19. 2. 2007
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
19. 2. 2007

SIROMACHA

Brány noci

1.

Čtyři vězňové z vyšetřovací vazby -- kapsář, podvodník, pašerák a udánlivý defraudant, který skoro nemluvil - škrabali v kuchyni brambory. Vincenc Laška hřál ve velkém kotli vodu na koupání vězňů a ohříval ve dvou hrncích guláš, přivezený z kuchyně okresního soudu. Až se uvaří brambory, rozvezou jídlo dva kalfaktoři po třech patrech věznice.

"Někdy mě to už fakt sere," řekl kapsář. "U nás je na cele jeden chlap z Klatovska, snad mlynář, a ten furt mluví o tom, že máme zabít dozorce a pokusit se zdrhnout... Každýmu je jasnej, ale on nepřestane, i když ho posíláme do prdele."

"Dejte mu deku," navrhl pašerák.

"Moh by si něco udělat," pravil podvodník.

"Hele, drž hubu," napomenul ho pašerák. "Drž hubu, lidi jsou všelijaký."

"Jedna moje teta," poznamenal Laška, "říkala různé, převážně blbé."

"Ach bože," vzdychl udánlivý defraudant.

2.

"Tak už jsem tady, pánové, zase," pravil Vincenc -- týden před škrabáním brambor - a posadil se bez vyzvání na jedinou volnou židli. "To je citát, Švejk. To jste snad četli."

Karel Kvíčala se unaveně usmál a řekl, že tentokrát ho humor přejde. Kancelář měl náčelník Státní bezpečnosti překvapivě velkou a prázdnou; byla to podlouhlá místnost s třemi třídílnými okny, za kterými teď byla jen tma, místnost bíle vymalovaná, bez obrazů, jen s fotografií rozměklé tváře prezidenta a malým regálem s kaktusy, které měl náčelník zřejmě v oblibě, k jednoduchému černému psacímu stolku s černým telefonem byl přistaven ještě konferenční stůl, kde mohlo sedět osm lidí, ale nacházela se tam jen jediná židle.

Před Kvíčalou ležel na stole tlustý svazek papírů v tkaničkami zavázaných deskách. Na nálepce se skvělo jakési číslo s lomítkem.

Laška se na náčelníka díval a přemýšlel: něco se na někdejším starším spolužákovi proměnilo, ale co? Vypadal jinak, byl teď v noci neoholený, ale v tom to nebylo, něco ve výrazu obličeje, něco v očích... Stále pil vodu z karafy, jako kdyby se zaléval jako kytka... Vedle Kvíčaly stál poručík Peňáz, který Lašku přivedl, a zašeptal Kvíčalovi něco do ucha.

"Máme na vás velmi závažný materiál," pokračoval Kvíčala stejně unaveně, "o vaší protistátní činnosti..."

"Tak to mě bude velmi zajímat, protože o žádné své protistátní činnosti nevím," odpověděl Laška, "spíše naopak, pokud se dá použít slovo prostátní, ale možná to příliš připomíná prostatu."

"O tom se s vámi nebudu bavit," řekl Kvíčala. "jsem velmi unaven, dvě noci jsem nespal a jdu domů."

"Šel bych také," navrhl Laška. "Je noc -- přijdu v nějakou rozumnou hodinu, jak se domluvíme. Znáte mě, jsme konečně spolužáci."

Co je na té tváři jinak? Co je to?

"Zákon platí pro každého stejně," zavrtěl Kvíčala hlavou. "Jste -- jsi, když jsme ti spolužáci - zatčený a zůstaneš tady."

3.

(Vincenc byl zatčen o půlnoci. Probudil se, protože slyšel zvonek -- už několik dnů spali, on a Irene, každý v jiné ložnici -- a podíval se škvírou mezi záclonami z okna. Člověka u zvonku neviděl, ale na ulici stálo auto, světla mělo zhasnuté, uvnitř se ale pohyboval ohýnek cigarety.

Vzal si župan, do kapsy strčil pistolku Duo 6.35 a šel otevřít. Ze svého pokoje vyhlédla Irene s kruhy pod očima.

"Kdo to je?" ptala se.

"Kdo asi," pokrčil Vincenc rameny.

"Sergej?" užasla.

"Policajti," řekl a sestupoval po schodech.

"Dobrý večer, pane majore," pozdravil, když otevíral. Za dveřmi však nestál žádný major, ale šest mužů v civilu, ani jednoho Laška neznal.

"Musíme s vámi mluvit," řekl první, zřejmě vedoucí.

"Je noc a já s nikým mluvit nechci," odpověděl Laška a snažil se zavřít dveře. První chlap strčil mezi dveře nohu a ukázal průkaz Státní bezpečnosti. Dva za ním vytáhli pistole a Laška ustoupil.

"Račte, pánové," řekl.

"Máme povolení k domovní prohlídce," zamával mu první před očima papírem s razítkem. "Hoši, dejte se do toho. Zaveďte mě k sobě do pracovny, tam začneme."

Irene a paní Šanovská v županech stály na schodišti a tiše si spolu šeptaly německy. Muži si jich ale nevšímali a Laška toho využil, a když ženy míjel, strčil Irene do ruky svou pistolku. Slyšel, jak vylekaně sykla, ale nikdo z policajtů si toho nevšiml.

