Evropská unie takovou globální roli hrát nemůže a ani nechce. Má to mnohé příčiny a některé z nich vězí hluboko v poválečné historii Evropy. Spojené státy americké si po druhé světové válce pojistily nejenom Německo, ale celou západní Evropu, která vyšla z válečného konfliktu vyčerpaná a proměněná. S výjimkou Francie, která se v Alžíru a Indočíně pokoušela, v křeči a bez úspěchu, navázat na velmocenské ambice a zapomenout na vichistické trauma, měla Evropa, na západě i na východě, jiné starosti než dělat politiku vedoucí k dalším konfliktům. V tomto stavu "bez ambicí" se celý kontinent velice rychle ocitl uprostřed bipolárního světa a studené války. Každá evropská země chtě nechtě vězela v některém strategickém táboře a vojenském paktu.

Prostřednictvím Severoatlantické aliance dostaly Spojené státy pod kontrolu vojenský potenciál většiny západoevropských zemí a tento stav trvá dodnes. Podobně jako Sovětský svaz prostřednictvím Varšavské smlouvy kontroloval "své" strategické území. Evropa se tak mocensky paralyzovala a strategické boje se přenesly na jiné kontinenty, kde znovu po statisících umírali lidé převážně jiných ras a národností než evropských.

Po rozpadu Sovětského svazu se větší část bývalých spojenců Ruska přesunula z jednoho vojenského uskupení do druhého a v rámci NATO a bez možnosti jiných alternativ přijala hegemonii USA. Ačkoliv NATO uvnitř i navenek vykazuje rysy sdružení rovnoprávných a rovnocenných partnerů (to ostatně předstíral i Athénský námořní spolek), realita nemůže být než jiná. Po oslabení Ruska v 90. letech minulého století se naopak vojensko strategické pozice USA v Evropě ještě posílily, k čemuž výrazně přispělo i rozbití Jugoslávie na strategicky významném Balkáně. Dnes se v této oblasti a v jejím těsném sousedství nachází několik vojenských základen USA.

Evropská unie tedy nemůže - ani kdyby chtěla - vyvíjet žádnou nezávislou globální iniciativu mající strategické a vojenské cíle. Není možné mít vojenský arzenál a struktury velení pod kontrolou jiného, a zároveň dělat vlastní globální politiku, natož dokonce vytvářet pomyslný třetí sloup světové bezpečnosti.

Podstatné však je, že Evropská unie jako celek o nic takového neusiluje. Obecně je zahraniční politika EU víceméně souborem deklarací, ale jako celek příliš nefunguje. Zahraniční politiku, mající určité omezené ambice, provádějí velké a větší státy Unie sice v souladu se základními pravidly EU, ale výhradně samostatně. Francie se zajímá o sever Afriky, Německo o Balkán, Pobaltí a Střední Východ, a také o dobré vztahy s Ruskem (což je ostatně i zájmem Francie). Také Polsko má své tradiční sféry vlivu na Ukrajině, Bělorusku a části Pobaltí. Tyto "písečky s bábovičkami" Spojené státy evropským mocnostem velkoryse ponechávají, patrně podle hesla, že kdo si hraje, nezlobí. Ale také proto, že se tyto aktivity nekříží se zájmy USA.

Svět se nově polarizuje. Spojené státy mají hegemonii, ale Putinovo Rusko změnilo kurs, který tato velmoc nabrala za Gorbačova a Jelcina, a který by ji přivedl nejspíš k rozpadu stejně katastrofickému, jako bývala feudální rozdrobenost starých ruských knížectví, která přivedla do země nájezdníky Zlaté hordy. Je paradoxem dějin, že by další oslabování Ruska mělo i dnes obdobné důsledky, s dramatickým dopadem na Evropu i na bezpečnost světa.

Většina zemí Evropské unie má tedy jiné starosti, než se podílet na vytvoření pomyslného třetího sloupu globální bezpečnosti. Přes všechna ujišťování o velké rodině evropských států, jež spěje k dokonalé harmonii hodnot a cílů, jsou evropské země stále převážně individualistické ve svém zápase o udržení vysoké životní úrovně a konkurenceschopnosti. Tento boj odčerpává všechny síly a prostředky. Na globální úrovni EU pouze sekunduje Spojeným státům, například podporou a financováním "revolucí" v zemích bývalého Sovětského svazu, což u současného Ruska vyvolává pocit ohrožení a oslabuje prostor pro spolupráci.

Strategická a globální závislost EU na USA je velkým problémem i diplomatickým. Evropská unie se jako celek nerada vyslovuje ke všemu, co s touto faktickou závislostí souvisí. Proto se nepodařilo dosáhnout ani integrálního stanoviska EU k rozmístění raket a radaru na území Polska a České republiky. Vyjádřili se představitelé některých států EU, Evropská unie ale jasné stanovisko nevyslovila a ani nepřipustila větší diskusi na své půdě. Na neoficiální úrovni se jistě jednalo čile, ale oficiálně téměř nic. Působí to dojmem respektu Unie vůči suverenitě jednotlivých členských států, ale ve skutečnosti se jedná výhradně o úhybný manévr, zbavení se přímé odpovědnosti a o výraz bezmocnosti.

Připustit strategicko vojenskou závislost Evropské unie na Spojených státech a faktické vyloučení ze hry na globální úrovni není pro Evropskou unii ničím, čím by se chtěla chlubit. Proto ono mlhavé mlčení všude tam, kde by bylo zapotřebí jasné řeči. Ale - jak už vyplývá z předchozího textu - většina zemí Evropské unie a Evropy jako celku nemá o roli silného a odpovědného globálního hráče zájem.