10. 12. 2007
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
10. 12. 2007

Politické strany jsou dinosauří přežitek

Současná politická strana je svým způsobem pyramidálně stavěná, a proto uzavřená organizace. Její základní stavební jednotkou není občan, ale straník. Přičemž straníků je u nás x krát méně než občanů a navíc je řadový straník sice základní stavební jednotkou politické strany, což pocítí, kdykoli platí členský příspěvek, je ovšem vesměs odstavený od politického rozhodování.

Jak malé jsou ve skutečnosti naše politické strany a jak malé důvěře lidí se mohou těšit, by se nejrychleji ukázalo po vydání zákona, že si napříště nebudeme brzdit národní hospodářství každopovolebním štědrým vyplácením voličsky úspěšných stran. Vždyť, ať si je platí členská základna. Přežije z takto omezených prostředků politická strana nebo ne?

Jestli ano, pak je to tím, že umí s lidmi jednat, má jejich důvěru, a proto se jí lidé hlásí za členy. Nepřežije-li ovšem, pak s lidmi jednat neumí nebo nechce, řadového člověka a straníka přezírá, a pak ovšem nechť zbankrotuje a nedere se do vlády! Snad jen to, že si musíme platit úspěšné strany a jejich čelné politiky, umožňuje panovačným a tuze sebejistým státníkům, aby na klíčová jednání prchali za, před občanem a řadovým straníkem, pečlivě uzavřené dveře předsednictev, stranických a poslaneckých klubů a výborů či vládních kabinetů, a aby pokaždé nějak znamenitě vybruslili z různých nepovedených, protože neodborných a pro nás tolik nákladných rozhodnutí.

Ryba smrdí od hlavy. Pakliže svému podniku způsobím špatným vyhodnocením stavu věcí ztrátu, přirozeně mě ředitel propustí a o ušlé prostředky se se mnou bude soudit. Jestliže nevýhodným nákupem vojenské techniky, neslýchaným státním ručením zahraničnímu investorovi za jeho soukromé podnikatelské zájmy sjednané s tuzemskými soukromníky nebo čímkoli jiným, co si ujednali ministři vlád či poslanci parlamentu, přijde stát o prostředky, nezřídka astronomického rozsahu, měl by předseda vlády společně s prezidentem republiky společně s předsedou parlamentu vyhodit viníky ze zaměstnání ve státní správě a soudit se s nimi o prodělané prostředky.

Pokud se veřejnosti nechce vnutit skutečnost, že nás státníci okrádají, neměli bychom samozřejmě tyto prostředky platit ze svého nedostatku my, nevinní občané, ale ze svého přebytku patřiční viníci. Proč se tak neděje? Proč nás, když na to přijde, tu více, tu méně čelní politici prošacují? Oni tomu ovšem říkají reforma veřejných financí. Proč se jimi necháme prošacovat? Zvykli jsme si na to? Je to pro nás při vší té drahotě stále ten nejpohodlnější způsob života? Chci vás přesvědčit, že státotvorbu můžeme provozovat i lépe, poctivěji a zodpovědněji.

Moc rozhodovat mají tedy jen vybraní. Platit (doplácet) na jejich rozhodnutí ale musíme my všichni. Opravdu musíme? Opravdu chceme? Politická strana, svého času pokroková instituce v opozici k přežívajícímu feudalismu, se postupem času stala překážkou v cestě k přímé demokracii, byrokratickou huspeninou, magnetem na peníze daňových poplatníků, jejichž názory, náměty a požadavky jí jsou namnoze putna.

S kým se vůdcové stran srovnávají, že se zavírají do paláců a vil? A čeho se tak bojí, že se obklopují policejní ochranou a tělesnou stráží? Chováte se tak vy, obyčejní lidé s obyčejným čistým svědomím? A přesto vám toho hrozí víc než jim: Že se nedoplatíte u lékaře, že se nedoplatíte v obchodě, že vaše pracoviště někdo položí na lopatky, že vás nechráněné někdo přepadne a připraví o život, že vás čeká soud v případě, že se útočníkovi ubráníte "nepřiměřeně", že váš život nebude nikdy nikoho zajímat.

Nepošilhává nám úspěšný politik tak trochu po feudálově nedotknutelných pravomocích, když mu náš požadavek svobody slova a spolurozhodování zavání extremismem? Tady, kromě jiného, narážím na výrok ministra vnitra na adresu politické strany, kterou nemá zrovna v lásce a která se o něj, pokud vím, snad ani nijak neotřela, ba naopak toužila svého času se stranou pana ministra spolupracovat. "Chytnout za ruku a zavřít."

