Jak modernizace sociální demokracie nemůže proběhnout: - nemůže proběhnout pouze a jedině novými chytráckými hesly. Jakési oprášení „Myslíme to upřímně“ nebo „Jsme sociální demokraté“ je jen nepoučením se z nedávné minulosti. Oslovení „mladých mas“ schopnými „komunikátory“, kteří budou zářit jako mediální hvězdy masám diváků. Stačí se podívat na Klvaňu. Nebo na Dimuna. Je také iluzorní víra, že ČSSD odehraje politický zápas sama pouze v masmédiích a zvítězí. Politiku tvoří práce a ne rozhovory z letního koupaliště.

Masmédia dnes jsou organizovaná jako soukromopodnikatelská seskupení a názorové sítě, propojené životním stylem těch, kteří je vytvářejí. Hřiště bez soucitu, bez solidarity s méně výkonnými, hřiště vyhraněných novinářských individualit a závratně rychlých kariér, hřiště bez „svazujících“ pravidel, hřiště enormních investic i zisku v tvrdé konkurenci informační džungle, hřiště našich soupeřů. Neexistují novinářské odbory a ty, které existují jsou persifláží odborové práce. Neexistují pravidla a ty, co existují, jsou persifláží fair play. Podlehnutí „flexibilitě“ je u novinářů nedobrovolně dobrovolné, posléze nadšené a neskrývané. Je to rozkoš, adrenalin stále nových událostí, tepu dějin, stressu uzávěrek i povrchního vyjadřování se ke všemu. 30 řádek o čemkoliv. 20 vteřin pro jakkoliv závažnou událost. Věty rozvité se škrtají, věty holé jsou jako ohlodaná kost.

Co tedy modernizace je. Myslím že je změna v chápání, jak ČSSD vnímá sama sebe v novém století. Nemůžeme se prezentovat jen jako spasitelé a ochránci dolních deseti milionů. Levicová politika, na rozdíl od elitní pravicové politiky potřebuje aby nebyla tvořena úzkou skupinou několika málo tisíc členů, ale masovější organizací, kopírující složení společnosti. Tedy moderní ČSSD potřebuje širší členskou základnu! Jenže lidé se nechtějí organizovat. Mají plné zuby schůzí o ničem. Žijí a chtějí žít.

Nejdůležitější není to, jestli ČSSD má nejlepší tezi nebo stanovisko dejme tomu i pro důležitou otázku. Nejcennější, nejlepší investicí je to, jestli ČSSD dovoluje řádným občanům spoluvytvářet její stanoviska, tedy její politiku. Touto větou dávám konkrétnější podobu opakovanému heslu „Otevřená ČSSD“.

Jsme schopni se poučit?!

Falešný makeup, který zanechala nebohá US-DEU a její sirotci

V roce 2002 nejvážnější „hřích“ Vladimíra Špidly nebyl to, že podvedl Zemana, ale především to, že nectil vůli 27.000 členů a přátel ČSSD, kteří se účastnili prezidentského referenda, prvního – a zatím posledního – v novodobé historii ČSSD. Arogance! To je co řadoví členové a občané neodpouští. To byl tehdy úder pod pás rodící se modernizaci.

Účast ve volbách a volba „zástupců“, je jen to jediné co politická strana dá občanům jako tzv. demokracii. Občan se stane na čtyři roky pasivním divákem, někdy útrpně sledujícím jak byl podveden. My bychom mu svou modernizací měli nabídnout to co chce, aktivní průběžnou účast na politice. On chce nejen volit, ale i odvolávat. Odvolávat cítí-li se podveden, odvolávat vidí-li naduté a arogantní chování těch které kdysi volil. Volič dnes někdy jen zírá co ti jež volil prosazují, jak někteří otočí.Strategický prvek modernizace ČSSD musí být to „jak přitáhnout více občanů do rozhodovacích procesů“. Do procesů uvnitř ČSSD, ale i navenek mimo jednací místnosti musíme zapojit řadové členy a stejně tak občany na ulicích.Nemůžeme být v zajetí vžitých stereotypů, že vše v ČSSD zařídí jen předsedové a tzv. elitní straníci, to nemůže a nesmí nadále platit ani na ulicích našich měst a vesnic. Hledáme vojáky (ve smyslu poslušnosti a loajality), diváky, posluchače?! NE! Moderní ČSSD vyhlašuje hledání, nábor aktivních členů, zn. „Vytvořili jsme pro vás nový interaktivní prostor.“ To samé by mělo platit i navenek, náš profil říká „nabízíme Vám občané průběžnou účast na politice.“ Měli bychom, nově - postaru definovat „občané: ti co jsou schopni vládnout a být vládou řízeni“ (Aristoteles). Dohromady ty dvě vlastnosti dělají občana. Jen být vládou ovládáni není demokracie, demokracie ve smyslu slova je jak volit tak odvolávat.

