Podle oficiálních údajů ministerstva obrany USA provozovaly (vlastnily nebo měly v pronájmu) v roce 2003 kromě 6 000 vojenských základen na vlastním území dalších 702 zahraničních vojenských základen ve 130 zemích světa s více než 253 000 uniformovanými příslušníky armády, zhruba stejným počtem civilních zaměstnanců Pentagonu a zaměstnávajících kolem 44 500 místních pracovníků. To také představovalo 44 870 budov, hangárů, nemocnic a dalších objektů ve vlastnictví ozbrojených sil a dalších více než 4 800 pronajatých objektů.

Údaje z roku 2005 hovoří již o 737 základnách v zahraničí, na kterých sloužilo 196 975 vojáků a přibližně stejný počet civilních zaměstnanců a bylo zaměstnáno dalších 81 425 místních obyvatel. Seznam Pentagonu ale neobsahuje všechny vojenské základny USA v zahraničí. Nezmiňuje například základny zřízené v Kuvajtu, Kyrgyzstánu, Izraeli a Kataru, ani v Afghánistánu či Iráku, kde se sice proklamuje dočasná přítomnost amerických vojsk, ale v iráckém Tallilu, Al Asadu, Baladu či Qajarahu se buduje rozsáhlá infrastruktura, která s dočasností příliš nekoresponduje. Chybí v něm i základna Camp Bondsteel v Kosovu. Vzhledem k tomu, že se ještě další základny staví, bude se jejich skutečný počet blížit spíše jednomu tisíci. Nicméně to nemění nic na skutečnosti, že se na druhé straně do USA postupně vrací 70 až 100 000 příslušníků ozbrojených sil převážně ze základen v SRN a Jižní Koreje.

Nová základnová strategie

Tento proces souvisí s novými úkoly, jež stojí před ozbrojenými silami USA, který se odráží v jejich redislokaci, modernizaci výzbroje a logistickém zabezpečení. Významnou úlohu v ní sehrávají expediční síly vytvářené ze všech složek ozbrojených sil, vyzbrojené novými druhy bojové techniky, které jsou díky ve světě Vojenské základny ... 06|2007 efektivním přepravním prostředkům schopné rychlého rozmístění do kterékoliv oblasti světa. Této skutečnosti se plně přizpůsobuje transformace ozbrojených sil USA a nová základnová strategie. V rámci ní se realizuje a dále zdokonaluje koncepce předsunutého rozmístění sil. Na území spojenců se vytváří adaptabilnější infrastruktura, zaměřená na zvýšení možností použití rotujících jednotek a na jejich dokonalejší připravenost a fl exibilitu. Nová organizační struktura základen představuje mnohem "lehčí", agilnější a technicky mnohem dokonalejší zařízení. Nová základnová strategie, poprvé oznámená prezidentem Bushem v listopadu 2003, za jejíž koncepcí stál bývalý ministr obrany Donald Rumsfeld, rozděluje americké vojenské základny do tří následujících typů:

• hlavní operační základny MOB (Main Operating Bases) představující permanentně rozmístěné bojové síly s rozsáhlou infrastrukturou, místy velení a vlastním logistickým zabezpečením zahrnujícím ubytování pro rodinné příslušníky, nemocnice, školy a rekreační a sportovní zařízení; na těchto "malých Amerikách" se počítá s tříletým rotačním cyklem příslušníků ozbrojených sil;
• předsunutá operační místa FOS (Forward Operation Sites), představující sice také hlavní základny, ale podstatně menší než MOB, které nepočítají s umístěním rodinných příslušníků a rotace sil se na nich bude uskutečňovat po šesti měsících;
• místa bezpečnostní spolupráce CSL (Cooperative Security Locations), která jsou relativně malými operační prostory dislokovanými v blízkosti ohnisek napětí, na nichž jsou na základě dohod s hostitelskými státy rozmístěny méně početné síly, zbraně, munice a zásoby, ze kterých by v případě potřeby mohly americké jednotky působit.