To byl onen výrok, co si, věřím, nijak nezadá s upřímným vyznáním soudruha Klementa Gottwalda: "My se v Moskvě učíme, jak vám zakroutit krk." Za ruku ať si pan ministr chytá a zavírá kdesi v soukromí své lidské a zvířecí mazlíčky, strpí-li mu to ovšem. Době pánovitých mocipánů přeci už odzvonilo, naposledy, myslím, v listopadu 1989!

Nebo, že by bylo neodzvonilo? V každém případě žádám pana ministra o jediné: Aby byl zodpovědným, skvěle pracujícím úředníkem svého úřadu a nezpronevěřoval se demokratickému ideálu krácením možnosti pokojného projevu rozličných názorů. Pokud budeme z popudu ministerstva vnitra chytat názorové odpůrce (skutečnou, nehranou opozici) za ruce a zavírat je, nijak nepomůže, že si tohle ministerstvo překřtíme na Ministerstvo vnitřních věcí, prý, aby ho občané nevnímali "jako silový resort".

Zmíněná šaškárna nás, občany, bude pouze stát miliony, a tak budeme my, občané, vnímat vnitro ještě k tomu jako pořádně tlustou pijavici! K tomu přichází jiný ministr se slovy, že jistou demonstraci nepovolí, protože je demokrat. Upřímně povězeno mi to zní, jako kdyby se pekař nechal slyšet, že jelikož je pekař, žádné pečivo nám neupeče.

Já vím, že napříč politickým, ale i náboženským a jakýmkoli jiným názorovým spektrem se vyskytují lidé z ublížení, z nerozumu nebo od povahy zlostní, ne-li zlí, a proto i násilničtí.

Ostatně, i já sdílím přesvědčení, že skutečné násilí je třeba trestat přísněji, než že někoho na pár let ubytuji ve vězení s televizí, se službami, které se rovnají standardu levného hotelu, s možností vystudovat střední a vysokou školu a s možností vůbec nepracovat a nechat se tak živit trestně bezúhonnými.

Demokracie se ovšem vyznačuje tím, že je svoboda smýšlení a možnost nenásilného názorového projevu jedním z jejích základních pilířů. Proto ve skutečné demokracii není ani jeden politický vězeň či obecně vězeň pro názor a ani jeden pro názor utlačovaný člověk. A tady máme, společně s těmi zeměmi, které o sobě také prohlašují, jak jsou demokratické, hodně co dohánět! Kéž bychom si už brzy uvědomili, že svobodu si musíme uzápasit, a to s vynaložením značných sil a všichni společně. Žádný režim, jakkoli beránčí, nám ji shora "za zásluhy" nepřiklepne!

Dnešní soustava koaličního spolurozhodování pár stranických předáků (poslanců parlamentu a ministrů vlád) o věcech celospolečenského dosahu staví politickou stranu proti demokratickému požadavku nás občanů podílet se na státotvorbě. Platíme-li si spoluzodpovědnost, musíme spolurozhodovat. Pro začátek nejlépe prostřednictvím občanského referenda.

Kolik významných politiků už s myšlenkou referenda (hlavně v předvolebním mumraji) koketovalo a jakou pak projevily zvolené hlavy k referendu nechuť, když mělo dojít na lámání chleba! Za těchto okolností je ovšem politická strana dinosauří přežitek, zpomalující cestu společenského vývoje k demokratickým poměrům, kdy my rozhodujeme, jakého vojenského spolku se staneme členy, popřípadě jaká země u nás bude mít a používat svou výzbroj, popřípadě nakolik a s kým budeme vstupovat do nadstátních mezinárodních organizací.

Parlament je místo, kde se rozpráví, hovoří, ale i tlachá a žvaní, přesně podle jakosti osazenstva. Soudobý parlament je organismus, mě nepochopitelným způsobem, žijící z dosahu zákonů, ale i hospodářských zákonitostí. Ve starověkých Periklových Athénách byla svého druhu demokracie. Každý, kdo hlasoval, že se má jít do války, věděl, že když opozici přehlasuje, za měsíc narukuje.

Každé odhlasované rozhodnutí na sobě vbrzku pocítili všichni hlasující. U nás? Čím větší rozpočtový schodek nám poslanci odhlasují, tím dražší by měli mít kantýnu, tak, jako to máme my v obchodech a všude jinde. Ne, aby si na svém písečku platili za jídlo takřka polovic. Proviním-li se já proti zákonu, jsem zákonem souzen.

Proviní-li se poslanec, nejdřív se posuzuje, bude-li zákonům vůbec vydán a posuzují to jeho, když ne kamarádi, tak alespoň spolupracovníci. Říkají tomu poslanecká imunita. Zbývá se zamyslet, zdali je takový poslanec vůbec člověk, není-li to nějaký jiný druh hominida, nadčlověk třeba.