"Máte jméno?" zeptal se Laška vůdce té tlupy.

"Jmenuji se Kopecký," odpověděl.

"Ale ne," opravil ho Laška, "tak si říká major Ulman."

"Tak Valenta," pokrčil policista rameny.

"Tak Valenta, proč ne," souhlasil Laška.

Posadil se do rohu, dal nohu přes nohu a přihlížel, jak probírají zásuvku za zásuvkou a regál za regálem, jak protřepávají každou knihu. Jednu chvíli zneklidněli, něco si ukazovali a prohlíželi, jako kdyby to byly kousky dynamitu. Posléze mu jeden ty knihy ukázal: byly to obě knížky veršů, které Laška vydal před válkou

"Vincenc Laška: Démanty a sklíčka... To je nějaký váš příbuzný?" zeptal se policajt.

Laška pobaveně pokrčil rameny.

"Snad ano, ale velmi vzdálený," odpověděl. Opravdu, ten mladý básník s ním toho neměl mnoho společného. Váhali, ale pak přihodili oba brožované svazečky k zabavovaným materiálům.

"Budete zatčen," přistoupil k němu Valenta. "Přijede pro vás referent Peňáz. Vezměte si hygienické potřeby..."

"Nejsem zatčený poprvé," usmál se Laška. "Proti gestapu je tu výhoda, že si mohu sbalit věci, děkuji.")

4.

Kvíčala vstal a sáhl po klobouku, Peňáz se na Lašku díval posměšně, ale na pleši se mu perlilo několik kapek potu.

"Žádám," řekl Laška, "tedy o nějakou celu, kde nebudou vši a štěnice jako posledně."

"Tak mu pak dejte tu čerstvě vymalovanou celu," mávl Kvíčala rukou, "soudruh poručík vás vyslechne."

Když odešel z místnosti, poručík Peňáz se posadil, spokojeně se opřel o lokty a díval se pobaveně na Lašku přes stůl. Laška se na něj povzbudivě usmál.

"Tak do toho," řekl.

"Tentokrát to budete mít těžké, pane doktore..." řekl Peňáz.

"Nikdy jsem vás nepodceňoval," usmál se znovu Laška.

"Zjistili jsme," pokračoval poručík chladně, "že jste nejen členem, ale v podstatě hlavou význačné ilegální organizace..."

"Ale jděte," řekl Laška, "a jak to, že o tom sám nic nevím?"

" Nezapírejte, je to zbytečné," začal se Peňáz hněvat. "Nemusím vám říkat, že nemusíme s nepřáteli lidu jednat v rukavičkách..."

"Pane," řekl Laška vážně. "Mě kdysi vyslýchalo gestapo, takže mám své zkušenosti. Oč vám vlastně jde?"

"Znáte Goldbergra?" pronesl Peňáz, jako kdyby vynášel červené eso.

"Podle jména by to mohl být žid, že?"

"Tak vidíte, že ho znáte," potěšil se Peňáz.

"Hádám podle jména, pane Peňázi..." ušklíbl se Laška. "Jinak, bohužel, neznám."

Poručík se ale jen podrbal na lysé hlavě a štípl se do nosu.

"On ale zná vás," pravil.

"Pane Peňázi," přijal hru Laška, "znáte Antonína Zápotockého?"

"No ovšem!" odpověděl Peňáz pohněvaně.

"Ale on vás asi nezná, že?"

"Jak by mohl?" v hlase poručíka Peňáze zazněla nefalšovaná lítost a touha. "Proč se ptáte?"

"Podobně," usmál se Laška, "je to se mnou a tím vaším Goldsteinem. Já ho neznám, ale on mně zná, protože jsem tady v kraji známý funkcionář, nebo jak to nazvat, zná mě prostě hodně lidí..."

Peňáz bouchl do stolu.

"Goldberger! Smetanova ulice v Chebu! Fotograf!"

"Ani nevím, že je v Chebu Dvořákova ulice, ani že je tam fotograf Goldmann..." mávl Laška rukou a přemýšlel, zda to nepřehání. "Prostě ho neznám. Neznám a nikdy jsem neviděl."

"To je divné," zavrtěl hlavou Peňáz a zahleděl se do papíru před sebou.

"Jinak znám spoustu lidí," řekl Laška skromně. "Ještě víc jich ovšem, jak jsem vysvětloval, zná mě."

"Ale znáte Moravce!" vyhrkl poručík. "To nepopřete."

"Ale fuj, Emanuela? Ten se přece zastřelil v květnu pětačtyřicet. Toho kolaboranta jsem vážně neznal, pane Peňázi, jsem antifašista, víte? Určitě jste četl můj životopis..."

"To sem nepleťte. Jiného Moravce, ne Emanuela, a vy víte, kterého," hněval se Peňáz.

"Už vím," sklopil Laška zkroušeně hlavu a stačil ještě zahlédnout jiskru naděje v bledém poručíkově oku, "pak jsem znal ještě Petra Moravce, ten se mnou hrál fotbal, centrhalva, jednou mu zlomili nohu a strašně křičel... Chudák. Dodnes to vidím úplně přesně, jak se svíjel a naříkal."

