Ta totiž umožnila psát mnoho cizích slov dvěma způsoby -- v obecném povědomí jde především o dublety se "s" a se "z", např. filosofie a filozofie, i když ve skutečnosti se to týká i jiných jevů, jako je například vyznačování délky samohlásek.

Na jedné straně je možno takovou úpravu vnímat jako projev otevřenosti a demokratičnosti, na druhé straně se ovšem ukazuje jako zbytečná komplikace při každodenním zpracování textů. Na rozdíl od větší části internetového prostoru se totiž papírové redakce a nakladatelství vcelku pochopitelně snaží o jednotnost, a vytvořily proto vlastní normu, podle níž se nakládá se slovy cizího původu. Už tato norma bývá dost nesoudržná, navíc je však i její uplatňování často nesoustavné, čímž vzniká na pravopisné varianty vskutku bohatý text. Můžeme toto bohatství i oceňovat, ale povětšinou to působí spíš jako nekvalitně provedená redakční práce.

Čestné místo coby pomyslné jablko sváru zaujímá přípona -ismus/-izmus. Většina lidí už se smířila s tím, že se i na úředních listinách píše gymnázium místo gymnasium, filozofická fakulta místo filosofická fakulta, dokonce i kurzy místo kursy, i když jim zpočátku nové podoby připadaly nezvyklé, ano v mnoha případech odporné, ale izmy zůstaly neuralgickým bodem, zdá se mi, který ztělesňuje spor mezi tradicionalisty a reformisty, můžu-li tyto dvě skupiny takto zjednodušeně a schematicky označit.

Dochází proto ke kuriózním situacím, kdy redakce požaduje v případě -ismu/-izmu zásadně podoby se "s", zatímco u jiných slov jí nové varianty vůbec nevadí. Na jedné řádce pak můžeme najít filozofii a okultismus, relativizaci a relativismus, a nechuť k -izmu zašla v jednom textu, u něhož jsem nedávno prováděl odbornou korekturu, tak daleko, že vzniknul tvar antirevizionismus, kde se v jediném slově snoubí oba protichůdné přístupy. Není potřeba dlouhého dumání, aby člověk objevil absurditu takového počínání -- čím se provinila --ize (a -izace a další), že jsme ji vydali napospas znesvěťujícímu "z", zatímco -ismus před touto blasfémií chráníme?! Často, když posílám nějaký text k uveřejnění, si říkám, jak asi dopadnou má nebohá, pravopisnou normou posvěcená "z".

Případ "ismizmu", jak jsem toto jednání označil v nadpisu a jehož smíšený pravopis přímo ztělesňuje jeho polovičatost, pěkně ukazuje, jak mimojazykové skutečnosti ovlivňují i něco tak technického a v podstatě banálního, jako je pravopisná soustava -- o jejich výrazném vlivu na jazyk samotný se myslím všeobecně dobře ví. Ostatně, líté spory o pravopis, přesahující jeho rámec a zasahující společenské vztahy, byť jimi samotnými vyvolávány, u nás mají dlouhou tradici. Neumím si lpění na --ismu vysvětlit jinak než jako svého druhu pravopisný snobizmus. Druhá možnost je o něco nevinnější -- ryze subjektivní estetické zábrany, založené na zvyku z minula. Redakce nám pravděpodobně chtějí tímto způsobem naznačit, že jsou kultivované, seriózní, že jsou to velebné ústavy, které jsou si vědomy svého poslání pečovat o tradici. Musím říct, že toto poslání také naléhavě cítím, ale vskutku bych si k tomu nevybral tento vesměs technický a nefunkční prostředek.