Sledoval jsem párkrát přenos z parlamentu -- není to nadčlověk: Pozor umí dávat v práci zcela lidsky, tak, jako my. Nikomu to nemyslí na sto procent osm hodin v kuse plus přesčasy. Umí ovšem také část pracovní doby prospat. Tak, jako my? Nebo umí do práce vůbec nedorazit, a to v jistých případech bez řádné a přijatelné omluvy. Tak, jako my? To asi těžko. Nás by zaměstnavatel při takové pracovní nekázni na den vyhodil. Uvědomme si, že my, dospělí lidé v České republice, jsme zaměstnavateli svých poslanců. Hra na nadlidi musí skončit. Zákony pro každého stejně! A je-li národ o chlebu, tím spíš mají být o chlebu jeho veřejní činitelé. Pro příklad veřejnosti. A jistě, výborná práce by měla být výborně placená, to ale v každém zaměstnání.

V parlamentu se prostřednictvím jednotlivců scházejí politické strany. Ty, jejichž naslibované hory doly je přeci jen vynesly na voličské výsluní. Straníci se teď budou denně zdravit, budou vedle sebe pracovat. Je čas zahodit včerejší hranou nesmiřitelnost a vyžít spolu na způsob: každému něco. Vysvětlím to podobenstvím. Jedna ze dvou úspěšných politických stran vyhraje volby díky slibu, že lavičky už nikdy nebudou natírané na modro. Druhou úspěšnou stranu vynese na druhé místo, co do počtu poslanců v parlamentu, slib, že sirky se už nebudou prodávat v trojúhelníkových krabičkách.

Obě strany se setkají v poslanecké sněmovně a začnou mezi sebou za státní peníze čile obchodovat se schvalováním zákonů. Výsledek mezistranického jednání zní: Když vítěz voleb ustoupí od slibu, že lavičky se nebudou natírat na modro, bude si smět prosadit zákon o omezení sociálních dávek. Zatímco, když druzí nejúspěšnější (tak zvaná opozice) ustoupí od slibu, že sirky nebudou prodávané v trojúhelníkových krabičkách, budou si moci schválit dočasné zvýšení mateřského příspěvku.

Co se do tří dnů nestane! Dva sousedi jdou společně do obchodu. Jeden, věrný volič vítězů, ztuhne hrůzou, jakmile uvidí v parku všechny lavičky modré. Druhého může trefit šlak až v obchodě, kde mají sirky jen v trojúhelníkových krabičkách.

Oba sousedé společně, byť každý sám za sebe, nutně dospějí k názoru, že politici jsou padouši, co vám nalžou cokoli, jen aby dostali výnosné zaměstnání v parlamentu. I zde je přiměřené si říct, že politické strany ve své sebestřednosti, s jakou se o nás výrazněji zajímají vždy jen těsně před volbami jako o své voly-če, si snad ani neuvědomují, jak závažnou jsou brzdou celosvětového vývoje směrem ke zlidšťování světa, směrem k demokracii, kdy se ode všech očekávají stanoviska co nejsvědomitější a zasvěcená a ne papouškování přitroublých hesel na téma snadno a rychle pod plakátovými tvářemi vůdců, jejichž úsměvy už nikdy nebudou jiné než hrané. Nenechme se odradit od záměru být samostatně myslícími bytostmi, abychom posléze mohli být každý sám sobě vůdcem.

Jaké pohnutky, jaké cíle mě vedly k sepsání této středně dlouhé společenské úvahy? Náš cíl by neměl být jiný než cíle všech, kdo v dějinách kultur a civilizací usilovali o svrchovanou státnost, dost rozumnou a dost hrdou na to, aby si uvědomila, jak je nebezpečné být pro své zahraniční okolí hrozbou, nebo se naopak nechat zahraničím válcovat. Se současnými vládami nemá smysl vyjednávat -- nejednaly by s námi.

Vyjednávat a sjednat si spolupráci je třeba s lidmi bez funkcí, funkčních závazků a požitků, s lidmi drobných příjmů, s lidmi nikomu nezaprodanými. Bude třeba zřeknout se politických stran a jejich vlivu na chod událostí. Bude třeba hledat a zvolit si do státních úřadů schopné odborníky v jistém smyslu slova. Uvědomme si, že výsledkem práce kovaných straníků s nulovou odborností v resortu, který řídí, bývají nebetyčné prodělky dorovnávané z kapes poctivě pracujících, meziresortní rozbroje a rozbroje mezi "ředitelem" a "řízeným" s dohrami u soudu nebo vůbec u mezinárodního soudu při výrobě mezinárodní ostudy. Každá vláda by napříště měla být ryze úřednická (tedy odborná a nestranická) a sjednocená jediným státním a národním zájmem, totiž zbudovat a uhájit si nezávislou, světu neubližující existenci. Proto, ať si každá obec vybere do svého zastupitelstva rozumné schopné lidi. Z nich ať jsou voleni zástupci do krajských sněmů a z nich ať si každý kraj zvolí stejný počet poslanců do celorepublikového parlamentu, kterému bychom napříště nemuseli říkat francouzsky, ale česky -- národní shromáždění.