"Ne! Nedělejte si legraci!" bouchl poručík do stolu. "Karla Moravce!"

"Jo toho, Drobečka," zachechtal se Laška. "Ten je na byťáku, toho znám."

"Na byťáku?" opáčil Peňáz. "Myslíte?"

"Už ho vyhodili?" zeptal se Laška. "Bylo na čase..!"

"Hm, tak to stačí," vzdychl poručík. Zvedl telefon.

"Přijďte si pro něj," řekl do sluchátka.

"Ale," řekl Vincenc rychle, "já mám zítra stranickou prověrku..."

"My si vás tu prověříme," odpověděl mu Peňáz. Pak se zadíval na Lašku a vyhrkl: "Proč máte na sobě kožich?"

"Aby mi nebylo chladno," odpověděl Vincenc.

5.

"Divil ses, co s ním je?" zasmál se španělák. "Je to zajímavý: Kvíčala dostal takovou zvláštní nemoc, někteří tvrdí, že to bylo v Rusku. Pořád pomrkával jedním okem, až to někdy lidi zmátlo, nevěděli, co to znamená... Jenže pak mu to oko ztuhlo a přestalo se pohybovat. Nikdo si s tím nevěděl rady, nešlo to operovat... Potom to oko vyschlo a Kvíčala na něj nevidí... Zmenšilo se a vypadá, jako když se nepovede skleněný... Teď pomrkává tím druhým okem a bojí se, aby to nepokračovalo..."

Na cele ve vyšetřovací vazbě, která byla opravdu nově vymalovaná, našel Vincenc tři spoluvězně. Všichni posedávali a polehávali po pryčnách v civilním oblečení. Jednoho znal, i když povrchně, byl to ředitel kaolinky Hejna, jehož zavřeli, jak vyprávěl, protože po služební cestě nevyúčtoval třicet dolarů.

"Udělal  jsem tam obchod za patnáct milionů," vrtěl Hejna stále hlavou. "A oni mě strčí k vám politickejm."

"Já nejsem žádný politický," ohradil se slabým hlasem školní inspektor.

Na vedlejší pryčně ležel španělák Hubka, který si nahlas liboval holandské kriminály. Ty prý byly nejlepší. Hubka byl před válkou mladý komunista z bohaté rodiny, sám od sebe odjel do španělské občanské války, narazil na odpor sovětských poradců, španělští republikáni ho odmítli, jen těžko se dostával zase nazpátek... Vyprávěl, že byl postupně zavřený doma, ve Španělsku, ve Francii, v Holandsku, jen v Anglii nikoliv. Byl v podezření z nějakých ilegálních aktivit, ale odmítal o tom mluvit.

"Když víte hovno," říkal, "můžete hovno prozradit."

Nešťastný penzionovaný školní inspektor hrál celý život korespondenční šach s osmi partnery na celém světě. Pohlednice s tahy a zkratkami vzbudily pozornost Státní bezpečnosti a stařec se marně pokoušel vysvětlit jejich nevinnost. Trápil se, protože podezíral svého zetě -- myslel si, že ho udal, aby se zmocnil jeho domku, a obával se, že o tom musela vědět i dcera. V noci kolem čtvrté poplakával.

Po třech dnech, kdy k výslechu brali jen tohoto školního inspektora, přišel pro Lašku dozorce a odvedl ho z cely. Na chodbě se představil.

"Já jsem nějakej Venca, doktore," řekl bachař. "Moje žena jeden čas dělala ve vaší kanceláři... Já vás znám. Nechcete dělat v kuchyni?"

"Co ti chtěl Venca?" zeptal se Hubka, když se Laška vrátil na celu.

"Nabídl mi práci v kuchyni," řekl Laška popravdě.

"Doufám, že jsi to akceptoval," smál se španělák. "Byl jsem tam minulej tejden. Venca je dobrej. Ohříval jsem mináž, myl varny, potom jsem seděl, kouřil, kecal s bachaři, kteří se u mě v kuchyni scházeli. Chystal jsem jim z ušetřeného materiálu svačinky. Jednou mi tenhle Venca dal francouzskej klíč a dovedl mě k jedný cele, abych tam spravil záchod, zamkl mě tam a přišel za půl hodiny, blbě se usmíval... Na tý cele byla sama nějaká holka, černovĺáska, ukázalo se, že je Španělka, měla radost, že umím španělsky, pořád mě prosila o něco k ahumamiento, ale neměl jsem sebou s cigára. Asi za cigarety šukala s dozorci. Já s ní nic neměl, ale pak jsem jí nějaký retka poslal..."

"Jistěže jsem to akceptoval," usmál se Laška. "Nejsem zavřenej poprvé. Kuchyně je jako dostat červený eso."

6.

Brambory se vařily třikrát týdně, jinak kolínka nebo knedlíky, a vězně určené ke škrabání vybírali dozorci bez systému, jen se snažili, aby nebyli z jedné cely, ačkoliv to nemělo žádný význam, snad se za tím skrýval jakýsi smysl pro spravedlnost -- při práci v kuchyni vězeň obvykle dostal něco navíc, kus salámu, sýra, misku guláše.