Největší změny v Evropě

Transformace amerických ozbrojených sil se plně odrazila v Evropě. V rámci Velitelství amerických ozbrojených sil v Evropě (USEUCOM) se realizuje a dále zdokonaluje koncepce předsunutého rozmístění na území spojenců, vytváří se adaptabilnější infrastruktura přizpůsobená možnostem rotujících jednotek a její dokonalejší připravenost a fl exibilita pro možnost rychlého rozšíření. Nová organizační struktura základen zahrnuje celou škálu operačních potřeb všech složek ozbrojených sil a díky nově přijaté strategii umožňuje podstatným způsobem snížit počet amerických sil rozmístěných v Evropě. Tam se v období studené války nacházelo 213 000 příslušníků americké armády, což představovalo ekvivalent 64 brigád. Snižování počtů až o dvě třetiny a redislokace ozbrojených sil USA v Evropě je uskutečňována v souladu s plánem strategické regionální transformace (STT). Jejím cílem je posílit strategickou účinnost, efektivnost a operační připravenosti sil. Podle rozhodnutí amerického prezidenta z roku 2004 se v průběhu deseti let sníží počet vojáků v podřízenosti USAREUR ze současných 62 000 osob, rozmístěných na 14 hlavních místech soustředění, na 24 000 vojáků ve 4 hlavních společných operačních základnách (JMOB). Kromě Wiesbadenu, který se stane místem společného velitelství USAREUR a Task Force 5 (UR&TF5), které bude zároveň plnit úkoly velitelství společného úderného uskupení (JTF), půjde o výcvikový prostor Grafenwöhr, kde se spojí expediční výcvikové velitelství (ETC) s plně vyzbrojenou brigádou Stryke a modulární leteckou brigádou vojskového letectva. Další JMOB, představující hlavní logistickou základnu a zdravotnické centrum, bude dislokovaná v prostoru Kaiserslautern. Třetím místem zůstane italská Vicenza se 173. vzdušně výsadkovou brigádou (173. vvb), která bude posílena o další prapor v síle kolem 1 000 vojáků a kde se také vytvoří mobilní velitelství Task Force 5. Do roku 2008 bude ve východní Evropě vytvořeno jádro třetí brigády, fungující na základě rotačního doplňování, a vznikne zde další mobilní velitelství. Jednotky budou vybavené tak, aby byly v případě potřeby schopné rychlého rozmístění na Balkán, do jihovýchodní Evropy nebo západní Asie a Afriky. Obsah plánu STT je průběžně konzultován s hostitelskými státy, na jejichž území se americké jednotky nacházejí, a je také synchronizován s ostatními velitelstvími NATO.

