S armádou se však rozloučilo i několik tisíc praporčíků, kteří dlouhodobě nechtěli sloužit. Na druhé straně na základě zákona č. 87/1991 Sb. a RMO č. 7/1990 požádalo o rehabilitaci celkem 11 710 bývalých vojáků z povolání, studentů a občanských pracovníků, kteří byli z armády v letech 1948 až 1989 protiprávně propuštěni. V 78 % bylo žádostem vyhověno a jmenováno nebo povýV roce 1989 byli všichni generálové, 82 % důstojníků a 51% praporčíků členy KSČ. Podstatná část vojáků z povolání vystoupila z KSČ ještě před přijetím Branného zákona v březnu 1990, který členství ve stranách vojákům zakazoval. Po zrušení Hlavní politické správy a prověrkách opustilo ozbrojené síly přes 4 000 důstojníků a kolem 80 generálů, kteří se politicky nebo morálně zkompromitovali či nechtěli v armádě nadále sloužit. S armádou se však rozloučilo i několik tisíc praporčíků, kteří dlouhodobě nechtěli sloužit. Na druhé straně na základě zákona č. 87/1991 Sb. a RMO č. 7/1990 požádalo o rehabilitaci celkem 11 710 bývalých vojáků z povolání, studentů a občanských pracovníků, kteří byli z armády v letech 1948 až 1989 protiprávně propuštěni. V 78 % bylo žádostem vyhověno a jmenováno nebo povýšeno do vyšších generálských, důstojnických a praporčických hodností bylo 7 451 rehabilitovaných. Celkem 1 204 z nich nastoupilo do resortu obrany, kde se jich řada významnou měrou podílela na jeho další transformaci. Byl to ojedinělý proces, který se tehdy neuskutečnil v žádném jiném resortu.

V té době byl také dokončen odchod sovětských vojsk z území ČSFR a rozpuštěna Varšavská smlouva. Československá armáda navázala styky s NATO v rámci Rady NATO. V rámci transformace byla také zkrácena vojenská základní služba, a to z 24 na 18 měsíců, což vzhledem k malé promyšlenosti tohoto kroku znamenalo zpočátku pokles intenzity a kvality výcviku. Také přijatý zákon o civilní službě vnitřní život armády poněkud zkomplikoval, neboť umožňoval části povolanců nenastoupit základní vojenskou službu, pokud byla v rozporu s jejich svědomím, nebo z ní dokonce odejít, pokud se jim cokoli znelíbilo. Musel být proto novelizován. Od roku 1990 se ve spojitosti s armádou hovořilo také o její profesionalizaci. Byl zpracován návrh komplexního programu profesionalizace čs. armády a touto otázkou se mělo zabývat i zasedání Rady obrany státu v roce 1992. Míra profesionalizace armády v té době dosahovala kolem 40%. Dynamický vývoj ve společnosti však tehdy odsunul tento záměr do pozadí.

Předvečer rozdělení

Po parlamentních volbách v roce 1992 ztížila další reformování armády vnitropolitická situace. Tehdy již nešlo pouze o nový model demokracie, ale i o nové státoprávní uspořádání. Zájem politické reprezentace Slovenské republiky o samostatnost byl navíc posílen problémy ekonomické transformace, ztížené specifičností její ekonomiky s dominujícím postavením zbrojního průmyslu, který postihla krize, a také s těžkým zpracovatelským průmyslem. Přes riziko, že přestanou fungovat přerozdělovací procesy, převládala ve slovenské politické reprezentaci snaha po větší či menší míře samostatnosti, na rozdíl od českých zemí, kde byla preferována cesta pokračování ekonomické transformace za cenu zachování jednotného státu. To vytvářelo ve slovenském vládnoucím politickém seskupení postupně potřebu prosazovat vytvoření samostatného státu.

V armádě v období před rozdělením státu nedocházelo k národnostním konfliktům a vládly v ní pozitivní osobní i služební vztahy mezi Čechy a Slováky. Příčinou tohoto stavu byl způsob a výsledky řešení národnostní problematiky v armádě, zvláště pokud jde o složení velitelského sboru na různých stupních velení armády i různých druhů vojsk.

