Když čtu texty obran a traktátů ze zmíněné doby přelomu 18. a 19. století, mám myslím dosti oprávněný pocit, že nejjednoduší by bylo je prostě stále znovu a znovu vydávat -- jejich platnost totiž zůstává nezměněna, a podobné jsou stále i argumenty dnešní radikálně kosmopolitní protistrany. Dle poměrně obecně přijímaného soudu nepřekonanou publikací na atributy českého vlastenectví a nacionalismu a postupný přechod první v druhý je kniha Františka Kutnara Obrozenské vlastenectví a nacionalismus, která byla sepsána ve 40. letech, ale kvůli nacistické a komunistické cenzuře vyšla až roku 1993 v Karolinu. Mohu-li, rád bych ji čtenářům doporučil.

Dovolil bych si malou poznámku k citaci z Toulek českou minulostí. Nevím, co přesně myslel autor pojmem "moderní občanská společnost". Jeden z možných výkladů je, že se jedná o žurnalistické klišé, jehož význam se dávno rozmlžil a slovo už působí jen emocionálním podtónem. Druhá možnost je vzít je jako dějepisný termín. V tom případě však mám pocit, že autor citátu tvrdí pravý opak, než jak tomu ve skutečnosti je. Všechna evropská národní hnutí 19. století šla ruku v ruce s rozkladem feudálního řádu a s budováním občanské společnosti. Není náhodou, že i v českých zemích se národně obrodný proud postupem času přetavoval do hnutí za politickou emancipaci a demokratizaci společnosti (revoluce 1848, ústava, samospráva, spolkový život), a následně se prolínalo i se sociální emancipací.

Moderna jako původně evropský koncept je bytostně spojena s národním státem, a pokud byla přenesena na jinou půdu, i tam vedla k rozvoji národních hnutí a etablování národních států. Ukázkovým příkladem je dálněvýchodní situace, například Čína. Zde začal podobný proces jako u nás probíhat o sto let později jako odezva na potřebu modernizace společnosti, související s koloniální agresí západních mocností. Je až překvapivé, jak podobně tyto mechanizmy působily a působí na odlišných místech planety, i když v nich samozřejmě shledáváme mnohá specifika. Klasická moderní občanská společnost je tedy naopak s nacionalismem úzce spojena. Bez národa, pouze s lokální identitou, by evropský model občanské společnosti vznikl jen stěží.

Jiná věc je, jak se k dané otázce staví postmoderna. Ovšem pak bychom museli říkat postmoderní společnost. A o její občanskosti lze mluvit jen s velkými problémy. V své subverzivní a jistě oprávněné snaze dekonstruovat všechny sociální konstrukty včetně národa, která je inspirativní ve své filozofické podobě, dělá postmoderna v praxi lidským společenstvím medvědí službu. Postmoderna je totiž stejně jako moderna ideologií, i když se občas snaží tvrdit opak, a narozdíl od moderny, která vždy byla spojena s národním státem a jeho klasickým modelem občanské společnosti, slouží postmoderna -- i kdyby nechtěně -- coby ideologie globálního kapitalismu.

Pokud je někomu nacionalismus skutečně trnem v oku, je to nadnárodní kapitál, který potřebuje společnost fragmentovanou na skupinky lidí neschopné kolektivní akce odporu, bez sentimentu kolektivní solidarity a lhostejné k jiným než tržním, úzce racionálním argumentům. Zdánlivě iracionální vzorce chování založené na nacionalismu, které Luděk Toman označil tradičně a trefně jako druh lásky ex definitione iracionální, se totiž kříží s trhoveckou mentalitou spotřebního individualizmu. V dnešní době, kdy volíme více peněženkami než volebními lístky, je to otázka zvláště naléhavá. Do hry se proto opět dostává ekonomický nacionalismus, u nás populární především v 2. pol. 19. století, který navíc v současnosti nabývá také ekologických rozměrů. Bude záležet i na pocitu solidarity s lidmi našeho národního společenství, zda naše země bude čím dál víc zdrojem pružné pracovní síly pro nadnárodní společnosti, výrobní halou exportních výrobků, odbytištěm levného dovozu nebo jedním velkým skladištěm a tranzitním prostorem. Nebo zda u nás budeme mít i malé a střední české podniky, které nám budou nabízet pracovní místa za civilizovaných podmínek, zda budeme hospodářsky silnější a soběstačnější. Mimo jiné.