Dnes církev slaví Trojiční neděli. Nejprve něco suchopárných informací pro ty, kteří nejsou poznamenáni církevní tradicí, informací, které lze konec konců přeskočit. Tak tedy:

Touto nedělí se uzavírá liturgický rok, začínající první nedělí adventní, která připadá na přelom listopadu a prosince. Po adventu následují Vánoce, svátek narození Ježíše, který církev stanovila na starý pohanský slunovrat. Potom nastává „neutrální“ doba, nazvaná mezidobí.

Poté je 40 denní příprava na Velikonoce zvaná postní doba. Ta vrcholí Svatým týdnem a Velikonočním triduem – vrcholem celého křesťanského slavení, slavností Zmrtvýchvstání Páně. Následujících 50 dní trvá doba velikonoční, která kulminuje slavnostmi Nanebevstoupení Páně, Sesláním Ducha svatého neboli Letnicemi a Trojiční nedělí, která zakončuje onu slavnostní část roku a jakoby chtěla shrnout a zopakovat ty předchozí svátky. Po této neděli nastává znovu dlouhé mezidobí až do adventu.

Tak tedy dnes je svátek Nejsvětější Trojice. Zatímco všechny ostatní svátky jsou založeny na nějaké události, vycházejí z nějakého příběhu: narození, vzkříšení, dar Ducha svatého; předmětem svátku Trojice je snaha církve to všechno Boží dění nějak popsat, vyjádřit, definovat. Co to vlastně všechno to „trojčení“, jak říkával profesor theologie Amedeo Molnár znamená, a co si pod touto trojiční formulí má a může představit současný člověk?

Tady je třeba říct: samozřejmě, že víra je v prvé řadě životní orientace a praxe života, která neznamená jen něco si o něčem myslet, třeba že to esistuje. Víra se však neobejde bez myšlení víry, i když to je samozřejmě jen pomocným aparátem víry. Jakékoliv své konání, nevezeme-li se jen jako konzumenti a slepí pasažéři, musíme současně nějak myšlenkově uchopit, abychom o něm mohli mluvit, komunikovat s ostatními, mohli k němu druhé přizvat, abychom se v něm také sami vyznali.

Všichni naši předkové, ať věřili čemukoli, nějak mluvili, mysleli, popisovali svoji víru – nějak ji artikulovali. Činili tak třeba v jiných filosofických souřadnicích, než v jakých tak činíme my. To však neznamená, že smíme myšlením svých předků pohrdat jen proto, že mu buď nerozumíme, protože máme jiný myšlenkový aparát, a nebo že prostě vůbec nemyslíme.

Jak upozorňuje Tomáš Halík, na pozadí tvorby „definice“ o Boží trojici stály veliké zápasy o podobu našeho světa a o povahu naší kultury. Náboženské představy vždycky utvářely svět kolem sebe a vytvářely politické modely. „Pluralita“ Boží Trojice bránila (pokud ji lidé brali vážně) představě, že Bůh je definovatelný, tudíž že je jen jedna definovatelná pravda a tudíž jen jeden vládce a jeden ideologický systém.

A jakkoli naši předkové vždy znovu svou víru i v tomto ohledu porušovali, buďme za tuto povahu a podobu našeho světa vděčni. Ostatně srovnáme-li dějiny církve v kterékoli době, její schopnost pluralitního myšlení by jí mohly závidět - přes všechny výhrady třeba k inkvizici, či protestantské ortodoxii – i obě „bez-božné“ ideologie dvacátého století, nacismus a komunismus.

Obecně se dá povědět, že mluví-li církev o trojjediném Bohu, chce tím říct, že hloubku a dosah Boží existence nedovede člověk vyjádřit a obsáhnout nějakou definicí, či popisem - z jediného hlediska či z jednoho zorného úhlu. A pak také, že ke skutečnosti Boží patří také obecenství, takže i lidské společenství a mezilidské vztahy tím nabývají mimořádný význam. Můžeme v tomto dogmatu vidět myšlenkové východisko k mezináboženskému dialogu, brání nám ve skepsi agnosticismu i upadnutí do zásvětného duchařství.