Čtvrtému škrabači, pašerákovi, který se prý procházel přes hranice sem a tam jako ruský důstojník po lázeňské kolonádě, přešel podle svého tvrzení snad dvacetkrát a nosil v ruksaku obtisky na porcelán a radiolampy, říkali ostatní Chaloupku a Laška si povšiml, že má useknuté ucho.

"Nedělal jsi taxislužbu?" zeptal se.

"Jak to víš?" zajímal se Chaloupek. "Nemám dojem, že bychom se někdy viděli..."

"Tahle země je malá," řekl Laška.

"Jo, to je pravda," vyprávěl pašerák a zkusmo zažongloval s třemi brambory, ale jeden mu spadl, "tady všechno praskne, proto já taky nezatloukám to pašování. Obě strany mají všude svoje lidi... To třeba v září přijel do lágru ve Weidenu nějakej Moravec tady z lázní. Měl přejít jako ilegálně, jenže než přišel, tak už CIA věděla, že je to placenej agent zdejší estébé, a už na něj čekali. Dostali prej vodsud od někoho avízo, dokonce i s fotkou. Nemáš cígo?"

Laška spatřil, jak se nad hlavou Vlastimila Chaloupka tvoří mihotavá, zářící, svatě žlutá svatozář. Sáhl do kapsy pro cigarety a zeptal se:

"Co se s tím Moravcem stalo?"

"To nevím," odpověděl pašerák nejistě. "Nevím, ale jak to znám, nejspíš už asi nebude... Oni se s tím moc neserou."

Laška podal pašerákovi krabičku cigaret.

"Nech si je," řekl.

"Co je," podivil se Chaloupek, "vždyť nejsou Vánoce..."

"Ne," usmál se Laška, "ale začínám být ochoten uvěřit v existenci boží, byť s nějakými výhradami."

Vězňové se na něj nechápavě dívali. Vincenc nic nevysvětloval.

"Neznáš jistého Bedřicha Somra?" zeptal se pašeráka. "Myslím, že vy dva jste se sešli kdysi v Jezeří..."

Pašerák si pohladil místo, kde míval levé ucho.

"Nevzpomínám na něj moc rád," odpověděl.

7.

Peňáz se usmíval jako pecen chleba. Laška si vzpomněl na Doležálkovo vyprávění o tom, jak poručík Peňáz zahajuje den zpravidla onanií. Toto ráno se operace zřejmě musela zvláště zdařit, asi zabavil nějakému zatčenému nový pornografický sešit a udělal to dvakrát; poručík byl vzácně dobře naladěn. Když se zahleděl na Lašku, dokonce se usmíval. Laška se zachechtal.

"Není tu vůbec nic k smíchu," ohradil se Peňáz.

"Jistěže ne," řekl Laška. "To já jen... jen tak. Připadalo mi, že máte dnes dobrou náladu. Asi se vám něco povedlo..."

"Zato vy ji brzy ztratíte!" vykřikl poručík triumfálně, "získali jsme nový významný poznatek, který vás usvědčuje, a dříve nebo později budete muset přestat zapírat. Ale vy budete rozumný, dohodneme se, viďte..."

"Když vy budete taky rozumný," kývl Laška, "proč ne."

"Výtečně, tady mám váš spis, tady je stroj a čistý papír. Můžete začít. Prostě pravdu, pane doktore!"

"Dobrá, tak mi řekněte nějaké téma a já si něco vymyslím."

"Nic si nevymýšlejte. Říkejte pravdu! Je tu nová výpověď, která vás naprosto usvědčuje!"

"Z čeho?" zatvářil se Laška zděšeně.

"Z ilegální činnosti, jak dobře víte!" houkl Peňáz.

"Jaképak?" vrtěl Laška hlavou.

"Vy jste dodával na Západ zprávy o průmyslu, o politickém vývoji, o hospodářství, o..." vyjmenovával Peňáz pomocí prstů.

"Ale jděte," usmál se Laška. "A jak jste na to přišli?"

"Pane doktore Laško, podařilo se nám chytit spojku, kterou k vám poslal váš rezident v Bavorsku," položil Peňáz významně ruku na spis.

"A už je to tady... Moravec," souhlasil Laška a poručík se zaradoval, jako když pes objeví neznámou misku s masem.

" No prosím! Vy jste té spojce měl dát k dispozici auto, peníze..."

" Jo? Vida..." reagoval Vincenc spokojeně.

"A především ty svoje zprávy! Jenže my jsme toho člověka, toho Goldbergera, kterého vy takzvaně neznáte, chytli dřív, než k vám dorazil. Máme jeho výpověď. Usvědčuje vás, leží tady přede mnou..."

"To je dobře, že jste ho chytli dřív, než ke mně přišel," pravil Vincenc uvážlivě.

"Proč?" nechápal Peňáz.

"Protože já bych ho byl zastřelil," řekl Laška vážně.

"Co to říkáte?" zděsil se Peňáz.

"Ano, rozhodl jsem se, že bych takovéhle lidi střílel," trval Laška na svém. "Copak si zaslouží něco jiného?"

Nastala trapná pauza. Peňáz přemýšlel a lysá lebka zrůžověla.

"Poslyšte, to je vážná věc," navrhl Laška, "a víte co, já vám opravdu něco pravdivého povím."

