21. 3. 2007
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
21. 3. 2007

Kapské město

Kapské město, stejně jako celá Jihoafrická republika, prožívá období rozkvětu. Konec rasistické politiky aparteidu, během které se z této země stal skutečný Absurdistán, dodal této zemi nový impulz. Po patnácti letech pouličních bitev, nevraživosti a rostoucí vzájemné nedůvěry, tolik typické pro totalitní režimy, si počátkem devadesátých let začali lidé uvědomovat příležitosti, které nový režim nabízel. Třináct let po prvních skutečně všeobecných volbách vítá JAR každoročně miliony turistů, pořádá stovky festivalů, vyváží hektolitry vína a tuny ovoce, nabízí prvotřídní divadla a chystá se na první africké fotbalové mistrovství světa. Tepe zde život. V liberální atmosféře respektu a tolerance se již více než deset let snaží lidé spolupracovat a jeden od druhého se něco přiučit.

Veškerý optimismus bohužel podrývá obrovské množství problémů, které se vyrojily po příchodu demokracie. AIDS, kriminalita, obrovská chudoba milionů obyvatel a další nedostatky brání této společnosti v rychlejším rozvoji. Stačí krátká projížďka Kapským městem, aby každý pochopil, co Jihoafričany trápí, ale co je taky naplňuje nadějí.

Ihned po příletu se dostavuje šok známý těm, co se kdy ve svém životě vypravili za hranice západní Evropy. První cestu do města lemuje čtvrť, ve které malé příbytky, sbouchané plechy a desky, nutí ptát se místních: "V tomto lidé opravdu bydlí?". "Jistě, v jednom takovém domku třeba i dvě rodiny", zní odpověď s náznakem lítosti v hlase. I když si každý po pár dnech zvykne objíždět tato místa bez ohlížení, jejich skutečnost v člověku utkví, spolu s představami a touze poznat jak vypadá život uprostřed těchto plechových sídlišť.

Pro většinu turistů chudinské čtvrtě (townships) zůstanou vzdálenou realitou, které je netřeba věnovat přílišnou pozornost během vysněné dovolené v Africe. Ti, kteří do nich zavítají, však nalézají různorodou směs odpovědí na své mnohdy nevyslovené otázky. Rušné ulice, na kterých ženy prodávají vařené ovčí hlavy, muži opékají maso a děti si hrají, kontrastují se zapadlými uličkami a znuděnými tvářemi těch, kteří nemají práci a snad ani příliš chuti do života. V jedné uličce se hromadí špína a odpadky kolem zanedbaných boud, zatímco ve druhé najdete stejně primitivní příbytky s nově natřenými plotky a zahrádkami s florou v rozkvětu. Těžko lze ocenit, kolik snahy a odříkání stojí snaha žít důstojný život v takto nedůstojných podmínkách. Jisté je to, že těch odevzdaných tváří se tu zdá být příliš.

Auto ujíždí k centru po dálnici, za kterou by se nemusela stydět žádná evropská země. Přitom míjí tolik BMW a mercedesů, že si člověk při všech těch palmách občas připadá jako v Monte Carlu. Že však jde o Afriku je zřejmé při pohledu na chlapíky postávající u cesty, čekající, až si je někdo na den najme ke stavbě domku, či práci na zahradě. K tomu se do pruhu cpou drzí taxikáři, kteří v dodávkách přepravují ty, kteří nemohou cestovat svým vlastním autem. V dodávce, do které by se Evropě vlezlo do desesti lidí, místní taxikáři namačkají patnáct a více a snaží se objet svoji trasu v co nejkratším čase. Čas jsou přeci peníze.

V centru Kapského města na vás dýchne duch sedmdesátých let. Období vrcholu apartheidu, bílé nadvlády nad vším nebílým, se vyznačovalo ekonomickým rozmachem a s tím spojenou výstavbou obrovských kancelářských budov, nových nádraží a nákupních center. Nehostinné studené masivy betonu byly v kurzu všude ve světě, zde však jakoby symbolizovaly snahu bílých "Afrikánců" (potomků holandských přistěhovalců, hlavních zastánců apartheidu), ovládnout všechny a vše. Co nejrychleji a za jakkoukoliv cenu. Betonové budovy zastiňují to, co zbylo ze starší výstavby. Nešťastný District Six, ve své době nejkosmopolitnější část města, byl pro svou otevřenost v šedesátých letech nahrazen takovými stavbami úplně. Desetitisíce lidí byly vystěhovány, všechny domy srovnány se zemí.

