisty k tomu, ignorovat z hlediska bezpečnosti nezbytná nařízení, jako například povinné osvětlení kola. Takových lidí se nemůže nikdo rozumný zastat, i když se občas vyskytuje názor, že je to jejich hloupost a riziko. Neosvětlený cyklista nemá za tmy na silnici ani cyklostezce co dělat. Bohužel, někteří jedinci mají (zřejmě vlivem trvalého pohybu v rizikovém prostředí) posunutý práh vnímání toho, co je a není nebezpečné. Nemyslím si ale, že je to většinové chování. Například na čtvrteční cyklojízdu) přijelo postupně přes padesát lidí. Pokud mohu hodnotit, osvětlení byli všichni.

Nyní se můžeme vrátit ke zmíněné křižovatce na Nábřeží kapitána Jaroše. Je zjevné, že trojice světel s ostrůvky (na jeden z nich se navíc kolo nevejde) přivádí většinu cyklistů k tomu, aby nebezpečnou křižovatku překonali i za cenu průjezdu na červenou. Je to důsledek naučeného chování - strategie efektivního pohybu cyklisty v agresivním prostředí. Problém není na straně cyklistů, problémem je špatně vyřešená křižovatka. Není se tedy čemu divit, že Auto*Mat trvale tlačí na její přestavbu.

Tvrzení, že tato křižovatka nesnese omezení provozu, protože jsou na ní dennodenně od rána zácpy, značně dramatizuje skutečnou situaci. Průjezd křižovatkou je plynulý, auta tudy naopak často projíždějí velmi rychle. Jejich mírné omezení, například prodloužením signálu pro chodce, by se bez problémů dalo zavést okamžitě.

Myslím, že Auto*Mat nebezpečné chování části cyklistů neignoruje. Naopak, svou snahou o prosazování bezpečných řešení dopravy usiluje o budoucnost, ve které bude pro cyklisty pohodlné jezdit podle předpisů. Až budou mít vlastní prostor a nebudou ho muset "zabírat" chodcům a řidičům, změní se i jejich chování.

Věřím také, že časem se změní i chování řidičů, kteří se naučí vnímat cyklisty jako běžnou součást silničního provozu. Pak bude také zapomenut i v současnosti rozšířený způsob jízdy přizpůsobující si pravidla silničního provozu cyklistické realitě.

www.prahounakole.cz