"Výborně!" pravil poručík.

"Ale upozorňuji, že to, co vám řeknu, bude čistě akademické. To znamená -- omlouvám se, jestli vám opakuju něco, co znáte, jistě máte maturitu - takzvané co by, kdyby, nikoliv něco, co opravdu existuje, takový slovní experiment. Takže: v lázních pracuje v několika funkcích doktor Laška, celkem inteligentní člověk..."

"Velice inteligentní," pravil Peňáz rafinovaně. Laška potlačil smích.

"Děkuji," odpověděl. "Pokračujeme v akademické debatě, ano? A tento inteligentní člověk se rozhodne, že se stane agentem jisté západní mocnosti..."

"Přesně tak je to v tomto spise," vesele pronesl poručík.

"Moment, mluvíme akademicky," zastavil ho Laška. "Za tím účelem vyšle svého důvěrníka do Bavorska a mezi nimi pak sem tam jezdí spojky s tajnými informacemi."

"Ano, tak to je!"

"Okamžik," řekl Laška s potěšením,které skrýval jen těžko. "A vy myslíte, že tento podle vás velice inteligentní člověk je tak blbej, že si za toho důvěrníka vybere zrovna chlapa, kterého zná od mládí jako profesionálního zápasníka, gaunera a podvodníka, a nejen to, ještě ke všemu o něm od září loňského roku ví, že je placenej agent bezpečnosti?"

"To vy víte?" smutně pronesl Peňáz.

"Ovšem," odpověděl Laška suverénně. "Že bude dělat pro policii, bylo jasné od momentu, kdy jste ho nejdřív zavřeli -- každý ví, co dělal na byťáku, s kým a s čím kšeftoval - a pak jste ho zase pustili... Ano, od září. To víte, všechno se prozradí. Tohle je malá země."

" - hmm, tak ... co teď?" zasmušil se Peňáz.

"It's your trouble," pravil drze Laška. "Vymysleli jste špatnou boudu."

"Hergot," zařval Peňáz. "Aspoň si ze mě nedělejte prdel anglicky! Ale co s tím teď budeme dělat? My už to hlásili do Prahy..."

"Vaše věc, obávám se."

"Počkejte tady," řekl poručík Peňáz, sebral spis a vzdálil se z kanceláře. Protože předpokládal, že je odněkud pozorován, přesunul se Laška ze židle na polní lůžko, stojící u stěny, natáhl se na ně a předstíral že spí, dokud neusnul doopravdy.

8.

Pocit vítězství nemusí být vždycky pravý, vítězství taky ne. Kdykoliv se Laška setkával s Kvíčalou, vždycky si vzpomenul na protektorátní vtip o skleněném oku velitele gestapa v Lodži. Dívalo se na rozdíl od toho pravého tak lidsky.

"Proč ale mučíte moje zaměstnance?" zeptal se Laška. "Přece nevěříš, že bych byl takový idiot, abych se svěřoval sekretářce?"

(Když nejistý, zřejmě napomenutý a ve tváři červený poručík Peňáz vzbudil Lašku a odváděl ho do náčelníkovy kanceláře, vycházela právě z jeho dveří na chodbu slečna Pischingerová, která měla pláčem oteklé oči.

"Nic jsem proti vám neřekla, pane doktore, nic jsem jim neřekla," volala, jakmile si uvědomila, koho na chodbě potkává, a znovu se rozplakala.

"Co byste mu taky mohla říct," odpověděl jí Laška rychle, "pozdravujte venku a netrapte se."

Rozhodl se, že bude Kvíčalovi zásadně jen tykat.)

"Se slečnou Pischingerovou jsem nemluvil o tobě," zavrtěl Karel Kvíčala hlavou, "tedy, skoro nemluvil, přišla sama -- nedostala žádnou zprávu od své přítelkyně, která chtěla odejít za hranice, měla dojem, že jsme ji možná chytili..."

"A?" chtěl věděl Laška.

"Ne, Renatu Houfkovou jsme nechytili," pokrčil Kvíčala rameny. "Někde je tu díra a tou dírou mizí lidi. Ta přítelkyně zmizela a mně se to ani trochu nelíbí. Ty o tom nic nevíš, samozřejmě."

"Ne, samozřejmě," řekl Laška. "Kdybych chtěl -- a uměl -- zdrhnout, asi bych tady teď už neseděl, ne?"

"Je tu stopa," kývl Kvíčala, "brzo je najdeme."

Laška se nadechl.

"Podívej se z okna," řekl, "tam chodí spousta lidí, většina z nich v pohraničí kradla, kořistila, žila si. Já jsem tady pracoval ze všech sil, aby se průmysl a lázně mohly znovu rozvíjet. Dokonce i nábytek z domu po Němcích jsem dal na vlastní náklady odvézt do skladiště bytového úřadu. Ale vy jdete po mně, ne po nich. Mě chcete zničit, ne je."

"Děláme svou práci," zahučel Kvíčala. "Nejsme kriminálka."

"Jenže to já jsem teď bez práce, bez místa," Laška nepřestával, "čtrnáct dní ve vazbě, každý to ví..."

"Uvidíme, něco s tím už uděláme," pokývl mdle Kvíčala. "Něco pěkného ti najdeme."

