Důsledek je nasnadě:

" ...moc při tom, jak překračuje pravidla, právní pravidla, která ji organizují a vymezují, se v důsledku toho prodlužuje za tato pravidla, dosazuje se do institucí, projevuje se v technikách a opatřuje si prostředky, dokonce i násilné k tomu, aby mohla fyzicky zasahovat."

(Foucault:2005:40)

V podstatě lze říci, že s tímto pojetím moci lze vcelku bez potíží dojít k intervenci vojenskou silou, díky níž pak poměrně jednoduše nastolujeme pravidla diskriminačních diskursů.

To znamená pravidla, která ovšem principy výstavby demokratického uspořádání společnosti zpochybňují či spíše rovnou vylučují.

Podstatně méně oprávněné je za této situace východisko, ze kterého uvedený postup vychází: musíme se totiž ptát, jaké řešení je k dispozici v momentu, kdy vojenské řešení pouze kopíruje disproporci politické nerovnováhy.

Neboť o rovnováze v systému politických režimů můžeme hovořit pouze a jen tehdy, pokud je dodržena elementární podmínka:

totiž, že výkon moci je v politických režimech postaven na akceptovatelném souladu hodnot, které dané režimy ospravedlňují.

To se ovšem v případě amerického projektu zavedení režimu demokracie v Iráku říci nedá, a to ani omylem.

Vojenský zásah je totiž vždy nástrojem prosazení nerovnováhy poměrů mezi suverenitou a silou jednotlivých států.

Politika nerovnováhy je postupem zvyšování hodnoty síly na úkor samostatnosti a suverenity. Americký mocenský zásah v Iráku vytvořil mezinárodně politickou situaci, v níž nerovnováha síly má být postupně vyvažována procedurou zavádění demokratických pravidel.

To je ovšem poměrně iluzorní řešení.

Jedná se totiž o typický projev politiky dominance nad politikou hodnot, neboť oboje sloučit nelze. Následná snaha o demokratizaci Iráku pouze zastírá skutečnost, že základem nového uspořádání poměrů je stará nerovnováha. Jistěže převedená do jiné roviny expozice. To ovšem nic nemění na situaci, v níž participace skupin, které měly svůj nezanedbatelný podíl na dřívější nerovnováze se opět nebude znovu projevovat, a to v ještě militantnější podobě, ovšemže tentokráte pod záštitou ochrany svých národnostních menšin. Zvláště pak v případě, kdy jsou k tomu, dosavadním neúspěchem tzv. mírového řešení, přímo vybízeny.

Paradoxně tak dochází k situaci kdy vojenský zásah zvyšuje nároky na novou legitimizaci zájmů dvou silných blízkovýchodních států, Iránu a Saudské Arábie, a poskytuje jim záminku k  protektorské roli, aby mocensky "ošetřili" implicitní asymetrii národnostní diference, tedy iráckých sunnitů a šíitů.

Současný stav, kdy Irák má vlastní ústavu, vládu a nezávislý parlament, částečně nahrává představě, že alespoň v základních obrysech je americký projekt demokracie úspěšně etablován. Na druhé straně ovšem nelze nevidět, že současná situace v Iráku je v zahřívacím stádiu občanské války. (C.Powell)

To nás vede k domněnce , že problematika Iráku má větší dosah, než se na první pohled může zdát:

stala se totiž součástí "odloženého ospravedlnění" oné zcela zásadní transformace blízkovýchodního politického prostoru.

Jestliže totiž uvedený stav umožňuje vyjednávat o národním usmíření v Iráku jedině s pomocí dalších zemí, které protektorsky intervenují ve prospěch svých menšin, pak se musíme ptát, jaký model demokracie měl být po vojenském zásahu vlastně uplatňován, když daná země se svými vlastními institucemi se nemůže dobrat konsensuálního a především nenásilného řešení.

Druhou otázkou by jistě bylo zjištění, jakým skrytým ospravedlněním je vlastně samotná vojenská intervence v oblasti, která se teprve poté, co se vojenský zásah uskuteční, stane skutečnou hrozbou?

Jaká míra cynismu je zde nutná, aby oběti války teprve ospravedlňovaly budoucí oběti?

O možnosti transformace politického prostoru hovoříme právě z důvodu, který zřetelně zpochybňuje projekt demokracie v Iráku.

Jestliže ke zdárnému etablování demokratických institucí a pravidel potřebujeme nejprve vojenskou sílu a poté, pro jejich zavedení do společnosti, spoluúčast cizích zemí, pak je celý projekt nejasný a dost možná i falešný. Spíše nahrává představě, že hlavními hráči v této situaci jsou instituce, které uspořádání blízkovýchodního politického prostoru považují za novou a nezbytnou "hraniční linii" vůči vlivu Asie a především Číny.

