Středobodem celé diskuze je pojetí moderního národa, o němž "konstruktivisté" tvrdí, že vznikl až v 18. století. Předmoderní a moderní národ nelze spojovat, protože mají jinou povahu. Vše ostatní se v zásadě vyvíjí od tohoto předpokladu. Už tato teze je však problematická, protože dovedeme-li do důsledku tuto logiku, drtivá většina kulturně podmíněných pojmů ztratí dějinou kontinuity a rozsype se v úzce ohraničená časová údobí -- v krajním případě samozřejmě ztratí popisnou relevanci, protože společnost je v neustálém pohybu a míra jednolitosti časových úseků a tudíž jejich vymezení zůstává na libovůli dějepisců. Z tohoto hlediska je středověká rodina jiná než ta moderní, středověké město se liší od města novověkého -- mohli bychom pokračovat ad infinitum. Záleží jedině na úhlu pohledu, zda chceme danou instituci jako více méně trvalou uznat, nebo ne. A dnes jsme si daleko lépe než kdy jindy vědomi toho, že historie je věda, v níž je objektivita do značné míry iluzorní. Odpovědi od ní dostáváme podle jistého zadání, a to je dobově podmíněno. Rozhodně nelze říci: dnes už víme, jak to vlastně bylo, osvobodili jsme se od předsudků a dnešní verze je objektivní (to nejspíš bude chtít říci zamýšlená všeevropská učebnice dějin). Znamená to, že uznání kontinuity národa není ničím objektivním -- dnes jednoduše převažuje teze, že byl moderní národ vytvořen ex nihilo jako důsledek osvícenství.

Václav Chyský sice cituje Ctibora z Tobišova, ale zapomíná citovat daleko významější text, a to je projev Jeronýma Pražského z r. 1410, kde je národ pojat jako jazykové společenství lidí všech společenských vrstev -- doslova je vyjmenovává, a jsou v nich zahrnuty i nejnižší vrstvy. Ostatně, není nic jednoduššího, než si přečíst knihu F. Šmahela Idea národa v husitských Čechách, kde je velice detailně rozebrán pojetí národa v pozdně středověkých Čechách a kde se velmi pozorně sledují proměny tohoto pojetí v průběhu času (i s tím, že toto veskrze moderní pojetí v renesanční době odeznělo). Není tedy pravda, že ve feudální době lze jen stěží mluvit o novodobém pojetí národa, ba naopak, ukazuje se, že zjednodušující pohled, který má své kořeny na konci 19. století (autor správně odkazuje na "spor o smysl českých dějin"), není v této podobě udržitelný.

Musím upozornit na to, že (pan)slavizmus rozhodně není výtvorem, který by vznikl kolem r. 1800 na německých vzorech. Jeho kořeny spadají do středověku, při troše snahy sem lze zařadit i vědomí o přináležitosti k slovanskému prostoru např. u Karla IV., které se silně rozvinulo opět v husitské době a které nenásilně vyústilo do známého barokního slavizmu, na nějž navazoval např. Kollár (nebyl to tedy on, kdo začal "třeštit"), a je to opravdu otázka, zda je nutné tento silný proud v našich dějinách vykládat jako komplex z nestátotvornosti. Přitom je samozřejmě mít třeba vždy na paměti, že v dané době (19. století) všechny tyto skutečnosti mohly opravdu sloužit při politické argumentaci a hrát významnou roli v soudobých představách. Určitá interpretace vlastní dějinné zkušenosti však patří k bytostným prvkům národa a nedělo se tak jen v 19. a 20. století (zde můžu odkázat na statě D. Třeštíka).

Opomíjení těchto skutečností jde pravděpodobně na vrub předem danému obrazu našich dějin, v tuto chvíli protinárodnímu, "multikulturnímu" a všeevropskému. Liší však paneuropeizmus povahou nějak zásadně od panslavizmu nebo nacionalizmu? Je to stejný konstrukt, o němž si nyní část lidí myslí, že je správný a že je vhodné jej prosazovat. To je ale otázka přesvědčení, ne jakéhosi "objektivního historického bádání".