"Já od vás nic nechci," odpověděl Laška. "Jsem unavený a mám tady toho všeho plné zuby."

"Byla by tě škoda," řekl Kvíčala.

"Děkuju za komplimenty," mávl Laška rukou. "Tak co?"

"Jděte domů -- totiž jdi domů," děl Kvíčala. "A už mě neser."

Víčko nemocného oka několikrát zamrkalo a tvář se mu stáhla v tiku.

"Neukazuj manželce průvody," řekl Laška a prožil uspokojení, jež později přirovnával k pocitům slabšího boxera, který šťastným úderem, jemuž se říká lucky punch, vyhraje nad mistrem světa technickým knockoutem.

Jenže nevyhrál.

9.

Vincenc ještě nikdy neviděl, že by někdo ležel v pitevně na pultě a nebyl mrtvý. Ale všechno je někdy poprvé.

"Takže jsi si s nima vytřel prdel," konstatoval španělák Hubka nadšeně, když si Laška bral na cele své věci. "Vždycky jsem říkal, že jsou blbí."

Ředitel kaolinky Hejna na cele nebyl, odvedli ho k výslechu. Laška ještě slíbil penzionovanému školnímu inspektorovi, že si promluví s jeho dcerou a požádá předsedu klubu šachistů (ani šachisté kupodivu neunikli po převratu vzniku Akčního výboru a nový předseda patřil mezi nevalné hráče), aby se přihlásil jako svědek a dosvědčil, že pohlednice s tahy nejsou informace o uranovém průmyslu, přehodil si kožich přes ramena a následoval Vencu, který ho vedl k bráně.

"Volové," mluvil tiše bachař, "zavírají člověka, jako jste vy, ještě že vás museli pustit, já vám řeknu, až se to posere, těším se, až se ty kurvy dostanou sem k nám...."

"Až se to posere," souhlasil Laška. "Objednal jsem si taxík."

Když vyšel z brány, protáhl se a zhluboka nadechl; pocit vítězného rohovníka ho ještě chvíli neopouštěl, i proto, že den byl sice chladný, ale slunečný, odešel však zcela ve chvíli, kdy se místo taxíku objevilo auto, z něhož vystoupili dva muži, jeden měl kožený kabát gestapáckého střihu, a zamávali mu před očima legitimacemi.

"Ale jistěže," souhlasil, když ho vyzvali, aby jel s nimi.

Když si ten kožený kabát v autě prohlédl, musel se zasmát -- byl to jeho někdejší kožeňák z antilopí kůže, z kůže, kterou mu tehdy velmi levně, vlastně to byl spíše úplatek než obchod, prodal pan Finger, kam se asi poděl? Ve kterém táboře nosil kameny? Kde fáral do jedovatých dolů? Kůže barvy dětského hovna...

"Kdepak jste koupil ten kabátek?" zeptal se, ale muž ani neodpověděl, ani se na něj nepodíval.

"Moc vám sluší," řekl tedy Laška před sebe. "Barva se k vám hodí."

Odpovědi se nedočkal.

Do sálu prosektury ho zavedl člověk v bílém plášti, asi jeden ze zřízenců, drobný zbědovaný tvor s obrovským předkusem a obrovskýma rukama, něco cestou říkal, ale nebylo mu rozumět, protože huhňal. Laška si uvědomil, že slyší i německá slova. Asi to byl jeden z těch degenerovaných nešťastníků, kteří se občas narodili v horských vískách, kde si byli všichni tak či onak příbuzní, a kterým se říkalo gebirgstrotl.

Degenerát ukázal Laškovi ohromným kostnatým prstem na jeden z pultů a Laška si uvědomil, že na pultu ze zinkového plechu někdo spí, že tam leží a oddychuje člověk, přikrytý jen kabátem, s hlavou podloženou stočeným bílým pláštěm.

Zřízenec zatřásl tím člověkem a Laška shledal, že se jedná o majora Kopeckého-Ulmana, jako vždy v tmavomodrém obleku.

"Dobrý den," pozdravil.

Ulman se pozdravem nezdržoval, slezl s pultu.

"Není tu chladno na debatu?" zeptal se Laška

"Zima je tu," řekl Ulman a luskl prsty na zřízence-idiota, "aby se nám tady hosté nekazili... Ukaž nám ho."

Zřízenec vytáhl z chladicího boxu tělo, zakryté prostěradlem. Počkal na Ulmanův pokyn a odkryl hlavu mrtvého. Mrtvý se vytřeštěně a jaksi bolestně díval do nebe, patrně proto, že měl tvář na jedné straně prostřelenou a na druhé roztrženou vycházející kulkou.

"Znáte pána?" zívl Ulman. "Asi znáte..."

"Nic mi to neříká..." odpověděl Laška. "Nevypadá dobře."

"Ne?" opáčil Ulman. "Je to nějaký Hauser, Helmut Hauser. Nic vás nenapadá, když se tak na něj díváte?"

"Jistě, napadá - proč ho ukazujete zrovna mně?"

Laška si uvědomil, že Ulman má lstivý a vítězoslavný výraz číšníka, který předkládá rozjařené společnosti u stolu obrovský, nečekaně vysoký účet. Ale jak vysoký? Hauser... Hauser? Odněkud to jméno znal...