Brigády Stryker do Evropy

V podřízenosti USAREUR zasáhla transformace nejviditelněji pozemní síly. Přesouvá se postupně z plánů do realizace klíčových rozhodnutí, jež představují razantní snížení počtů bojových jednotek a civilních zaměstnanců a jejich odsun do USA, rekonfi gurování taktických jednotek, zanikání starých a vytváření nových velitelských a řídících struktur a vyzbrojování novou bojovou technikou. Po jejím dokončení vznikne osm samostatných organizací (v porovnání se současnými dvaceti) a dvě bojové brigády se stálou dislokací, představující brigádní bojový tým Stryker (SBCT) v německém Vilsecku a vzdušně výsadkový pěší brigádní bojový tým (BCT) v italské Vicenze. Zároveň se ve východní Evropě vytvoří jádro třetí brigády s rotujícími jednotkami k posílení východoevropského bojového uskupení (Eastern European Task Force). Vloni bylo do USA přemístěno velitelství 1. pěší divize a jedné brigády, zatímco další brigáda byla přemístěna po ukončení nasazení v Iráku. Do USA se postupně vrací další divizní jednotky a některé součásti V. sboru. V současné době probíhá redislokace 1. obrněné divize z německého Wiesbadenu do texaského Fort Bliss. Naopak do německého Vilsecku se z USA přemisťují komponenty 25. pěší divize ze základny Fort Lewis. Jako první to byla část 1. brigády Stryker, a sice 2. průzkumný pluk. Do roku 2008 tam počet vojáků dosáhne až konečných 3 900 vojáků a kolem 7 000 rodinných příslušníků. Uzavření Dohody o spolupráci v obraně s Rumunskem umožnilo zahájit výstavbu Východoevropského úderného uskupení (EETAF), které bude působit z předsunutých operačních míst na letecké základně v Michajl Kogalničeanu a sousedního výcvikového prostoru Babadag. Ty budou využívány nejenom US Army, ale také USAF a US MC. V případě potřeby zde může být rozmístěno i velitelství JTF. Vytvoření EETAF dále zdokonalí plánování, koordinování a realizaci bezpečnostní spolupráce a interoperability v euroasijském a kavkazském regionu. V Rumunsku by mělo být zpočátku umístěno kolem 2 300 vojáků, schopných v případě potřeby zajistit rozmístění dalších sil. Zhruba stejný počet vojáků bude rozmístěn v Bulharsku na leteckých základnách v Bezmeru a Graf Ignatievu, cvičném polygonu Novo Selo a logistické základně Aytos. S cílem prohloubit expediční výcvik, cvičení a podporu spolupráce v bezpečnostní oblasti v regionu USAREUR transformoval 7. velitelství výcviku do nového Společného mnohonárodního velitelství výcviku (JMTC). Jeho činnost byla zaměřena současně jak na přípravu obou velitelství společných úderných sil v Afghánistánu a Iráku, tak na expediční výcvik příslušníků bulharské a rumunské armády. Zvláštní a důležitou roli v operacích na Balkáně a v globální válce proti terorismu hrají i jednotky pro speciální operace (SOCEUR), zejména 2. námořní speciální bojová jednotka (2. NSWU) umístěná ve Stuttgartu. USAFE opustila Rhein Main a Kefl avik V rámci amerických vzdušných sil v Evropě (USAFE) s velitelstvím v německém Ramsteinu, došlo v rámci uskutečňované transformace a rozvíjení bezpečnostní spolupráce v regionu také k významným změnám. Nejvýznamnější z nich bylo uzavření hlavní letecké základny v Rhein Main, kterou USAFE předalo v říjnu 2005 německé Luftwaffe. Na základně, která zabírala plochu 155 ha a bylo na ní umístěno 196 objektů, působilo 3 000 amerických vojáků a civilistů. Její úkoly převzaly letecké základny v Ramsteinu a Spangdahlemu. Druhou důležitou skutečností bylo vytvoření bojového velitelství 16. letecké armády (16. AF) v německém Ramsteinu, které představuje kombinovaný společný vzdušný a kosmický velitelský a řídící komponent s nepřetržitou dobou činnosti, zajišťující efektivní řízení vzdušných sil a reagující na všechna spektra možných konfl iktů. Do jeho podřízenosti spadají letecké základny Lakenheath a Mildenhall ve Velké Británii, Spangdahlem, Ramstein a Stuttgart v SRN, italské Aviano, řecká Souda a turecký Incirlik. USAFE v minulém roce z ekonomických důvodů stáhla většinu vojenského personálu a bojové letouny z islandské základny NAS Kefl avik. Islandský vzdušný prostor nyní chrání podle dohody z roku 1951 bojové letouny USAFE dislokované ve Velké Británii.

Také námořnictvo zeštíhluje

Od zahájení restrukturalizace v roce 2003 se počet příslušníků námořních sil USA rozmístěných v Evropě snížil z původních 14 000 na současných 10 000 osob rozmístěných na námořních základnách. Dalších 12 000 námořníků je na palubách bojových a doprovodných plavidel 6. námořní fl otily (6.NF) a v letkách námořního letectva. Prostor zodpovědnosti námořnictva je organizačně rozdělen do šesti námořních regionů představujících Černé moře, Středozemní moře od Maroka po východní Středomoří; státy Maghrebu a Severní Afriky; Severní Evropu a Baltské moře; severní Středomoří a Saharskou Afriku. Velení zabezpečují tří podřízená velitelství. Plánuje se uzavření námořní základny v La Maddalena na Sardinii. Celkové snížení počtů se nijak nedotkne omezení schopností námořních sil, protože se opírá více o regionální námořní síly a zejména o spolupráci s námořními silami spojenců v NATO. K hlavním námořním základnám patří španělská Rota, italská Neapol, kde je také umístěné velitelství 6. NF, a Gaeta, základna námořního letectva Sigonella na Sicilii a řecká Souda.