Nevím, zda je nutné odmítat myšlenku národní kontinuity jen proto, že v určitých obdobích byla národní příslušnost u venkovského obyvatelstva vágní. Znamená to, že vyšší vrstvy nejsou relevantní? Do této problematiky se vplétají opět sociální motivy, ostatně jako po dobu celých dějin, a často tyto dvě linky nelze dost dobře odlišit (typickým příkladem je husitská revoluce, kde třetím a nejdůležitějším prvkem je náboženství). V každém případě je nabíledni, že všude, kde se mísili v jednom sídle Češi a Němci, docházelo k vcelku jasnému rozlišování mezi oběma etniky, a že těch smíšených prostorů nebylo málo. Zvláště v městském prostředí to bylo pravidlem. Stačí si pečlivě přečíst například Paměti M. Dačického z Heslova, aby bylo zřejmé, že ona obdivovaná multikulturní jednota obyvatel Českého království je líbivým konstruktem.

Pokud chceme říci, že něco jako dnešní národ neexistovalo, budeme muset vyloučit šlechtu, příslušníky kléru (kteří ostatně byli v 17. a 18. století hlavními nositeli myšlenky národa) a dokonce většinu měšťanstva. Sociální status vesnického obyvatelstva tedy má být tím hlavním argumentem, proč je kategorie národa v předmoderní době zpochybňována. Pro zbylé, "privilegované" vrstvy, je samozřejmě zbytečné uvádět důkazy o jejich národním povědomí (ať už ho definujeme, jak chceme). Myslím, že ona řada je až příliš známá, a byl by to zdlouhavý seznam, oblíbeným Dalmilem počínaje a anonymní Zemí dobrou, zemí českou z r. 1754 konče.

Ať už na to máme názor jakýkoliv, lze jen stěží popřít, že národností napětí v našem (skoro se bojím, že mě někdo poučí o tom, že to není "můj" stát, že je to jen blud, z něhož mám být vyveden) státě existovalo skoro po celou dobu jeho trvání, i když (anebo monžá právě proto) se často krylo se spory sociálními a náboženskými. I po roce 2000 se mi zdá Palackého teze o "potýkání se a stýkání se s Němci" jako platná. Krásná slova o koberci s květinami zní sice lidsky a moderně, ale jsou jednoduše kýčem. Jistě se oba národy obohacovaly, ale také se střetávaly. Možná, že kdyby německé obyvatelstvo mělo více pochopení pro emancipaci českého etnika ve chvíli, kdy byla skutečně snaha mírumilovně se domluvit na společné budoucnosti, dopadlo by to s květy možná jinak. Dopadlo by to možná jinak i s podunajskou monarchií -- ale to patří mezi ona historická "kdyby". Neochota byť k něm nejzákladnějším ústupkům, jako bylo zrovnoprávnění obou jazyků (podle litery Obnoveného zřízení zemského z r. 1627!) a neochota k respektování skutečnosti, že se české obyvatelstvo chce v budoucnosti také podílet na kulturní a především politické správě své domovské země (včetně všech zmařených pokusů o česko-rakouské vyrovnání), vedla k tragickým událostem 20. století, ne nacionalizmus (v 19. století to byla výrazně kladně pojímaná ideologie, kterou se chlubili např. i čeští liberálové) jako takový, a už vůbec ne kategorie národa, která tu byla přítomna více či méně viditelně od vrcholného středověku.

Přese všechno se mi zdá, že nelze dost dobře obviňovat české etnikum za to, že chtělo nejdříve aspoň přežít coby svébytné společenství, a později dosáhnout rovnoprávného postavení, včetně účasti na kulturním a politickém životě. Tento asymetrický vztah, o jehož zachování se čeští Němci povětšinou snažili, potom hluboce poznamenal další vývoj, kde již skutečně mezi oběma nacionalizmy často nebylo valného rozdílu.

Jazyk ani národ (ve většině případů s jazykem úzce spojený) sám o sobě za nic nemůže -- obě ty toto kategorie lze využít tvůrčím a mírumilovným způsobem, jak to měli v programu čeští obrozenci, pro něž myšlenka česká a demokratická povětšinou splývaly, později obohacené o otázku sociální. Může za to nesmiřitelnost v boji o politickou i kulturní dominanci, univerzální neschopnost domluvy, kterou můžeme přičítat tu jedné a tu druhé straně.