Ulman pokrčil rameny.

"Budu vám vyprávět jeho historku," řekl, "třebas se vám paměť zlepší. Pán je -- no, vlastně byl -- Němec, a kdyby byl trpělivější, asi by se byl mohl vystěhovat úředně, čím je jich tady míň, tím líp... Jenže trpělivej nebyl. A tak udělal chybičku."

Laška mlčel.

"Chlapci ho před hranicí zastavili a panáček střílel," pokýval Ulman hlavou a napodobil pravou rukou stisk spouště pistole, "chlapci také stříleli, no a bylo... Vážně ho neznáte?"

"Ne, opravdu nevím," odpověděl Laška.

"Ale divné to je, uznáte, ne?" naléhal Ulman.

"Nevím proč," řekl Laška.

"Hej," křikl Ulman na zřízence, který stál u chladicích boxů, tichounce si hvízdal a civěl před sebe, "ukliď toho fešáka."

Zatímco horský blb vsouval mrtvého zpátky do lednice, Ulman otevřel aktovku, která stála u nohou pozinkovaného pultu a vyňal z ní velkou hnědou obálku s číslem. Tu otevřel a vysypal její obsah na pult. Byly to provázkem svázané papíry, popsané na psacím stroji.

"Protože u něj našli papíry, tyhle," ukázal Ulman prstem a Laška postřehl, že má bezbarvým lakem nalakované nehty. Zatím co o tom Laška přemýšlel, Ulman pokračoval:

"A ty znáte," a obrátil se na gebirgstrotla v plášti. "A ty teď vypadni, rozuměl jsi mi?"

Zřízenec kývl a odešel směšným klátivým krokem. Když se za ním zavřely dveře, Laška mlčel a major se zasmál.

"Ale ale," pokračoval, "snad vás nepřešel humor? Jen se na ně podívejte."

Laška zalistoval papíry a přikývl.

"Znám," řekl chraptivě.

V té chvíli si na to jméno vzpomněl -- Irene, její dávný známý...

Jenže tohle nebyly rodinné fotografie, nýbrž kopie jeho dávného odbojářského seznamu německých průmyslových podniků, kopie, kterou měl kdysi schovanou doma.... Pěkně na stroji přepsaná, slečna Pischingerová byla výtečná písařka, kopie, doplněná jeho vlastnoručními záznamy, co se s těmi firmami mezitím stalo.

"Nevím, jak se... jak se k tomu mohl dostat," vzdychl.

"Tak podívejte se," usmíval se major Ulman odporně. "To je svým způsobem dost jedno, jak se k tomu ten grázl dostal, možná to měl od vás, možná od vaší choti, ale vy nemáte na vybranou... Vlastně docela máte, to jo - buďto kvalitní informace, nebo sedět... To víte, třídní nepřítel, špion... A německá mrcha. Blbá kombinace..."

Laška se nadechl a chtěl, bože, tolik chtěl říci, aby mu Ulman políbil prdel, ale místo toho řekl tiše:

"Tak já nevím."

Ulmanovi se vítězně zalesklo v očích. Nalakované nehty. Ulman není homosexuál, proč tedy... Bože, on snad chce být hezký. Zvedl se mu žaludek a musel se opřít o jeden pozinkovaný pitevní stůl.

"Jsme domluveni, nebo ne?" řekl Ulman ostře.

Laška zkřivil ústa a řekl tiše:

"Mám jinou možnost?"

"Jen špatný možnosti," usmíval se Ulman. "Jinak mám v tašce zatykače. Samozřejmě nejen na vás. Co s nimi udělám, je jen moje věc. Tak co?"

"Ano," šeptl Vincenc, skoro neslyšně.

"Nemusíte mi nic podepisovat," pravil Ulman s nepříjemnou přívětivostí. "Stačí mi, že jsme domluveni. A ještě něco -- pamatujte si, že jste se mnou nemluvil, ani kdyby se vás ptali moji kolegové nebo jiní pracovníci, je to jasné?"

"To nechápu," dovolil si Laška poznamenat.

"Mám svoje důvody," pravil Ulman tiše a významně. "I mezi službami jsou rozdíly. Uvidíte, nakonec vás to začne i docela bavit..."

"Těžko," řekl Laška.

Když odcházel, slyšel, že si Ulman hvízdá Avanti popolo, a la riscosa, bandiera rosa trionferà...

