Pentagon dosud rozděloval vojenskou správu Afriky mezi tři regionální velení, EUCOM (zastřešující Rusko, Kavkaz, Turecko a zbytek Evropy), CENTCOM (zastřešující Střední východ a Střední Asii) a PACOM (zastřešující Indický oceán, Asii a Pacifik). Významný je i fakt, že AFRICOM nevyvolává mezistranické spory, jako například válka v Iráku. Zatímco prezident Bush II. prohlásil, že toto velení posiluje bezpečnostní spolupráci USA s Afrikou, demokratický zástupce Russell Feingold, který předsedá senátnímu podvýboru pro Afriku, věří, že přispěje k většímu soustředění Pentagonu na kontinent, jehož bezpečnostní význam pro USA stává zásadním. Podle Roberta Gatese, nového ministra obrany stojícího před přetěžkým úkolem napravit "velkopanská provinění" svého předchůdce Donalda Rumsfelda, AFRICOM umožní USA vytvořit účinnější a integrovanější přístup, než je současné zastaralé uspořádání, jež je pozůstatkem studené války.

Většina analýz současné zahraničně politické strategie USA vůči Africe, jejíž pilíře tvoří africká ropa, válka proti terorismu a nově i rostoucí vliv ČLR na "černém kontinentu", podtrhuje potenciální význam africké ropy ke stabilizaci amerického, tedy i mezinárodního ropného trhu. Vidí v tropické Africe relativně bezpečnou, perspektivně i dostatečnou náhradu nejistých zdrojů z arabského poloostrova a přilehlé potenciální výbušné oblasti. Důležitý je ovšem fakt, že tyto analýzy zakládají svůj optimismus na stabilitě afrických vývozců "černého zlata" a zvýšeném toku investic a důkladnější liberalizaci jejich ropného průmyslu.

Jaká je ovšem skutečnost? Nigerií počínaje a Rovníkovou Guineou konče, téměř všechny vývozci ropy v Africe jsou pod tlakem buď násilí, nebo korupce, nebo obojího. Ty totiž jdou ruku v ruce s autoritářstvím a diktaturou všeho druhu. V některých zemích, například v Čadu nebo v Kongu, politické a etnické nepokoje téměř blokují normální fungování vlády. Nelegální mezinárodní obchod se zbraněmi přispívá k prodlužování celkového bezvládí, které se přelévá z jedné země do druhé. Díky tomu váleční magnáti, již udivující rychlostí získávají mezinárodní uznání, spíše než regulérně zvolené vlády, beztrestně rozvracejí až donedávna stabilní společnosti, jak ukazuje případ Pobřeží slonoviny. Kromě toho dosud nevyřešené pozemní a vodní hraniční spory mezi některými státy (např. Kongo versus Angola, Nigerie versus několik sousedů), přímo související s těžbou a využitím ropného bohatství, zůstávají ve stavu permanentního doutnání, aby nenadále a v plné síle vybuchly a narušily regionální stabilitu.

Vzhledem k tomu, že afričtí vývozci ropy jsou téměř plně závislí na příjmech z prodeje této suroviny, její kolísající cena na světových trzích mívá neblahý dopad v podobě úplného či částečného ochromení národní ekonomiky, tudíž i následných sociálních a politických nepokojů (např. časté stávky v Nigérii). Je dobře známo, že ropný sektor, a to nejen v Africe, vybízí k nebývale žírné korupci, a to na všech úrovních, exkluzivními kancelářemi nadnárodních korporací a bank počínaje, až k posledními předáky rozhodujícími o tom, kdo dnes půjde do práce či nikoliv, konče.

Není divu, že podle údajů Transparency International se mezi nejzkorumpovanější země světa řadí na prvních místech afričtí vývozci ropy, jako jsou Angola, Nigerie či Čad. Neřestem korupce souvisejícím s ropou neunikl ani jinak "demokracií soptící" americký senát, který rozhodl uvolnit 700 miliónů USD zadržených z důvodu korupčního skandálu, do něhož byly zapleteny Riggs Bank a pohlaváři, podle Amnesty International, jednoho z nejhorších diktátorských režimů Afriky, Rovníkové Guineje, v září 2004. Tento případ se stal, podle svědectví reportéra afrol News, největším korupčním skandálem, jejž způsobila rozvojová země na půdě USA, a vyvolal větší zájem mezi americkou veřejností o "zločiny proti humanitě a systematické porušování lidských práv", které prováděl diktátor Teodora O. N. Mbasoga financovaný příjmy z prodeje ropy za účasti amerických ropných firem.

Se svými rozsáhlými surovinovými zdroji (ropa, kobalt, zinek, uran) zaujímá, stejně jako před sto lety, Afrika přední místo v globální strategii Západu. Není pochyb o tom, že 21. století uvidí další potvrzení této skutečnosti. Již v prosinci 2004 uváděla zpráva National Intelligence Council (NIC) s rázovitým názvem Mapping the Global Future představující svět z perspektivy USA až do r. 2020, že USA budou v r. 2015 dovážet 25% své ropy ze západní Afriky, tj. více než činí v současnosti jejich dovoz z Perského zálivu. Avšak stále drzejší africké vystupování USA v roli pověstného "osamělého kovboje" nemůže zůstat dlouho bez konsekvence. Je tady Francie se svou dlouhodobými kulturně politickými a ekonomickými vazbami. Dále je zde evidentně rostoucí vliv Čínské lidové republiky, který většina Afričanů přijímá, navzdory všem nedostatkům, jako vítanou alternativu marné zato však věčně odebírající "pomocné ruce" Západu.

Mimo to ovšem si Afrika a Afričané pomalu, ale jistě uvědomují nutnost přehodnotit smysl národně osvobozeneckých bojů, které před padesáti lety zahájily proces politické nezávislosti kontinentu v nové světle a tváří v tvář prohlubující se africké podřízenosti globálnímu kapitalismu pod vedením nejagresivnějších jestřábů, kteří ukořistili Bílý dům.

James Jay Carafano, Nile Gardiner: U.S. Military Assistance for Africa: A Better Solution HTMLPDF