Práce jako způsob zajišťování obživy pro sebe či své blízké je jen jedním z mnoha dalších způsobů, který je ale významný pro určitou část populace v určitým způsobem organizované společnosti. Potom -- na základě takové sociální determinace -- se stává sociálně zakotvenou potřebou. (Podle psychologického principu přeměny prostředků v cíle: práce, původně prostředek ukojení potřeby hladu aj. základních potřeb se tak stává potřebou an sich se všemi pozitivy i negativy s tím spojenými, včetně formativních vlivů na osobnost člověka.)

Co ale je přirozeností člověka, je dialekticky rozporné hledání nových způsobů života a zároveň touha po určité stabilitě. Toto hledání, ale i stabilita se neobejdou bez rizik. Když pravěký člověk našel keř s bobulemi, které neznal, měl dvojí možnost: jednak bobule ochutnat a pak třeba zemřít, pokud byli otrávené, nebo se stát objevitelem nového způsobu potravy a přispět tak k zachování svého kmenu či rodu. Druhá možnost byla bobule ignorovat a vyhnout se tak riziku nemoci či smrti, ovšem s rizikem pro svůj rod, že takto zakrní a vyhyne, případně bude poražen v evolučním "survival of the fittest" schopnějším druhem (což se patrně stalo např. neandrtálcům).

Takto lze chápat též hledání nových sociálních forem jakou byl např. komunismus: byla to pro lidstvo nová bobule, při jejímž ochutnávání pár jedinců "zařvalo", ale pro jiné jedince to byl nový druh obživy. I když nakonec lidstvo tuto stravo vyplivlo jako nepoživatelnou, přesto její ochutnání bylo historickou nutností, tak jako je ochutnávací potřeba lidskou přirozeností. Protože "panta rhei", bez objevování nového nemůže být nový člověk a starý člověk přestává existovat, tudíž by přestal existovat člověk jako takový. Urgentnost hledání nových forem přitom souvisí s urgentností aktuálních rizik. Globální ekologická katastrofa je jistě jedním z nich.