Vynucená zastupitelská demokracie přestává být dnes žádanou demokracií. Je pravdou, že v podmínkách milionů občanů není možná demokracie jen přímými akty, ale kde je „neotřelá“ politika ČSSD v této fundamentální otázce české společnosti? Kde je moderní přístup i v jednacích procesech uvnitř ČSSD ? Ještě mnoho nám chybí k tomu být moderní, pokrok je v tom, že jsme o tom začali přemýšlet.

Čelem k mladých

Odcizení mladých lidí od politiky je enormní. „Všichni jsou stejní“, „nic se nezmění“ uslyšíme z jejích úst, když mluví o politicích a politice. A to jsou ještě ta nejslušnější slova. A co ČSSD?

Jeden druh modernizace můžeme nabídnout. Je to stejný sortiment reklamy jako T-mobile - „nevaž se, odvaž se“. Jinými slovy, prázdné fráze. Nepochybně to nám může přinést nové hlasy, ale je to krátkozraké. Nebohá US-DEU na podobný druh reklamy téměř vystoupala k nebesům, ovšem pak se pádem zaryla hluboko pod zem.

My nemůžeme chtít jen nové voliče, nemůžeme jen .. CHTÍT. My musíme něco nabídnout. Tou nabídkou je, že mohou vzít svůj osud do svých rukou. Že mohou růst. Politika ČSSD musí napomáhat tomu, aby se uvolnil potenciál milionu lidí, našich spoluobčanů, kteří sní svůj sen o úspěchu ne díky štěstí, ale díky poctivé práci. Třeba někde na plantáži ve Španělsku, třeba někde v call centru či u McDonalda. Nebojí se učit se, nebojí se cestovat a své sny si plnit. Levicová modernizace strany vůči mládeži by se mohla shrnout v jedné větě: „Důvěřujme víc mladým lidem, dejme jim mnohem více prostoru“ - dejme víc prostoru jejich talentu, jejich vynalézavosti, jejich čerstvému pohledu na svět, dejme víc prostoru jejich přímočarosti i bojovnosti. Neodrazujeme je. Hlavně se v ČSSD nebojme konkurence. Nebojme se konkurence mládí. Chce sociální demokracie promluvit moderním způsobem k mladým? Může. Ale musí chtít. Pokrok nastane, až delegáty stranické konference bude nejen stádečko ulízaných parlamentních asistentů s diplomatickými kufříky, ale i hlouček divoce vypadajících pankáčů s náušnicemi v uchu a krysou na rameni, stojící vedle hloučku hippíků s batikovanými tričky či vousatých ochránců přírody. Sociální demokracie prozatím neumí oslovovat lidi, kterým se hnusí nekonečné partajní schůze a jejichž srdce přitom bije nalevo - pro druhé lidi.

Referenda přes Internet. Nezanedbatelná část mladých si zvykla pracovat, bavit se, komunikovat, dokonce i zamilovávat se přes Internet či mobilní sítě. Tvorba virtuálních sociálních sítí zaměstnává mnohé víc, než vztahy k živým , „analogovým“ partnerům. Proč ne i politiku přes Internet či mobil? Ovšem ne jen diskusní kluby, kde zase jejich nápady, ideje, návrhy zůstanou jako doposud jen nevyslyšeny. Mám na mysli možnost závažného rozhodování přes Internet, internetových referend o všech důležitých otázkách života české společnosti. Internetová referenda před hlasováním poslanců v reálné sněmovně o reálných zákonech. Podporu open source proti monopolům Microsoftu ve školství i státní správě. Obecní internet zadarmo. Podporu komunitním, neziskovým médiím - rádiím i mobilní televizi. Technické potíže jsou u většiny komnistních internetových technologií minimální, je třeba politická vůle a překonání ekonomických bariér - technologické zázemí. Řekneme-li mladým lidem „Stěžujte se si u svého poslance“, tak se k nám otočí zády, jak to dělají ke všem politickým stranám. Řekneme-li jim „předveĎte nám, jak byste to dělali vy“, dočkáme se třeba CzechTeku na louce který nadchne padesát tisíc lidí. Jen jim neříkejme, že jsou asociální a nebezpeční, když je neznáme...