Rozporuplná Střední Asie

Na podporu operací v Afghánistánu si na základě bilaterálních dohod dočasně pronajala USA ve střední Asii dvě základny, jednu v Uzbekistánu a druhou v Kyrgyzstánu. Jednalo se o leteckou základnu Karši-Chanabád (K-2) v jižním Uzbekistánu nedaleko tádžických hranic a letiště Manas severně od kyrgyzského Biškeku. Základny pocházejí ještě z doby tzv. sovětské éry a slouží především k tankování dopravních letounů, které zásobují rozmístěné americké a spojenecké síly v Afghánistánu. Na každé z nich bylo umístěno kolem jednoho tisíce vojáků a civilistů. Kromě poplatků za pronájem dostávaly oba státy každoročně od USA fi nanční pomoc. I když je primárním cílem americké přítomnosti ve střední Asii především boj proti Tálibánu a dalším teroristickým hnutím, zamezování obchodování s drogami, zbraněmi či dokonce jaderným materiálem, nelze nevidět, že region je rovněž bohatý na zdroje energie představující ropu. Proto zde USA podporují vybudování nového ropovodu z ázerbajdžánského Baku do tureckého Ceyhanu. Pro odchod jednotek z obou základen nebyl stanoven žádný časový plán a předpokládá se, že se tak stane po ukončení bojových operací v Afghánistánu.

Za odchod amerických jednotek z regionu se zasazovala regionální skupina SCO (Shanghai Cooperation Organization) složená z ČLR, Ruska, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a Uzbekistánu; výsledkem bylo vypovězení smlouvy uzbeckým prezidentem, podle které museli Američané základnu opustit. Případné alternativní základny by mohly USA vybudovat v Gruzii nebo Ázerbajdžánu. Tádžikistán, který má s Afghánistánem hranici dlouhou kolem 1 600 km a na jehož území zatím nejsou rozmístěny žádné americké jednotky, nabídl USA možnost vstupu do svého vzdušného prostoru a tankování vojenských letounů na letišti Tádžik. USA zase Tádžikistánu přislíbily vybudování mostu přes řeku Pyandzh, který by spojil Tádžikistán s Afghánistánem, a také např. pomoc s výcvikem pohraničních jednotek zaměřeným k efektivnějšímu boji proti pašování drog a zbraní z Afghánistánu.

Další základny na Středním východě

Vzhledem k zatím nejednoznačnému stanovisku k trvání americké vojenské přítomnosti v Iráku počítají USA v plánu na nejbližších deset let se zdvojnásobením tonáže uskladněných předsunutých zásob mimo Irák. Z analyzování stratégů Pentagonu je zřejmé, že se prostor strategických zájmů USA přesouvá z Evropy a Asie na Střední východ. Základnová strategie v této části světa však nebude znamenat stálou přítomnost ozbrojených sil, nýbrž vytvoření předsunuté operační sítě (FOS) schopné zajistit činnost vyslaných rotujících bojových sil. To se týká i nových základen USA v Pákistánu v Rumunsku a Bulharsku. Přestože se nevylučuje, že americké síly zůstanou v Iráku ještě po roce 2008, plány počítají s rozmístěním předsunutých skladů materiálu v oblasti Perského zálivu především pro případ konfl iktu s Iránem. Podle strategických plánů logistického zajištění budou předsunuté zásoby uskladněny v nejméně šesti zemích Středního východu a střední Asie. Mezi ně patří dosavadní logistické základny v Bahrajnu, Kuvajtu, Kataru a Ománu a také vytvoření dvou nových skladovacích základen v západní části Saúdské Arábie a v jednom, blíže zatím neoznačeném středoasijském státě. Dalším faktorem, který začal ovlivňovat americkou základnovou politiku na Středním východě během 90 let, byl vývoj informačních technologií, který dovoluje provádět předsunuté operace s redukovanou silou. Koncepce označená jako "reachback" znamená zajištění infrastruktury mimo region, nebo dokonce na území samotných USA, aby nemusela být budována další nákladná infrastruktura.

