(§ 5, odst. 1 z. č. 160/1992 Sb. o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních. V souladu s dikcí tohoto ustanovení dovozuji, že pokud si podle vnějšího objektivního znaku, který není právně výslovně aprobován, své "klienty" nemůže zvolit veřejné zdravotnické zařízení, pak přístup k těmto službám nemůže přístup odmítnout ani nestátní zdravotnické zařízení. Důvod, že "ostatní příjemci péče si vás tu nepřejí" zkrátka podle současného práva [zatím -- naštěstí!] neobstojí a rozdíly mezi soukromými a státními zdravotnickými zařízeními vtělil zákonodárce jinam.)

V právním režimu podnikání je pak již možné aplikovat zejména obecný zákaz diskriminace spotřebitele, odvozený z výkonu práv v souladu s dobrými mravy.

(§ 6 z. č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele: "Zákaz diskriminace spotřebitele - Prodávající se nesmí při prodeji výrobků a poskytování služeb chovat v rozporu s dobrými mravy; zejména nesmí žádným způsobem spotřebitele diskriminovat.")

V tomto případě můžeme myslím aplikovat obojí. Tedy jak rozpor s dobrými mravy, tak konkrétní formu diskriminace.

Zákaz vstupu psům by sám o sobě žádné pozdvižení jistě nezpůsobil, nicméně jak z výše odkazovaných stanovisek aktérů vyplývá, přítomnost asistenčního psa v těchto lázeňských prostorách v minulosti žádné problémy nečinila. Což je logické, neboť na asistenčního psa je mnohdy z hlediska hygienických návyků a zvládání vlastní agresivity, coby projevu civilizovanosti, větší spolehnutí, než na vybrané spoluobčany, kterým lze ovšem poskytování služeb částečně odepřít teprve tehdy, kdy již k neblahému chování došlo. Na jednu stranu lze z pohledu vyznavačů muslimského náboženství uvažovat o určité formě morální újmy z přítomnosti zvířete, která je podle postupu Lázní Teplice, a.s. domněle reálná a podle v BL publikovaného příspěvku Slavomíra Čéplö zase z pohledu islámské věrouky docela absurdní.

I v případě, že by tato újma pro vyznavače islámské víry reálná byla, obávám se, že právo na pokojné vyznávání islámu by takto nemohlo zasahovat do pokojného vyznávání čehokoliv jiného (včetně "vyznávání ateismu", které čl. 16, odst. 1 Listiny základních práv a svobod nepochybně chrání stejnou intenzitou, jako teistické a deistické nauky, které jsou pro účely soužití v sekularizovaném [čl. 2, odst. 1 in fine Listiny] a demokratickém státě postaveny co se týče existence a uplatňování soukromých práv na roveň [viz čl. 16, odst. 4 Listiny]) a omezovat ostatní ať už přímo, nebo skrze zájmy komerčního subjektu, který má ovšem současně jako hlavní předmět své činnosti, stejně jako konkrétního obsahu zde traktovaného právního vztahu, povinnosti poskytování lékařské péče. Zdravotnické důvody jsou navíc typickou situací výhrady veřejného pořádku, která může i v demokratické společnosti vést v nezbytném případě a na dobu nutnou k omezení, resp. přehlušení jiných základních práv a svobod. Právní újma tedy není na straně lázeňských hostů islámského vyznání, beztak již odsouzených k žití na planetě, jejíž podstatná část populace je psy emocionálně posedlá, ale na straně klienta, který by byl připraven o možnost užívání své zdravotní pomůcky -- vodícího psa. Samozřejmě odloučení od takového zvířete působí rovněž jiné újmy, a to na obou stranách -- to ale zde ponechávám stranou. Možná subjektivně pociťovaná morální újma některých klientů zde zkrátka nemůže konkurovat újmě právní, neboť nejde ani o šikanózní výkon soukromých práv, kdy by poměřování možné bylo.

Diskriminaci pak lze spatřovat třeba již v tom, že podnikatelský subjekt odmítá poskytnout službu na základě domnělého požadavku jiné skupiny klientů, ačkoliv charakter poskytovaných služeb, obchodní zvyklosti ani předchozí jednání subjektu ve srovnatelných situacích nezakládá právo tohoto subjektu odmítnout poskytnutí služeb klientovi (jakkoliv není samoplátcem, ale oprávněným k úhradě z pojištěneckého vztahu k ZVP) na nediskriminačním základě. Tuto povinnost dozoruje a její porušení postihuje Česká obchodní inspekce (§ 23, odst. 1 z. č. 634/1992 Sb).

Poskytnutí nákladů ubytování a stravy doprovázející osobě je jistě velkorysá kompenzace, nicméně čas věnovaný člověkem není totéž, co čas věnovaný na tutéž činnost psem, který zřejmě o ušlém zisku apod. uvažovat nebude. Krom toho zde VZP z pojistného fondu poskytuje prostředky na ubytování a stravu osoby, za níž by možná (tak detailní okolnosti případu mi v tuto chvíli nejsou známy) tutéž službu poskytl pes, jehož zmiňované ubytovné doufám nedosahuje výše ceny za ubytování osoby.

Poskytování zdravotnických služeb v režimu podnikatelské sféry bude vždy vyvolávat podobná tření a není možné čelit detailní zákonnou úpravou "perverzní" právní tvořivosti podnikatelských subjektů, kteří, pohybujíc se leckdy na hraně zákona či mezery v právu, budou mít vždy nejméně o krok náskok při snaze vyzobat z potenciálních klientů klienty nejmovitější a vyhnout se co nejvíce břemenu veřejné služby. Nicméně Lázně Teplice, a.s. vstoupila na tenký led právě oním konkrétním způsobem, jakým své rozhodnutí odůvodnila, ačkoliv nepochybně má možnost dosáhnout stejného výsledku způsobem navenek právně i morálně čistším. Kdo chce psa bít... Ačkoliv na jejím přístupu lze ocenit alespoň přímost, co se týče sdělování skutečných důvodů vlastní politiky vůči skupinám klientům. Ta je ale velmi dobře známá všem, kdož jsou obeznámeni s reáliemi lázeňského ruchu v Teplicích.