Situace v armádě byla v tomto směru pravděpodobně lepší než v jiných oblastech, zvláště politické, protože byla důsledně budována jako armáda federální, vojáci měli federální myšlení, a proto v žádném případě k rozpadu státu nepřispěli. Na druhé straně ale jeho rozpadu také nezabraňovali.

Přípravné období rozdělení

Samotnému rozdělení Československé armády na Armádu České republiky (AČR) a Armádu Slovenské republiky (ASR) předcházela řada legislativních opatření přijatých Federální vládou a Federálním shromážděním. K těm nejzásadnějším patřilo Programové prohlášení vlády ČSFR ze dne 7. října 1992, které již v preambuli signalizovalo, že vývoj stále zřetelněji směřuje k formování dvou samostatných států. Vláda ale dále důsledně dbala na plnění nejdůležitějších úkolů, které si předsevzala. K nim patřilo především zabezpečení kontinuity všech procesů započatých po listopadu 1989 a pokračování zahájených reforem, redukce velikosti ústředních orgánů státní správy a zabezpečení přípravy podmínek pro fungování dvou států s mezinárodně právní subjektivitou. K zajištění legitimity procesu případného zániku ČSFR a k realizaci příslušných politických dohod vláda připravila a Federálnímu shromáždění předložila návrh ústavního zákona o způsobu zániku ČSFR.

Pokud jde o samotnou armádu, vláda zabezpečila naplňování zásad vojenské doktríny ČSFR v souladu s ekonomickými možnostmi státu. Armáda ČSFR dokončovala rozhodující část první etapy transformace a dosáhla rovnoměrné dislokace pozemních vojsk na území státu. Byl dobudován základ protivzdušné obrany a zpravodajského zabezpečení ve Slovenské republice, zpracován byl nový plán mobilizačního rozvinutí armády. Na území Slovenské republiky bylo na začátku října 1992 umístěno 27,9 % počtů armády. Od 1. 10. 1992 bylo doplňování vojáků v základní službě realizováno již podle republikového principu. Armáda zahájila plánovitou likvidaci vojenské techniky z deklarovaných míst podle Smlouvy o KOS a přijala opatření umožňující převedení nevojenské části civilní obrany do kompetence republik k 1. 1. 1993. V Radě obrany státu byla projednána a přijata základní opatření armády k zabezpečení jejího rozdělení na dva samostatné subjekty při rozdělení ČSFR. Federální shromáždění uložilo vládě připravit Program opatření proti živelnému a neústavnímu zániku federace a proti případnému riziku vyvolávání konfliktů mezi občany v souvislosti s řešením státoprávních otázek a koncepci spolupráce České republiky a Slovenské republiky pro případ ústavního rozdělení ČSFR. Týkaly se opatření zejména v oblastech zahraniční politiky, obrany, měnové, finanční, rozpočtové, celní politiky, dopravy, telekomunikací, pohybu osob a případně i celkové hospodářské politiky. Další činnost vlády týkající se vzniku dvou samostatných států, závisela na rozhodnutí Federálního shromáždění a národních rad. Vláda byla připravena v případě rozhodnutí o rozdělení společného státu zajistit, aby tento proces probíhal ústavně, klidně a kulturně. Na 5. společné schůzi Federálního shromáždění ČSFR byl pak dne 13. listopadu 1992 schválen ústavní zákon o dělení majetku federace a jeho převodu na jednotlivé republiky. Jeho základem se stal územní princip a poměr 2:1.