Zájem o africký kontinent

V tzv. Cheneyho zprávě, předložené prezidentovi USA v polovině roku 2001 skupinou National Energy Policy Development Group, v jejímž čele stojí viceprezident Richard Chejry, se uvádí, že africké státy v současné době exportují do USA kolem 14 % ropy, ale v roce 2015 to bude již 25 %. Mnoho západoafrických států těžících ropu se tak v budoucnu může stát alternativou dovozu tohoto produktu do USA a nahrazovat tak dosavadní Střední východ. Mezi potenciální africké dodavatele patří zejména Nigerie, Angola, Gabon, Kongo Brazzaville, Čad a Guinea. Podle bývalého velitele US European Command Marine, generála USMC James L. Jonese, se zvažují také další státy jako Senegal, Ghana, Mali a Keňa. Právě Ghana je v poslední době zmiňována nejvíce. A některé zprávy hovoří dokonce o zřízení letecké základny USAF na letišti v Tamale. Hostitelské země však mohou počítat nejenom s vývozem ropy, ale také "dovozem" teroristických útoků ze strany organizace Al-Kajdá.

Nový komunikační systém v Austrálii

V Austrálii budují nyní USA mnohem větší zařízení než kontroverzní Pine Gap, průzkumné zařízení ofi ciálně známé pod názvem JDSRF (Joint Defense Space Research Facility), které vzniklo západně od Alice Springs v severní Austrálii před více než dvaceti roky. Jednání o novém zařízení bylo zahájeno již v roce 2003 a výstavba již začala. Bude umístěno v Geraldtonu vzdáleném kolem 370 km severně od města Perth v Západní Austrálii. Pomocí několika satelitů umístěných nad Indickým oceánem bude zajišťovat spojení a přenos důležitých průzkumných informací americkým a spojeneckým silám z nestabilního prostoru Středního východu. Systém, který je vojenským ekvivalentem nové generace mobilní sítě 3G, umožní velmi rychlý přenos informací, včetně grafi ckých údajů a map, na příslušná velitelská místa. Jeho součástí bude také ještě několik dalších pozemních stanic rozmístěných v Austrálii. Kromě Pine Gap jsou v Austrálii další dvě americké základny, a to v Nurrangeru nedaleko Woomery v Novém Jižním Walesu.

V Japonsku více na společných základnách

USA a Japonsko se po dlouhých jednáních dohodly v roce 2005 na snížení amerických sil na ostrově Okinawa. Dokument nazvaný "americko-japonské spojenectví" přihlíží ke změnám v bezpečnostním prostředí v asijskopacifi ckém regionu, které vyžadují posílení vojenské rovnováhy a modernizaci vojenské výzbroje. Oba státy se dohodly na posílení spolupráce v protiraketové obraně, včetně rozmístění výkonného amerického radiolokátoru na japonském území, který bude součástí obrany proti balistickým raketám. V dohodě se USA zavazují do šesti let snížit počet příslušníků USMC na ostrově Okinawa o 7 000 a přemístit je na ostrov Guam. Tím se sníží počet amerických sil na ostrově Okinawa na 11 000 vojáků. Podle dokumentu zaměří Japonsko další úsilí ve výstavbě sil sebeobrany na nové hrozby představující možný úder balistickými raketami, teroristické útoky ozbrojenců nebo nepřátelských speciálních sil a hrozbu invaze na některý z japonských ostrovů. US Army zvažuje také případné přemístění velitelství 1. sboru US Army ze základny Fort Lewis ve státě Washington do Japonska. Dosavadní velitelské struktury US Army v Japonsku mají v budoucnu působit jako společná velitelství úderných sil s japonskými silami sebeobrany a mají být podřízeny ústřednímu velitelství v Camp Zama. Velitelství japonské a americké protivzdušné obrany bude pravděpodobně také působit společně na základně Jokota. US Navy také do příštího roku přemístí palubní námořní křídlo z NAS Atsugi na základnu MCAS Iwakuni. V souvislosti se snížením kontingentu USMC na ostrově Okinawa došlo také k dohodě o přemístění leteckých jednotek USMC ze základny Futenma, umístěné v husté zástavbě, na základnu USMC Camp Schwab, která bude muset být pro tyto účely rozšířena. Původní návrh vybudovat nové letiště na japonském útesu Henoko byl zamítnut kvůli nesouhlasu místního obyvatelstva. Značnou část nákladů na redislokaci amerických sil, včetně vybudování potřebné infrastruktury na ostrově Guam, ponese japonská strana. K významným americkým základnám pozemních sil v Japonsku patří Camp Butler, Courtney, Foster, Hansen, Kuwae, Lester, McTureous, Schwab, Shields a Zukeran, námořnictvo pak operuje z přístavů Jokosuka, Atsugi, Misawa, Okinawa a Sasebo. Počet základen společně využívaných japonskými a americkými silami by se měl i nadále zvyšovat.

