Ovšem je zřejmé, že z těch, kteří se aktivně tehdy podíleli na zinscenování politických procesů, byla resp. bude zřejmě potrestána pouze jediná osoba. Aleš Uhlíř konstatoval, že nám z aktérů politických procesů 50.let po mnohaletém složitém zkoumání ÚDV zbyla jako viník dnes 87 letá Ludmila Polednová-Brožová. Máme tedy, píše na závěr, takovou pravdu a spravedlnost, jakou jsme si sami zasloužili.

Pamatuji se, že průběh jednoho monstrprocesu (šlo asi o proces s Rudolfem Slánským) vysílal v mém rodném městečku i obecní rozhlas. Tehdy mě to moc nezajímalo, ale v roce 1960 se mi náhodou dostala do ruky kniha z procesu s údajným spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským, kde byl zaznamenán celý průběh procesu včetně výpovědí obžalovaných. Ta kniha nepotřebuje komentáře, sama by mohla posloužit jako důkaz nespravedlivého procesu. Pokud lze to, co odehrávalo v soudní síni, nazvat soudním procesem.

Uvěřit tomu, že tento odporný antisemitský proces byl pravdivý a spravedlivý, bylo nemožné i pro osmnáctiletého venkovského mladíka.V procesu se Slánským obžalovaní obviňovali sami sebe, ochotně souhlasili s nesnesitelně arogantním a stupidním prokurátorem, že jsou zrádci, padouši a vůbec ti nejhorší vyvrhelové, vypovídali i o věcech na které se jich nikdo neptal, sami sebe líčili v nejtemnějších barvách a sami pro sebe žádali přísné tresty. Navíc všichni mluvili ve frázích, jejichž lživost a falešnost byla zřejmá na první pohled.

Vrcholem procesu se Slánským bylo vystupování hlavního žalobce Urválka. Ten člověk neměl ujít spravedlivému trestu. Soudní procesy z let padesátých nás vracely 300 let zpátky do 17. století, kdy probíhaly na Moravě procesy s čarodějnicemi pod vedením Boblinga z Edelstadtu.

Na přípravě takových procesů, jako byl proces s Miladou Horákovou nebo s Rudolfem Slánským a další se podílela řada lidí: vyšetřovatelé (pod vedením a dohledem sovětských poradců), soudci, prokurátoři, obhájci (kteří však obžalované vůbec nehájili). Ti všichni věděli nebo museli vědět, že se podílejí na velice kruté, absurdní a nespravedlivé hře s tragickým koncem a museli vědět, že porušují i tehdy platné zákony.

Byl jsem žákem základní školy, když i u nás proběhla vlna zatýkání, zatčen a odsouzen byl i drogista, který se prý měl pokusit odstranit místní funkcionáře otrávením studní. Vrtalo mi už tenkrát hlavou, jak to chtěl udělat, když v obci byl již z dob první republiky zaveden vodovod a vodu ze studní k pití nikdo nepoužíval. Nicméně byl odsouzen k nepodmíněnému mnohaletému trestu; údajný vůdce protistátní skupiny dostal (tuším) 13 let.

V roce 1968, kdy se začalo s rehabilitací nespravedlivě odsouzených (ze začátku byli rehabilitováni většinou jen komunisté, ale bylo zjevné, že u toho to nemůže skončit a že na řadě jsou i další neprávem odsouzení a bylo rovněž zřejmé, že nelze zůstat jen u rehabilitací a neptat se, kdo je za vše odpovědný), měli strůjci procesů dosud moc, která jim hrozila vyklouznout z rukou a měli špatné svědomí a strach. Strach z toho, že spravedlnosti neujdou. Také proto sem v srpnu toho roku přišla půlmiliónová cizí armáda.

Sloužil jsem tehdy na vojně a v březnu 1968, když se konal v Praze mítink mládeže vysílaný přímo rozhlasem, kde hovořil J. Smrkovský, P. Kohout a další (také G. Husák) jsem jako pomocník dozorčího útvaru byl vyslán coby posel na Krajskou správu bezpečnosti s jakousi důležitou akutní (a řekl bych i poněkud podezřelou) zprávou, která právě přišla z ministerstva obrany (její obsah jsem ovšem neznal). Budova, bylo to večer snad kolem deváté, byla plná cigaretového dýmu a plná policistů ve stejnokrojích i v civilu u zapnutých rozhlasových přijímačů. Byli očividně nervózní a evidentně zaskočeni z toho, co právě slyšeli.

V roce 1990 bylo už za minutu dvanáct, aby se stihlo učinit aspoň částečně spravedlnosti zadost, protože někteří aktivní tvůrci politických procesů ještě žili. Jenže nebyl zájem, snad mnohým z nastupující generace chyběla znalost (ne)dávné historie. Nebyl ani čas, transformace ekonomiky musela prý být rychlá. Na rychlosti a nikoliv na správnosti záleželo prý nejvíc. A aby o tom občané nezačali náhodou pochybovat, byl národ tehdy ohlupován lustračními aférami (začalo to pochybnou aférou Bartončík). Místo hesla J. V. Stalina: kádry rozhodují vše, jsme měli nové heslo: o všem rozhoduje trh. Právě se zhaslo a ekonomové (opravdu to byli ekonomové či hospodáři? Možná to byli ekonomové, ale nebyli to hospodáři) zrovna předbíhali právníky.

A tak platila slova, která napsal Petronius Arbiter (|66 n.l.): K čemu jsou zákony tam, kde jedině peníze vládnou?