Jak vyslyšet hlas mládí? Znát a chápat jejich kulturu, jejich hudbu, jejich diety, jejich drogy, jejich učitele, jejich vzory, jejich lásky, jejich život. Neuzavírat se do povýšeného rodičovství s rákoskou a útrpným úsměvem vůči naivitě. Být těmi, na které je spoleh. Být těmi, kteří chápou a pomáhají. Být těmi, kteří se nebudou bát jít do čela demonstrace proti neonacistům, MMF, divoké globalizaci nebo proti válce. A těmi, kteří se neleknou policejního pendreku.

Nabídněme jim potom, že nemusejí jen protestovat, že mohou být zvoleni do obecních, městských, krajských zastupitelstev, že mohou být zvoleni i poslanci Parlamentu. Nabídněme jim odpovědnost. Nabídněme jim nástroj pro ovládání jejich světa poté, coi prokáží, že si své sny chtějí odpracovat . Je lhostejné, budou-li první či pátí, nebo dokonce až předposlední na kandidátkách. Navrhněme co nejnižší procento pro zvolení preferenčními hlasy. Nebo zrušme omezující procenta úplně - budou voleni jen ti nejúspěšnější a to přece chceme. Nebo nechceme?!

Rozhodující je, že to chtějí oni - ti mladí a noví.

Modernizace, po které se tolik volá, přijde téměř sama s novými mladými lidmi. Jen jim otevřme dveře opravdu a ne jen jako.

Modernizace nebo jen blairizace?

V první části jsem se pokusil varovat před nebezpečím použití falešného politického makeupu, jak nám to předvedla nebohá US-DEU. Ani šilhání po blairismu nebo jiných „hypermoderních“ trendech, kvetoucích jako houby, není ta pravá odpověď na skutečnou potřebu modernizovat ČSSD.

Blairova éra skončila. „Moderní“ Blair byl donucen uprchnout zadními dveřmi premiérské a stranické moci. Příznačné je to, že byl vyháněn vlastní stranou. Nabízí se vysvětlení: 200 000 členů labouristické stany trpělo „demencí nemodernity“. Prostě „masa“ nebyla schopna pochopit „moderního reformátora“ britské levice. Vysvětlení skromnější je samozřejmě jiné, proto Tony Blair zůstane v historii především jako synonymem matení levicové politiky a nekonečné přizpůsobivosti slabších vůči silnějším. Rozhodně ne jako symbol modernity. Ne náhodou jeho nástupce Gordon Brown vůbec nemluvil o kontinuitě, nejvíc opakoval slovo „změna“, jakoby se jednalo o předání moci jiné straně.

Tony Blair měl zalíbení ve skloňování slova „nový“ s jakoukoliv možnou kombinací: Nový Labour Party, Nová Británie, „nový liberální intervencionismus“, „nová generace liberálních humanitárních válek“. Podívejme se na tyto „nové“ pojmy, ale v praxi.