Pojem Trojice v Bibli nenajdeme, vyskytuje se teprve u gnostiků ve druhém století. Církev sice gnostiky zavrhla, avšak mnohé jejich termíny převzala, například právě Trojici. Autorem učení o ní je zřejmě římský, latinsky píšící teolog a právník Tertulián ze severní Afriky, který umřel někdy po roce 220. Tertulián se ke stáru přidal k extatickým montanistům a z většinové církve byl pravděpodobně vyloučen, ale opět: jeho učení se již ujalo.

Jen pro zajímavost: Montanisté očekávali v nejbližší budoucnosti nový příchod Mesiáše, na nějž se připravovali přísnou askezí. Na rozdíl od pokřtěných ve velké církvi si osobovali jako "naplnění duchem" elitářské postavení: sebe nazývali lid duchovní - pneumatici, ostatní v církvi za lid duševní – psychici. Tím, a snad i svým moralismem byli podobní některým dnešním křesťanským skupinám letničního charakteru.

Další církevní myslitelé ve třetím století tuto Tertuliánovu myšlenku rozpracovávali a vnesli do církevního jazyka řadu tehdy frekventovaných latinských termínů. Pomalu se rodí dogma, čili oficiální církevní nauka o Trojici: Bůh se projevuje ve třech různých osobách, které však mají stejnou podstatu.

Cařihradský koncil roku 381, považovaný za ekumenický, tedy závazný pro věrouku ve východní i v západní církvi, zakončil vývoj učení o boží Trojici zásadní definicí: Boží Trojice má jednu božskou podstatu, ale ta existuje ve třech různých osobách.

„Osoba“, persona, je termín vzatý z řeckého divadelnictví, kde původně označoval masky, které si jeden herec nasazoval během představení a vyjadřoval tak různou identitu, „personalitu“ postav, které představoval.

Byl to tedy stále jeden a týž herec, se stejnou podstatou, projevoval se však různým způsobem, to jest v různých personách („podstata“ - substance je filozofický pojem, který popisuje onu část jsoucna, která existuje sama o sobě a nepotřebuje jiného ke své existenci).

Pojem trojice, i pojmy kterými se o ní hovoří, jsou nebiblické. V Bibli ještě nenajdeme ani jeden z těchto pojmů - ani pojem „osoba“ - „persona“, ani pojem „podstata“ - „substance“. Přesto však v Bibli najdeme více míst, kde se mluví najednou o Bohu, Kristu a Duchu svatém. Jedním z takových míst je i závěrečný pozdrav apoštola Pavla v jeho druhém dopisu do Korintu:

Milost našeho Pána Ježíše Krista - tj.: Přeji vám vysvobození od všech hlupáků a zlosynů, amnestii z trápení nad stavem našeho světa a nás samotných, odemčení všech pout odcizení, všech sešněrování dobovými módami, představami, pověrami, prostě všemi lidskými hovadinami,

a láska Boží – tj.: Přeji vám, abyste vnímali, že světu nevládne náhoda a chaos, na kterém parazitují grázlové se širokými lokty a ve kterém slušný člověk je pouze využíván a je na okraji. Naopak, světu vládně láska, slušnost, spravedlnost – jen si pro to zachovejte víru, jinak upadnete opět do otroctví (viz předchozí milost),

a přítomnost Ducha svatého – tj.: Přeji vám, abyste se zbavili vší vyduchlosti a byli stále inspirováni (in-spiró – vdechuji) , duchaplní, duchapřítomní, oduševnělí – prostě abyste nebyli jak mrtvé pařezy.

A úplně nakonec: V Katolickém katechismu v paragrafech 232-267 najdeme učení římské církve o Trojici.

Paragraf 261 zní poněkud cimrmanologicky: „Tajemství Nejsvětější Trojice je ústřední tajemství víry a křesťanského života. Jen Bůh sám je může dát poznat tím, že se zjevuje jako Otec, Syn a Duch svatý“.

Takže i když tomu tajemství zatím nerozumíme, nemusíme se trápit, nic se neděje. Hlavní je, zda dokážeme žít svobodně, v lásce a duchaplně.