Vznik dvou armád

Pro příslušníky armády bylo důležité přijetí nebo novelizování zákonů, které by umožnily jejich působení po samotném rozdělení státu. K těm patřil zákon o financování sociálního zabezpečení a o zdravotním pojištění vojáků z povolání, zákon, kterým se mění zákon č. 40/1961 Sb., o obraně, zákon, kterým se mění a doplňuje zákon č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, zákon o péči o zdraví v Československé armádě a o vojenské zdravotní pojišťovně, zákon, kterým se mění a doplňuje branný zákon, zákon o rezervách a zákon o federálních státních hmotných rezervách. Do doby vzniku republikových vojenských vrcholných řídících orgánů byl proces rozdělení čs. armády řízen v rozsahu dosavadních působností Federálního ministerstva obrany a Generálního štábu. Stávajícím vládním zmocněncům bylo uloženo organizačně vytvořit vrcholné vojenské řídící orgány, které dnem rozdělení federace převezmou velení nad republikovými armádami, posílit organizační struktury Vojenského velitelství Východ o ty, u kterých se zásadním způsobem mění rozsah působnosti, připravit a projednat smlouvu mezi ministerstvem obrany České republiky a ministerstvem obrany Slovenské republiky a na ně navazující dohody o vzájemné spolupráci. Realizovali také oboustranné přemístění vojáků základní služby mezi republikami, kromě těch, kteří písemně požádali o dokončení vojenské služby ve stávajících posádkách, a vytvoření podmínek k přemístění vojáků z povolání do tří měsíců od vzniku samostatných republik. V době rozdělování armády nebyly pochopitelně povolávány zálohy a neprovádělo se cvičení s nimi, kromě krátkodobých cvičení. O náročnosti a časové napjatosti rozdělení armády svědčí skutečnost, že vláda uložila v polovině října úkol zpracovat do 30. 10. 1992 harmonogram vyrovnání a přesunů techniky a materiálu mezi Českou republikou a Slovenskou republikou a již od 1. 11. 1992 zahájit jeho plnění a v případech, kdy to bylo možné a výhodné, zahájit pak přesuny neprodleně. Do 31. 12. 1992 pak muselo být dokončeno rozdělení hlavních druhů materiálu mezi obě republiky a v případě nemožnosti jej momentálně přemístit byly stanoveny smluvně podmínky jeho uložení, způsob dispozice a ošetřování. Uloženo také bylo vytvořit smluvní podmínky pro oboustrannou spolupráci v příhraničních oblastech včetně sledování vzdušné situace, nepřesunovat výzbroj a techniku na deklarovaných místech, pokračovat v likvidaci podle zpracovaných harmonogramů.

Při dělení majetku čs. armády bylo uloženo přihlížet k jeho funkčnosti. FMO dostalo úkol do 30. 10. 1992 předat jednotlivým republikám návrhy rozpočtů za oblast obrany a rozdělit zůstatek finančních fondů a dalších zdrojů na úrovni FMO podle stanoveného poměru (2:1) a rozdělit smluvně práva a povinnosti vyplývající z dosavadních platných smluv, pohledávek a dluhů čs. armády. Za další důležitý předpoklad bezkonfliktního rozdělení čs. armády bylo považováno udržení organizovaného režimu života vojsk se zvláštním důrazem na strážní, dozorčí a parkovou službu. Zvláště bylo třeba zvýšit střežení a ochranu bojové techniky v deklarovaných místech a celkově zpřísnit režim u vojsk.

Důraz na sociální otázky

Vlastní rozdělení armády se realizovalo podle "Smlouvy mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky o způsobu vypořádání vztahů vyplývajících z rozdělení Československé armády" podepsané v Bratislavě v roce 1992. Kromě rozdělení zbraňových systémů, techniky, munice a materiálu, rozdělení jednotek UNPROFOR a rozdělení jednotné archívní služby, patřilo do popředí pozornosti především vyřešení personálních otázek do té doby záměrně národnostně smíšeně budované armády.

Vlastní rozdělení armády se realizovalo podle "Smlouvy mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky o způsobu vypořádání vztahů vyplývajících z rozdělení Československé armády" podepsané v Bratislavě v roce 1992. Kromě rozdělení zbraňových systémů, techniky, munice a materiálu, rozdělení jednotek UNPROFOR a rozdělení jednotné archívní služby, patřilo do popředí pozornosti především vyřešení personálních otázek do té doby záměrně národnostně smíšeně budované armády.