Pro psaní "s" přitom v těchto případech není jediného rozumného důvodu. Česká pravopisná soustava se obecně řadí k těm, které jsou ve velmi úzkém vztahu se zvukovou podobou jazyka. Proto je i jednoduchá k naučení a snadně ovladatelná (například angličtina tvoří v tomto prostoru jazyků zapisovaných latinkou druhou krajnost: přes všechny snahy o pravopisnou reformu v 19. a hlavně 20. století si zachovala silně historický pravopis, který se blíží svou povahou logografickým písmům). Kromě nemnoha skutečných nefunkčních výjimek se český pravopis od principu foném-písmeno odchyluje v hrubých obrysech ve dvou případech. Zaprvé, historický pravopis slouží k odlišování významů v psaném jazyce (v mluveném už tato distinkce dávno zanikla): to je případ "tvrdého y" a "měkkého i" v kořenech slov a většinou i ve shodě. Zadruhé, český pravopis je v zásadě morfofonologický, tzn. platí pravidlo, že jedna významová jednotka (morfém) se píše stále stejně, bez ohledu na to, že se díky zvukovému okolí může vyslovovat různě. Náš pravopis tudíž nezohledňuje asimilaci znělosti: píšeme hrad, hrady, hradní a hradský ("hradská soustava"), i když vyslovujeme hrat, hrady, hraďňí, hratskí. Přípony --izmus se však ani jedno netýká. Rozlišování "s" a "z" zde nemá byť nejmenší rozlišovací funkci, inkriminovaná hláska se nachází uvnitř morfému a vyslovuje se stále stejně, tj. jako z. Z hlediska české pravopisné soustavy, která mimochodem pracuje vcelku důsledně na stejných principech už pěkných pár set let, je tedy jedinou rozumnou variantou psaní z, což už ostatně před osmdesáti lety prosazovali naši strukturalisti.

Snad jediným argumentem zastánců staršího způsobu psaní, který má jakž takž věcnou platnost, je vazba na tradici. Ismus (latinská přejímka z řeckého --ismos) by nás tak měl přibližovat k latinskořeckým kulturním kořenům. Ovšem už skutečnost, že ve většině cizích slov je pravopis přizpůsoben českým zvyklostem, tj. skutečné výslovnosti, tento argument zpochybňuje. Ostatně, stejně se stalo ve všech evropských jazycích, i když mnohdy pestrým a nepřímočarým způsobem. Také je nesmyslné mluvit o tradiční vazbě na latinskořecké kořeny, když drtivá většina i těch nejvzdělanějších lidí dnes viděla latinu jen z rychlíku a řeckou alfabetu má spojenou především s názvy fyzikálních veličin, natožpak aby viděla třeba jedinou celistvou starořeckou větu. Je přirozeně otázkou, jakou roli by dnes klasické jazyky měly hrát, pokud vůbec nějakou (já osobně si myslím, že by měly být aspoň okrajově součástí gymnaziálního vzdělání), avšak za současné situace je pokrytecké dávat najevo evropské kulturní kořeny pomocí jediného "s" v jediné příponě. Úcta k latinskému písemnictví by měla nabývat úplně jiných, bohatších tvarů.

Osobně tedy doufám, že příští vydání Pravidel českého pravopisu, které se asi jen tak nechystá, bude v tomto ohledu jednoznačnější. Znemožní tak sice některým autorům předvést jejich zálibu v klasicích, ale výrazně ulehčí každodenní práci korektorům a redaktorům, a nakonec i většině autorů samotných. U pravidel se totiž cení jednoznačnost -- málokdo má chuť stále listovat pravidly a kličkovat mezi pravopisnými dubletami, aby potom redakce dělala to samé, pouze trochu jinak. Netýká se to samozřejmě jen "s" a "z", i zmíněné délky jsou nepříjemným problémem. Než se tak stane, snad se většina redakcí oprostí od zbytečných předsudků vůči --izmům a samy sjednotí normu tak, aby odpovídala soudobým nárokům i obecným pravopisným principům. Vnímavější čtenáři si pak také odpočinou od pravopisného guláše, s nímž je možno se setkat na každém kroku.