Vojenský zásah v Iráku tak nabízí i jiné vidění:

dostáváme se k zásadnímu pohledu na logistiku transformace ohrožení, kdy USA opět posunují strategii bezpečnostních zájmů směrem ke strategii bezpečnostního odrazování.

Blízkovýchodní konflikt by k tomu byl pouze odrazovým můstkem, neboť cílem takovéhoto uspořádání nakonec není jen konkrétní situace v Iráku či na kontinentu, ale "demarkační linie odrazení" pro celou oblast východní linie.

Navíc definovanou jakou poloostrov "soustředěného rizika".

To znamená, že současné riziko je omezeno mírou lokálně omezeného budoucího rizika.

Americká intervence tak vlastně zavádí nové pojetí politického uspořádání, které bychom předběžně mohli označit jako "cynickou demokracii".

Výsledkem totiž může být stav, který vzdáleně připomíná konečné řešení problému:

nákladová položka účinného stadia řešení bude vycházet z maximalizace potlačení lidského faktoru, řekněme ceny člověka a minimalizace nákladu za skutečný důvod intervence: ceny surovin a nové linie odstrašení vůči východu.

Transformace politického prostoru blízkého východu tak připomíná kalkulaci s budoucími náklady, kde nejnižším nezbytným výdajem bude cena za tzv. úspěšného zavedení projektu demokracie.

Americká verze demokracie v Iráku tak poněkud znepokojivě vyhlíží jako vojenská verze "bezhodnotového" uspořádání, tolik vzdálená tradiční představě euroatlantické civilizace.

To je přesně důvod, proč EU je od samotného počátku zásahu v Iráku poněkud mimo hru, a víceméně plní roli pouhé doprovodné stafáže, neboť raison d'être samotné politiky je zcela vyprázdněn: pokud ovšem nepřipadá do úvahy jiná možnost.

Totiž, že bezhodnotová demokracie může být novým horizontem budoucího uspořádání, a to nejen pro arabský poloostrov.

Procedura "dobrovolné absence hodnot" v politice pak nebude pouhou výjimkou v jinak stále přetrvávající tradici politických zájmů, ale pravidlem pro novou strategie militárních politik.

Pokud tedy nechce EU nadále plnit funkci jakési druhořadé velmoci, bude muset vstoupit do jednání alespoň ve věci budoucích rizik.

Dosavadní představa, že minimální účastí EU v Iráku jsou minimalizována i její možná ohrožení je přinejmenším naivní. A navíc, naivita bývá spolehlivou vstupní branou k omylu.

Nicméně na závěr:

Americká pozice v současném světě je představuje specifické stanoviště suverenity supervelmoci, která pro otestování hodnot, které chce vyznávat a případně vyvážet i s pomocí vojenské síly, nemá soupeře.

A co je zásadní novum, její převaha je dána vojensko-technologickou dominancí, která se ještě nestačila stát předmětem hodnot politiky.

Můžeme si jenom přát, aby se vůbec někdy stala.

Jinou věcí je, zda je to možné, když už současná podoba války poukazuje na budoucí verzi konfliktu s tzv., minimálními ztrátami na lidských životech, jistěže na straně útočníka.

Za tohoto stavu věcí je její intervence v Iráku problematická a sporná především z toho důvodu, že samotní iráčané, a to bez ohledu na vnitřní spory, se stali "rukojmím politiky dominance", která hodnotu svého zásahu na cizím území nedokáže věrohodně artikulovat především z toho důvodu, že ji nemá sama pro sebe.

Bezhodnotová politika je tak spíše východiskem z nouze než plánovaným záměrem, a bohužel, přenáší na jiný státní celek veškerou svou bezradnost.

A žádná bezradnost se ještě nestala principem spolehlivého fungování demokracie.

Americký projekt demokracie v Iráku tak úspěšně vytěsnil požadavek na to, jaké politické uspořádání bude v Iráku funkční:

možná tím i neúmyslně zavedl požadavek na zodpovězení otázky, zda-li demokracie je něco, kvůli čemu lze vést válku. Byť pod ochranným označením války s terorismem.

Literatura:

• Badiou, A. , 2005 : Metapolitics. Verso. London-New York.
• Bystřický, J., 2006: Média a diskurs politiky. In: Mezinárodní politika 7/06, Praha.
• Foucault, M., 2005: Je třeba bránit společnost. FILOSOFIA. Praha.
• Ranciere, J., 18. 1. 2006: "Le scandale démocratique". www.caute.lautre.net/