Počínaje r. 2002 tady vyrostlo sofistikované mozkové centrum, Joint Task Force-Horn of Africa, s dohližitelskou pravomocí nad sedmi africkými státy (Súdán, Eritrea, Etiopie, Džibuti, Somálsko, Keňa) i přilehlými oblastmi, včetně Jemenu. Že je JTF-HOA připraveno vzít zákon do vlastních rukou, dokazuje případ z tisíc kilometrů vzdáleného sídla CIA, Langley, řízeného raketového útoku na automobil, údajně v době útoku obsazeným agenty al-Kajdy, v poušti města Maribu na území Jemenu.

Viděno pohledem současného vedení USA, i ta nejobskurnější země v Africkém rohu může být jejich nepřítelem, což potvrzují varovná slova Bushe II. o tom, že americké námořnictvo hlídkují africké břehy aby zabránily dodávkám zbraní do Somálska, tudíž možnosti vzniku teroristických základen v této zemi, při jeho vůbec první řeči o stavu unii 29. ledna 2002. Na druhé straně, jak ukazují hrůzyplné zkušenosti z Iráku, nebývají taková obvinění podložena věrohodnými důkazy. Naopak podtrhují prohlubující se krizi toho, co nazývá v posledním čísle r. 2003 vlivného časopisu Foreign Affairs Dimitri K. Simes "Americké imperiální dilema" a jehož bankrot se promítá ve zpronevěření se americkým ideálům svobody a demokracie a spolčení s těmi, jejichž oblíbeným koníčkem je porušování lidských práv a rozvracení vlastní společnosti.

Ve skutečnosti to, co potřebuje Somálsko, potažmo i jiné zkrachovalé státy, není nějaký silácký "boj proti mezinárodnímu terorismu", ale vlády a vládnutí, které jsou v první řadě odpovědny vlastnímu obyvatelstvu, jsou soběstačné a nezávislé ve svém rozhodování a mají mezinárodní respekt. To, co se děje dnes, ovšem svědčí o procesu opačném vytvářejícím živnou půdu pro nové sektářsky založené autoritářství, což dokazují množící se útoky v Mogadishu a jeho okolí. Snad hlupák může myslet, že islamisté byli porážení, tváří v tvář silnější armády "odvěkého nepřítele Somálců", tj. Etiopie, se jednoduše rozplynuli.

Přijatelnost každého státu lze hodnotit různě; rozhodující je ovšem, nakolik věrně obráží veřejný život nebo-li politiku vlastní společnosti, a to nekonvenční uspořádání jejího života nevyjímaje. V severozápadním Somálsku, tj. Somaliandu, například, i když dosud nemá mezinárodní uznání, v minulých deseti letech vznikl relativně fungující stát na základě společného úsilí klanových stařešinů, lokálních podnikatelů a z příjmu obyvatel pracujících v zahraničí.

Mnoho pozorovatelů Somaliandu se shoduje na tom, že jeho stabilita a relativní úspěch spočívají v povzbuzujících dopadech jimi vybraného přístupu spoléhání na sebe, tj. soběstačnosti. Na jih od Somaliandu se stalo spoléhání na zahraniční pomoc jako snadno dosažitelný zdroj financování sobeckých ambicí různých skupin rozbuškou krvavého rozbroje, jenž toto území rozdrobil do kapes nepřátelských teritoria pod dusícím sevřením moci a zisku žížnivých válečných magnátů.

Velmi vážný problém související s "nešťastně pokřiveným" přístupem USA, jejž lze charakterizovat slovy "všechno umíme vysvětlit, všechno umíme řešit", spočívá i ve skutečnosti, že Somálsko, ale i jiné zkrachovalé státy nejsou s to vyhovět požadavkům ani zájmům USA v jejich globální strategii, ať jde o boj proti mezinárodnímu terorismu, nebo rozšíření proklamovaných ideálů svobody a demokracie ve světě. Naopak vměšování USA přispívá ke zhoršení jejich mezinárodního postavení, k rostoucímu antiamerikanismu ve světě a k hlubšímu rozčarování americké veřejnosti nad politikou své země, což, jak víme z minulosti, nemusí zůstat bez konsekvencí, ostatně dosavadní vývoj v Afghánistánu, nemluvě o Iráku, může vést jedině k podobnému závěru.

Pokud je terorismus v jeho dnešní podobě skutečnou mezinárodní hrozbou, boj proti němu nemůže být projevem mocenské hegemonie jednoho či několika málo států. Myslím si, že to, ke škodě Africe a africké jednotě, neuvědomuje shromáždění afrického vedení v Addis Abebě, které zřejmě pod tlakem hostitelské vlády chce vysílat mírový sbor do Somálska. Nelze zajistit mír, tam kde ještě se nevytvářel nebo chybí elementární podmínky pro jeho vytvoření. To je důvod proč je důležité přehodnotit nejen možnosti, ale i podstatu současného tlaku na změny politického režimu v Somálsku, v jehož pozadí stojí dosud neověřená tvrzení, že jeho území se stalo rájem teroristů údajně spojených s teroristickými útoky v Africkém rohu či jinde ve světě. Jde o to, nakolik si jeho stoupenci uvědomují, že jejich ochota sednout si u jednoho stolu s válečnými magnáty umožňuje jejich legitimitu a posiluje jejich moc. Zahraničně politická strategie, která chce integrovat a ne izolovat despoty a diktátory, je dvojsečná zbraň: může jejich chování neutralizovat, nebo naopak vypudit v něm největší vášně utlačování a bezpráví, což bývá častěji, zvlášť tam kde politické instituce a s ním spojené kontrolní mechanismy jsou nevyvinuté či zcela chybí.