Zahraniční politik USA. Nebyli to pravicoví novináři, ale sám Nelson Mandela, který popsal Blaira jako „ministra zahraničí Spojených států“. O Mandelovi – jedné z nejslušnějších a nejušlechtilejších politických osobností , jakou kdy naše planeta zažila, je známo, jak zdrženlivý a uvážlivý je v svých projevech. V evropské politice lze Blairovi určitě připsat jako plus posun postoje Velké Británie k EU. Přeplutí Kanálu k euru i jednotné Evropě. Jeho zbývající zahraniční politika je ukázkovým exemplářem „nekonečné přizpůsobivosti“ bushovské politice. Tandem Bush-Blair předvedl nejhorší podkopání OSN jako fóra pro mezinárodní politiku, kde i malí a slabí mají právo být slyšeni a mají právo rozhodovat. To nepíši o Tonyho horlivosti v roce 1999 při „humanitárním bombardování“ Jugoslávie... Genocida národa se dá provést nejen bombardováním škol, televizních vysílačů, ale i genocidou ekonomiky. Bombardováním elektráren, továren, infrastruktury. Krajina si bude desítky let pamatovat válku i křivdy, spáchané „demokratickou“ Evropou a „demokratickými“ Spojenými státy. Nenávist, kterou toto přinášení demokracie na Balkán "humanitárním bombardováním" přineslo, se neztratí po několik generací.

Politika míru. V únoru 2003 Londýn zažil nevídanou demonstraci v celé historii Velké Británie. Přes milion lidí protestovaly proti účasti země ve válečných plánech Bushe a jeho neokonzervativců v Iráku. Stejně nevídaná byla i arogance „velkého vůdce Tonyho“. V dalších letech následovalo mnoho velkých protiválečných demonstrací, ale „principiální“ Blair nehnul ani brvou.

Názorná ukázka, jak si Blair představoval „vědecký rozměr politiky“. V tomto případě nejen průzkumy veřejného mínění byly vyhozeny do koše, ale samotná a zřetelně vyjádřená vůle lidí s Tonym ani nehla. Až dnes odchází britská armáda z Basry. V noci, potají. Aby se vyhla závěrečnému výprasku tam, kde chtěla „přinášet svobodu“. Aby se vyhla palbě na rozloučenou.

Politika občanských svobod . Další „úspěch“. 300 krát denně je v průměru britský občan zaznamenán bezpečnostní kamerou. Senzory jsou zabudovány do popelnic 3 milionů domácností. Dopravní policajti chodí s miniaturní kamerou v čepici. Stupeň oficiálního dozoru ve Velké Británii je tak velký že by mohlo vyvolat „závist“ nejednoho latinskoamerického diktátora. Jestli mě paměť neklame, Orwell byl taky Brit. Takové plýtvání s novotou a moderností...

Ekonomická politika: i zde „bezbřehá přizpůsobivost“. Koho na co? Samozřejmě zaměstnanců potřebám globalizace (kapitálu; to německý Lafontaine je výstižnější a upřímnější). Velmi „nová“ divadelní hra. „Nevaž se, odvaž se“ Říkám děkuji, tuto „novou“ modernizaci pod pláštíkem sociální demokracie ne . To je diskreditace sociálně demokratické myšlenky. Neoliberálové v modrém rouchu občanských demokratů jsou autentičtější, pokud se má jednat o opovržení vůlí většiny společnosti. Balíček reforem pro bohaté, superhrubá mzda a superhrubé platby u lékaře pro chudé. Americká základna rozeštvávající Evropu a Rusko. Studená válka. Mccarthismus nového patriotismu. Policie horší STB, rozehrávající špinavé politické hry i ve sněmovně.

Skutečnou novotou Tonyho Blaira byl jeho osobní vztah k masmédiím. Jeho proslulý těsný vztah s magnátem Rupertem Mardochem a bezprecedentní podpora jeho globálního mediálního impéria vedlo nejednou k výrazům typu „Mudroch, dvacátý čtvrtý člen Blairovy vlády“. Nenávist k veřejnoprávní BBC. Jenom pošklebky a ironickým aplausem byl Blair přijat v jeho posledním veřejném vystoupení na sjezdu odborů (TUC – září 2006). Tam se snažil obhájit svou desetiletou éru, ale „bohužel“...

Nedivme se, jestli po jeho „úspěšné“ misi jako vyslanec na Blízkém Východě se dozvíme, že Tony přijal místo ve správní radě impéria Ruperta Mudrocha.

Po 10 letech blairismu neprivilegované vrstvy necítí, že by žily v sociálně spravedlivější společnosti. Byly i pozitivní věci za jeho éry ale vcelku blairismus není to pravé kde by měla česká sociální demokracie hledat inspiraci pro 21. století.

Tak modernizovat Blairem prosím ne.

Autor je členem ČSSD