Odtud ať se volí ministři vlád podle svého odborného zaměření a odtud ať si také celý národ zvolí svého státního prezidenta. Rozšiřme si obzory. Překročme vizi, že blaho občanů je správně v rukou politických kádrů. Chystejme se na lidovládu (demokracii) ve smyslu, že se každý vnitřně rozhoduje na základě svého vlastního nejlepšího vědomí a svědomí, že dělá rád a svědomitě to, čemu rozumí a činí tak hrdě, uvědoměle a za spravedlivou odměnu ve svém i ve společném státním zájmu vlastenecky vyzrálých osobností, které se nedají unést, ani zastrašit ideologií, kterou si pro svůj prospěch a své vyvyšování vymyslela hrstka "pánů a paní důležitých". Opičením se po cizích ústavách, zvyklostech, mravech a nešvarech a politikařením ve smyslu kam vítr, tam plášť samozřejmě valného svědomí a sebevědomí nenabudeme. Toto odmítněme! Naopak, my se musíme připravit na dlouhodobý úkol století; znovu se po letech domoct národní svéprávnosti a státní svrchovanosti tak, aby bylo široko daleko jasné, že v Čechách je svým pánem Čech, a to pánem samozřejmým, vzdělaným a spravedlivým. Až pak bude dobře, a to i z hospodářského hlediska a až pak bude mír, a to i v srdci lidí.

                 
Obsah vydání       10. 12. 2007
10. 12. 2007 Česká republika se pokusila zablokovat rezoluci OSN o ochuzeném uranu - hlavní média tuto informaci nepřinesla
10. 12. 2007 Nejlépe střežené státní tajemství Zdeněk  Jemelík
10. 12. 2007 Kosovská evropská republika? Egon T. Lánský
10. 12. 2007 Odborník na výzvědné informace, který přepsal to, co víme o Íránu
10. 12. 2007 Bývalý italský prezident Francesco Cossiga: "Za 11. zářím stojí CIA, Mossad a světové sionistické hnutí" Jan  Zeman
10. 12. 2007 CIA operovala proti íránským jaderným vědcům
10. 12. 2007 V Německu se rozpoutal boj o středového voliče Richard  Seemann
10. 12. 2007 Referendum není všelék Josef  Vít
10. 12. 2007 S referendem žonglovati Vladislav  Černík
10. 12. 2007 Referendum je všelék při zchlazování přehřáté všmocnosti politiků Štěpán  Kotrba
10. 12. 2007 Politické strany jsou dinosauří přežitek Patrick  Ungermann
10. 12. 2007 Jednobarevná vláda a konec politické kultury Štěpán  Drahokoupil
10. 12. 2007 Čas práce, čas důchodu, aneb Na co by se nemělo v mládí zapomínat Uwe  Ladwig
10. 12. 2007 Arabské euro
10. 12. 2007 Máme skutečně ropy dost?
10. 12. 2007 FIDH a Liga požadují konkrétní řešení problémů nucené sterilizace romských žen a segregace romských dětí
10. 12. 2007 Czech Republic: Coercive sterilisation of Roma women, segregation of Roma children
30. 11. 2007 Jací jsme
10. 12. 2007 Čína podepsala s Íránem ropnou smlouvu
10. 12. 2007 Astronauti praktikovali sex ve vesmíru
10. 12. 2007 Ostraváci, nedejte se
8. 12. 2007 Amerika tvrdě promarnila ve věci Íránu svou šanci
10. 12. 2007 Nech se pozorovat Nelo  Risi
10. 12. 2007 Řecký komunální úřad pokutuje papouška
10. 12. 2007 Udržitelný rozvoj je proces Václav  Hála
10. 12. 2007 Ke skladbě státního rozpočtu na rok 2008
10. 12. 2007 Praha jako místo střetávání české, německé a židovské kultury v historickém obraze dobové politiky a literatury Jiří  Beránek
10. 12. 2007 Byly volby v Rusku demokratické? Josef  Vít
10. 12. 2007 V Bhópalu to BYL terorizmus a banditizmus nejhrubšího kalibru
10. 12. 2007 Summit v Annapolis: Palestincům opět zbyly oči pro pláč Daniel  Veselý
8. 12. 2007 CIA zničila videozáznam mučení svých vězňů
9. 12. 2007 Stát státu státem Ladislav  Žák
8. 12. 2007 Kartelový skandál britských supermarketů
8. 12. 2007 Krize politična, elektronická peep show a nutnost politického transvestismu Mirek  Vodrážka
7. 12. 2007 Aféra jménem Andula (XIX. část) Josef  Brož
17. 11. 2007 Hospodaření OSBL za říjen 2007