Pokud máme pochopit rakouskou averzi vůči jaderné energetice, musíme zajít do roku 1978. V tomto roce se rakouská vláda rozhodla, po rozsáhlé diskusi ve sdělovacích prostředcích, zahájené vídeňským ekologickým aktivistou Walterem Soykou, vyhlásit referendum o zprovoznění hotové jaderné elektrárny Zwentendorf, přičemž kancléř Bruno Kreisky spojil výsledek referenda se svým setrváním ve funkci. Toho využila část obyvatel k protestnímu hlasu proti sociálně-demokratické vládě a v referendu poměrem hlasů 50,47/49,53% (rozdílem necelých 20 000 hlasů) zvítězili odpůrci zprovoznění.

Po tomto referendu začaly protijaderné tendence v Rakousku nabírat na síle. Ukázalo se, že vyhraněnost přináší politické body a strany se začaly předhánět v antijaderných agitacích. Dalším významným datem, které do názorově rozděleného Rakouska přineslo jadernou skepsi byl 26. duben 1986. Havárie elektrárny v Černobylu dodaly stále pochybujícím poměrně srozumitelnou odpověď. Média se předháněla v informování veřejnosti a dodala aktivistům a rakouské straně zelených (a nejen jí) pádný a jasný argument. Již v té době byl v Rakousku jaderný obor značně neperspektivní, neexistovala prakticky protistrana, která by veřejnosti dokázala vysvětlit pozadí celé havárie.

Rok po havárii, v roce 1987, začala výstavba elektrárny Temelín, tedy elektrárny ruského typu (ačkoli se zcela odlišným typem reaktoru i technologií). Prakticky v tu chvíli nedostatečně informovaná a vystrašená rakouská veřejnost poprvé projevila silné protesty proti elektrárně "za humny" kdy poukazovala na problematiku její bezpečnosti. Problém se skutečně začal stupňovat v roce 1993, kdy bylo rozhodnuto o dostavbě Temelína s řídícím a kontrolním systémem americké firmy Westinghouse. Byl zároveň vnímán veřejností jako téma, které vzbuzuje strach a předák, který se snažil důrazněji čelit údajnému "riziku" sbíral hlasy.

Vyvrcholením problému "Temelín" měla být dohoda z Melku. V ní česká strana přistoupila ke kompromisům, které nemají ve světě obdoby. Rakousku byla a je předkládána dokumentace o bezpečnosti elektrárny, bylo zřízeno rakouské monitorovací stanoviště radiace na českém území a byla zřízena exkluzivní informační linka Praha -- Vídeň, pomocí níž jsou hlášeny všechny události na elektrárně.

Celá tato kauza však přestala být kauzou bezpečnostní, tedy rozumným dialogem odborníků, kteří dokážou vyhodnotit racionálně případná rizika spojená s provozem, ale začala být kauzou čistě politickou. Usnesení rakouského parlamentu je toho důkazem. Nemohu se zbavit dojmu, že bylo usnesení přijato na nátlak veřejnosti a případných budoucích voličů. Opačné stanovisko by v Rakousku znamenalo politickou sebevraždu, není se proto čemu divit.

Faktem zůstává, že Temelín byl prověřen 25ti inspekcemi MAAE, tedy odborníky z celého světa a vyhodnocen jako "standardní a bezpečná elektrárna", a je stále pod dohledem inspektorů SUJB. Události, které se na Temelíně udály jsou zcela běžné, nepředstavují bezpečnostní rizika a provází skoro každou novou elektrárnu a často i jakýkoli jiný technologický provoz. Klíčová je medializace všech těchto událostí, tady čehosi, co se u jiných provozů neděje a silná touha médií o přinášení "senzací", jakožto něčeho, co přináší zájem a vyšší tržby.