MINULÁ KAPITOLA: Návštěva z temnot ZDE

PŘÍŠTÍ KAPITOLA: Nábřeží mlhy

Alex Koenigsmark: Siromacha - román na pokračování SEZNAM KAPITOL

                 
Obsah vydání       19. 2. 2007
19. 2. 2007 Podle Ivana Langera představuje americká základna bezpečnostní riziko Bohumil  Kartous
19. 2. 2007 Vnitro si podmanilo OSUD Bohumil  Kartous
19. 2. 2007 Michael  Marčák
19. 2. 2007 Německý ministr zahraničí kritizuje americké plány na raketové základny Tomáš  Krček
19. 2. 2007 Výraznému stoupnutí hladin moří zřejmě nebude možné už zabránit
19. 2. 2007 Putin: "Dobře vidíme, jak se změnil svět, realisticky hodnotíme své vlastní možnosti a svůj vlastní potenciál" Vladimír Vladimirovič Putin
19. 2. 2007 Od Středomoří až po indický subkontinent: Hicham Ben Abdallah El Allaoui
19. 2. 2007 Michael  Marčák
19. 2. 2007 To už raději ty komunisty, chtělo by se říci Milan  Daniel
19. 2. 2007 Michael  Marčák
19. 2. 2007 Bursík poškozuje jméno evropských Zelených
19. 2. 2007 Na Ruzyni za celý svet Gustáv  Murín
19. 2. 2007 Jahnovo pozdní přiznání Vojtěch  Filip
19. 2. 2007 Jak vytvořily Spojené státy krizi v Severní Koreji Miloš  Kaláb
17. 2. 2007 Svět morálních jistot a preemptivních útoků jako svět nočních můr Jana  Ridvanová
19. 2. 2007 Uhl Janečkovi: "Snažíte vyhnout se své právní odpovědnosti za porušování zákona a činíte to na úkor České televize a jejího dobrého jména" Petr  Uhl
19. 2. 2007 Lambert: Proč jsem byl milicionářem František  Lambert
16. 2. 2007 Jak vyřešit případ příslušníka Lidových milicí ve funkci vrchního ředitele České televize Jiří  Janeček
19. 2. 2007 SKANDÁL: Česká televize si dělá databázi politické orientace občanů, které zve do pořadu Štěpán  Kotrba
19. 2. 2007 Dům sem, dům tam, nám už je to všechno jedno Jan  Paul
19. 2. 2007 Vysoké vatry Vlado  Janček
19. 2. 2007 Zündel: Pět let na tvrdo pro popírače holocaustu Richard  Seemann
19. 2. 2007 Senzace ve fotbale, aneb Konečně se něco dělá proti fotbalovému chuligánství Uwe  Ladwig
19. 2. 2007 Maturita - zkouška dospělosti? Pavel  Táborský
19. 2. 2007 Podivná kouzla s penězi Václav  Dušek
19. 2. 2007 K čemu ten radar vlastně je? Hynek  Hanke
19. 2. 2007 K výročí Pankráce Krkošky Pavel  Kopecký
19. 2. 2007 Do jaké míry je americký systém protiraketové obrany systémem obranným?
19. 2. 2007 To opravdu není legrace Jan  Polívka
19. 2. 2007 Canaletto v Londýně
19. 2. 2007 Přijeďte do Krnova na festival 70 mm filmu
19. 2. 2007 Americká armáda začala rozmísťovat neviditelné bitevní letouny F-22 Raptor u Japonska
18. 2. 2007 Bývalý generální ředitel BAWAGu ve vídeňské věznici Richard  Seemann
18. 2. 2007 Jak zkrachovalec ke štěstí přišel Tomáš  Vymazal
17. 2. 2007 DNES: Občané, poslanci i ministryně obrany o americké základně v Parlamentu
18. 2. 2007 Príroda v chápaní náboženstva Číny Štefan  Šrobár
19. 2. 2007 Brány noci Alex  Koenigsmark
18. 2. 2007 Tamáš promluvil ve Vicenzi
16. 2. 2007 Debaty o radarech a evropské Ústavě jsou o stejném tématu Lída  Rakušanová
17. 2. 2007 Ó běda bláznivým masopustníkóm - aneb Hus, Luther a chvála internetu Zdeněk  Bárta
17. 2. 2007 Cesta zpět až ke kořenům slev Jiří  Vlasák
16. 2. 2007 K nótě Velvyslanectví USA ve věci radarové základny Pavel  Čámský
16. 2. 2007 Obstojí psychotronická argumentace? Miloš  Dokulil
16. 2. 2007 "Raketový hřebec" z BBC je nyní v Al Džazíře
16. 2. 2007 Leden 2007 opět rekordem ve čtenosti Britských listů - počet stažených stran překročil milion
18. 2. 2007 Hospodaření OSBL za leden 2007
22. 11. 2003 Adresy redakce

Alex Koenigsmark: Siromacha - román na pokračování RSS 2.0      Historie >
19. 2. 2007 Brány noci Alex  Koenigsmark
2. 2. 2007 Návštěva z temnot Alex  Koenigsmark
23. 1. 2007 Děti ráje Alex  Koenigsmark
19. 1. 2007 Hovno Alex  Koenigsmark
4. 1. 2007 Konec starých časů Alex  Koenigsmark
22. 12. 2006 Císařova vana Alex  Koenigsmark
21. 12. 2006 Jarní vody II. Alex  Koenigsmark
14. 12. 2006 Jarní vody I. Alex  Koenigsmark
8. 12. 2006 Plesová sezóna II. Alex  Koenigsmark
5. 12. 2006 Plesová sezóna I. Alex  Koenigsmark
30. 11. 2006 Pustá země Alex  Koenigsmark
28. 11. 2006 Bílé noci Alex  Koenigsmark
24. 11. 2006 Máj Alex  Koenigsmark
21. 11. 2006 Útěk - část 2. Alex  Koenigsmark
14. 11. 2006 Útěk - část 1. Alex  Koenigsmark