Nejživěji je v nejstarších částech města. Na Greenmarket Square nakupují turisté africké suvenýry, zatímco viktoriánská Long Street se svými kluby, bary, hostely a obchůdky láká všechny, kdo si chtějí Cape Town užít. Pro zkoumavé jsou hned za Long Street Bo Kaap, malajská čtrvť plná malebných barevných domečků nebo novější, post-koloniální části města. Obchody plné zboží kombinující moderní a tradiční design, netradiční pokrmy, výstavy, plakáty zvoucí vás na hry o historii této země a další lákadla dokazují všem, s jakým zápalem se vypořádávjí Jihoafričané se svou minulostí, a s jakou odhodlaností se snaží najít společnou budoucnost.

Kousek za centrem, rezidence a kavárny u bílých pláží Cliftonu a Camps Bay vám dají zapomenout na chudobu a chaos odehrávající se na druhé straně Table Mountain. Idyla, které lze tak snadno podlehnout. Celá západní strana pohoří, které se táhne od Kapského města až k mysu Dobré naděje, byla během apartheidu označena jako bílá zóna, do které černí Afričané mohli pouze s povolenkou.

Přes Hout Bay se pak dostáváte na silnici vedoucí přes kopce zpět do města. Projíždíte oblast Constantia, husté lesy, vinice, poté již městké čtvrti Claremont a Rondebosch, plné stromů, keřů a snad i pohody. Sjíždíte zpět na hlavní cestu vedoucí do Cape Flats, nekonečné, hustě zastavěné plochy, domova většiny obyvatel Kapského města. Přecpané silnice, neohleduplní řidiči a cedule na sloupech informující o další přestřelce ve vaší čtrvti vás vratí do reality tohoto krásného a fascinujícího města.

Pro mnohé je Jihoafrická republika vzorem, důkazem, že spolu lidé různých tradic, historií a kultur mohou koexistovat, spolupracovat a těšit se ze života. Do jaké míry je tento důkaz opravdovým a do jaké pouhou chimérou, či přání otcem myšlenky, bude v následujících týdnech námětem několika detailnějších exkurzí do zdejší společnosti.

                 
Obsah vydání       21. 3. 2007
21. 3. 2007 V Německu vře spor o amerických raketách v Evropě Richard  Seemann
21. 3. 2007 Proč by se neměl brát ohled na zdraví českých zaměstnanců, aneb Nemusí to být rakovina, smrad vlastně už stačí Uwe  Ladwig
21. 3. 2007 Kdo to sočí na Mongoly Milan  Daniel
21. 3. 2007 ■ ■ ■ Zuzana  Gabrišová
21. 3. 2007 Jde o daleko víc než o rakety
20. 3. 2007 Co ČT natočila a co pak odvysílala Tomáš  Franke
21. 3. 2007 Jak vybrat "správné" odpůrce radarové základny? Antonín  Hubený
9. 3. 2007 Jací jsme?
21. 3. 2007 ČSSD před sjezdem a před problémy Vladislav  Černík
21. 3. 2007 Kapské město Jan  Baláč
21. 3. 2007 České hospody jsou kuřácké. Nekuřáci, nelezte tam! Jan  Bláha
21. 3. 2007 Jsou Bursíkovi zelení "moderní evropskou stranou"? Jaroslav  Polák
21. 3. 2007 Podivná vyrovnání s minulostí Vladimíra  Dvořáková
21. 3. 2007 Černá čísla Pavel  Kopecký
21. 3. 2007 Starosty Nováka se bojí všichni Jan  Mech
21. 3. 2007 Británie za rok vydala 10 000 falešných pasů
21. 3. 2007 Polka získala u Evropského soudu odškodnění za odepřený potrat
21. 3. 2007 Británie zakáže"neinteligentní" kazetové bomby
21. 3. 2007 Dvojí tvář prorokova -- filosof Marx si vulgarizaci nezaslouží Luděk  Toman
21. 3. 2007 Věcné nesmysly Stanislava Křečka
21. 3. 2007 Protest skupiny NE základnám v Brně
21. 3. 2007 Kdo pro stromy nevidí les? Daniel  Veselý
20. 3. 2007 Nebavte se s Českou televizí, nevysílá pravdu
20. 3. 2007 Česká televize stále nadbíhá mocným a neplní veřejnou službu Karel  Šolín
20. 3. 2007 Jan Tamáš se s námi nechtěl bavit
20. 3. 2007 Věc: Stížnost na názorovou blokádu v České televizi Tomáš  Franke
20. 3. 2007 Prodej akcií ČEZ Petr  Wagner
20. 3. 2007 Tmavomodrý svět Jan  Čulík
19. 3. 2007 Kolektivisté vracejí úder Darina  Martykánová
16. 3. 2007 Hospodaření OSBL za únor 2007
22. 11. 2003 Adresy redakce