Učitelé (intelektuálové, vychovatelé, manažeři v jedné osobě) již totiž velmi dávno trpitelsky přijali svou roli jako vystřiženou ze selanky národního obrození: nejsou manažeři (manažer pracuje za důstojné peníze), jejich práce není povolání, je to poslání, učitel byl, je a bude chudý, totiž má být, resp. chce být chudý. Učitelíček sice má svou almužnu (podprůměrný či průměrný plat) a žebračenku (staví se levné byty pro kantory, učitel má různé karty, slevy a slevičky), a když bude ještě hůř, vždy se najde nějaká kouzelná stařenka (rozuměj: rodiče a prarodiče), co mu přidá tu pár buchet, tu škvarky nebo jeřabinový sirup (rozuměj: přidá na byt či na dovolenou).

Občas se sice nějaký osvícenější učitel ozve, ale jeho vlastní šiky a naše národní, kolektivní, intelektuální vědomí z něj šmahem udělají než toho učitelíčka. Správnost této degradace vzápětí potvrdí ministr: "...na té demonstraci jich bylo necelých 400, to není relevantní počet..." a posichruje premiér: "...něco jsem zaslechl, ale opravdu nevím, o co jim jde, promiňte spěchám..." A na hlas mocných rád uslyší prostý lid:" no jasněééé, co chtějí, mají prázdniny, makaj o polovinu hodin míň a vůbec: je snad nějakej učitelíček víc než dělník, šofér tramvaje, policista či sádrokartonář?! Mají se učitelé opravdu tak špatně, nebo je všechno ještě jinak?

Realita českého školství? Ta se na všech úrovních velmi intenzívně zamlžuje, ale faktem zůstává, že učitelské povolání je pro současné mladé lidi neprestižní, nezajímavé, jejich motivace jít učit je -- skrze nízké finanční a společenské ohodnocení -- minimální. Není právě tento fakt tím nejvýstražnějším ukazatelem a signálem? Kromě toho schopní učitelé odcházejí za lepším, ti, co zůstávají, chudnou (inflace převyšuje nárůst mezd, snižuje se osobní ohodnocení) a žáci a studenti na ně vyplazují své sebevědomé jazyky. Totiž, ne že by sami úplně rozuměli tomuto sémantickému gestu, dělají jen to stejné, co všichni kolem. Z učitele se stal učitelíček, který je posléze sražen toliko na úroveň osobního čísla.

Laťka úrovně základního a středního školství se tak stále snižuje, mnohá školní zařízení jsou zastaralá, nemoderní a v žalostném technickém stavu a jediní, kdo na všem zásadně profitují, jsou politici, jejich úředníci a ovšemže vzdělávací agentury a stavební firmy s nimi propojené, rvoucí se o možnost dělat na školách na různých úrovních svůj byznys.

Školství tedy je skutečně zdecimované, a to v doslovném (především v doslovném) slova smyslu, ale příčinou není málo peněz v rozpočtu, jak se nejčastěji uvádí (lež a blud jako věž); tam jde peněz relativně dost, ale jen se nesmyslně přerozdělí (většina jde na tělovýchovu) anebo částečně rozkradou.

Hlavní příčinu hledejme na úrovni duchovní a společenské:

1. Za počátek kulturní genocidy považujme rok 1948, kdy byl intelektuál (inteligence, elity) ponížen a převálcován bolševickým dělníkem a rolníkem. Transporty inteligence do emigrace následovaly do konce 80. let a pokračují dodnes.

2. "Děti bolševizmu" (v přeneseném a doslovném smyslu) jsou bohužel i politici, manažeři a státní úředníci polistopadové éry, kteří se spolu s těmi starými nadále podílejí na ponižování českého intelektuála; se stejnou vervou obecně preferují principy materiální před duchovními (ekonomika nad vzdělání), důsledkem čehož je výše zmíněná "emigrace elit" negativně dopadající na vědu, zdravotnictví a právě na školství, které stojí od roku 1989 na periferii zájmu politiků a veřejnosti. Do čela resortu je vždy "umístěna" zcela nevýrazná osobnost, jež je toliko figurkou a figurkami, jak známo, musí někdo hýbat. Proto se ve školství nedělo a neděje nic zásadního, schopní kvapem odcházejí (jako třeba kdysi ředitel zoo Fejk), aby jejich místa zaplnili méně schopní a zkušení, aby tam nakonec zůstaly jen ty figurky.

Rád bych, aby mé děti a děti mých dětí neučily figurky, osobní čísla, případně UFO či roboti, frustrované nedůstojnými platy, hrozbou snižování osobního ohodnocení a stále hysteričtější administrativou. Přál bych si též, aby děti a studenti viděli ve školách více mužů -- učitelů, vždyť oba principy, mužský a ženský jsou ve výchově stejně důležité a nezastupitelné. A pokud je škola ve své výchovné a vzdělávací funkci prodlouženou rukou rodiny, neplatí to dvojnásob?

Přál bych si (stále kvůli svým dětem), aby čeští pedagogové byli uznávaným a sebevědomým stavem, váženou společenskou střední třídou navazující na tradice a odkaz dané J.A. Komenským a první republikou. Aby nebyli armádou figurek, která zvedá své dřevěné končetiny na tupé signály ještě tupějších politiků a úředníků, kteří, jak se zdá, nepochopili nikdy nic. Přeji jim, aby byli víc než učitelíčky. Jen přejí-li si to oni sami.....

Plánovaná prosincová stávka bude jistě další zajímavou zkouškou, nechme se překvapit.