Jižní Korea bude velet své armádě

V únoru 2007 došlo k nejvýznamnější poválečné americko-jihokorejské dohodě, podle níž Jižní Korea po více než 50 letech převezme vojenskou kontrolu nad vlastními ozbrojenými silami, a to jak v mírové tak válečné době. Mělo by se tak stát 17. 4. 2012, i když USA navrhují rok 2009. Americké jednotky na území Jižní Koreje tu pak budou plnit podpůrnou úlohu. Podle dohody bude ukončena činnost společného americko-jihokorejské velitelství, v jehož čele dosud stojí americký generál. Do té doby bude muset být přepracován dosavadní operační plán 5027, podle kterého byly společné síly připravovány na odražení případného severokorejského útoku. Velitelství amerických vojsk bude přemístěno z Jongsanu v Soulu do Camp Humpries vzdáleného kolem 70 km od hlavního města. Do konce příštího roku USA také sníží počet svých vojáků v Jižní Koreji z dosavadních 29 500 na 25 000 osob'(ještě v roce 2004 jich zde bylo kolem 37 000). Do té doby budou americké síly přeskupeny do Camp Humpries a na základnu Daegu vzdálenou asi 300 km jihovýchodně od Soulu. Jihokorejské ozbrojené síly dnes čítají 680 000 vojáků.

Závěr

Od skončení studené války se ve světě mnohé změnilo. Obrovské počty vojsk, které proti sobě stály v Evropě po obou stranách německé hranice, již patří minulosti. Hrozby v novém tisíciletí však nepominuly. Mají jiný charakter, přicházejí zcela odjinud a mohou zasáhnout kteroukoli zemi. Tato nová nebezpečí nerespektují zásady mezinárodního práva, suverenity a mezinárodních norem. Jsou postavena na ideologických, teologických, kulturních, etnických a politických faktorech, a jejich řešení proto vyžadují nové a často rozdílné přístupy. Bezpečnostní situace ve světě se tak stává mnohem méně předvídatelná, než tomu bylo doposud. V USA na ni po 11. září reagovali přepracováním obranné doktríny, vojenské strategie, operačních koncepcí i vyčleňováním potřebných zdrojů na výstavbu ozbrojených sil. Jejich důsledkem byly nejen změny v organizaci nejvyšších velitelských struktur na území USA, ale i v přítomosti amerických sil v zahraničí. Ta na na jedné straně představuje rušení základen v místech, kde ztratily svůj smysl, na druhé straně výstavbu dalších, nasměrovaných k místům nových ohnisek napětí.

Prameny: Vystoupení velitele USECOM gen. Jamese L. Jonese před výborem vojenských služeb amerického Senátu dne 7. 3. 2006, www scramble, www. strategy.org., wikipedia.

Vyšlo v červnovém čísle měsíčníku ATM 6/2007