Pro další službu v AČR se rozhodlo 85 % slovenských vojáků z povolání z těch, kteří tehdy sloužili na území ČR, pro službu v AČR se rozhodlo více než dvojnásobné množství českých vojáků sloužících na Slovensku. Definitivní rozhodnutí měli právo sdělit příslušníci armády do tří měsíců po rozdělení státu a armády. Nejvážnějším problémem na Slovensku bylo vytvoření nejvyšších řídících struktur (ministerstva a velitelství armády) a některé chybějící odbornosti.

Plánované počty příslušníků nově vzniklých armád, včetně posluchačů vojenských škol, ke konci roku dosáhly 118 335 vojáků AČR a 57 396 vojáků ASR. K 1. 1. 1993 sloužilo v AČR 6 912 vojáků z povolání slovenské národnosti (18 % celkového stavu). Do ASR jich přešlo 778, tj. něco přes desetinu. Naopak v ASR sloužilo 2 224 českých vojáků z povolání (15 %), z toho jich do AČR zatím přešlo 217, tj. o něco méně než desetina. Ve vojenských školách AČR studovalo 363 vojáků z povolání a 75 vojáků v další službě, kteří byli občany Slovenské republiky. Na vojenských školách ve Slovenské republice studovalo 517 vojáků z povolání a 62 vojáků v další službě, kteří byli občany České republiky. Těm bylo umožněno studium na těchto školách dokončit. Vzájemnou dohodou byla rozdělena účast v mírových aktivitách OSN. Česká republika zůstala v UNPROFOR, a to v podobě účasti praporu a vojenských pozorovatelů, pokračovala i přítomnost českého kontingentu v humanitární misi UNGCI v Iráku, naopak Slovensko pokračovalo v účasti na operaci UNOSOM v Somálsku. V průběhu roku 1993 byl již z rozhodnutí slovenské vlády do UNPROFOR vyslán samostatný ženijní prapor slovenské armády.

Dělení majetku v hodnotě 418 miliard

Pro dělení movitého majetku byla přijata zásada dělení v poměru 2:1, vycházející z velikosti obou republik a počtu jejich obyvatelstva. Hodnota armádního majetku činila podle odhadu 418 miliard korun. V případě nemožnosti jej fyzicky rozdělit byl deponován až do doby, kdy si druhá strana vytvoří podmínky pro jeho umístění na svém území. Zbraně a technika byly rozděleny podle jednotlivých typů, modifikací a opotřebování, případně byl rozdíl kompenzován. Rozhodující bylo zachování funkčnosti zbraňových systémů. Tak si například AČR ponechala protiletadlový raketový systém dalekého dosahu S-200 Vega a Slovensku připadl systém středního dosahu S-300. Výjimku tvořila dvacítka moderních jednomístných a dvoumístných proudových stíhacích letounů MiG-29A/UB, která byla rozdělena v poměru 1:1. Vojenské státní podniky a příspěvková zařízení, stejně jako školy a výcviková zařízení se nedělily. Nemovitý majetek zůstal na místě.

Závěr

Základním cílem rozdělení armády bylo provést je ústavně, klidně a kulturně, což se plně podařilo. Byla přitom využita řada historických zkušeností z analogických procesů, zvláště z rozpadu rakousko-uherské armády po první světové válce, především z hlediska anticipace možných problémů. Výstavba nových armád na základě principu státního občanství se osvědčila. Většina vojáků zůstala na místech, kde dosud sloužila. Proces dělení byl řízen civilními orgány a pod jejich kontrolou a tak se neprojevilo žádné nebezpečí zneužití armády. Také rozdělení výzbroje, provedené podle klíče 2:1, se až na výjimky, ukázalo jako nejschůdnější. V průběhu dělení se nemusel řešit žádný vážný problém, který by tento proces narušoval, a i když se později k němu projevily jisté výhrady, nikdy nebyly takového charakteru, aby narušily vzájemné vztahy obou nově vzniklých samostatných států a jejich armád. K bezkonfliktnímu rozdělení armády přispělo i chápající stanovisko NATO a neutrální vztah sousedních států. I když armáda zůstala v průběhu rozdělování společného státu poněkud v pozadí pozornosti, přispěla ve významné míře k jeho relativně hladkému průběhu.

◄ Článek byl psán pro ATM 1/2008, které vyšlo 4. 1. 2008