Když jsem četl jedno vystoupení v roce 1990, které se týkalo tehdejších protagonistů listopadu 1989 v Československé socialistické republice, v tomto projevu se objevilo, že 17. listopad nebyl hlavní datum, kdy se mělo zaútočit na tehdejší socialistický režim Československa. Takovým datem mělo být 10. 12. - Den lidských práv. Nakonec takové demonstrace 10. 12. nebylo potřeba, pro prozíravost těch, kteří odmítli bojovat proti lidem.

Vycházím-li z toho, že platí Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který v čl. 1 říká, že každý národ má právo na vlastní politický režim, že každý národ má právo na využívání svých vlastních zdrojů, svých surovinových zdrojů, tak musím říct, že v tomto čl. 1 jsou nejvýše položeny dvě věci: Právo každého národa, aby si spravoval podle sebe, podle toho, jak se sám rozhodne své politické záležitosti a nikdo z vnějšku se mu nemůže vměšovat do toho, jestli to je režim socialistický, nekapitalistický, kapitalistický, nebo prostě takový, který národ pro svou správu přijme za svůj. A druhé nejzákladnější právo - proto je hned v čl. 1 - je právo na jeho vlastní surovinové zdroje. S tím nejvíce souvisí právo, které je také nejvíce upíráno většině národů, a to většinou tím, že prostředkem pro upření takových zdrojů, je právě popření toho prvního práva -- práva na vlastní režim.

Je běžné, že se chlubí některé státy G8 tím, že pomohly změnit režim tam nebo onde, aby se lépe dostaly k surovinovým zdrojům. Zapomínají dodat, že k cizím! K surovinovým zdrojům se dostávají tam, kde je národ potřebuje pro sebe, pro svůj vlastní rozvoj, a proto, aby byla naplněna nejzákladnější lidská potřeba a vlastnost (rovnost lidí), jejich vzájemná komunikace a schopnost žít vlastní důstojný život. Právo na rozvoj, které je zakotveno v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a v Mezinárodním paktu o hospodářských, kulturních a sociálních právech, je nejčastěji upíraným právem na tomto světě. Je upíráno právě těm, kteří mají zdroje, a jejichž zdroje jsou využívány úplně jinde, úplně jinými v jejich neprospěch.

Součástí popření těchto dvou nejzákladnějších práv je právě antikomunismus. Tažení proti komunistické straně a jejím členům a stoupencům začalo bezprostředně po listopadu 1989. V průběhu následujícího roku 1990, ale i později v roce 1993 a 1994 ze svých pracovních míst byly vyhozeny ne desetitisíce odborníků, ale statisíce, a více než milion lidí byl podle poznatků Odborné komise pro legislativu a lidská práva donucen nedobrovolně změnit své zaměstnání. Čistky postihly všechny ústřední úřady -- ministerstva, armádu, bezpečnost, školy, nemocnice, výzkumné ústavy, zastupitelské úřady, a tehdy národní výbory všech stupňů, ba i divadla a kulturní instituce. Ze svých pracovišť byli především odstraněni vedoucí pracovníci a na jejich místa dosazováni podle politických zásluh stoupenci tehdejšího Občanského fóra. Letní volby v roce 1990, které byly nazvány "svobodnými", a které byly jednoznačně vedeny pod taktovkou antikomunismu, proběhly ve vypjaté atmosféře a znamenaly nakonec naprostou destrukci dosavadní politické struktury státu. Československá společnost byla současně propagandisticky zpracovávána proti socialistickým stoupencům bývalé Československé socialistické republiky a Občanské fórum, které ve volbách zvítězilo, nebylo pro straníky, ale bylo líhní politických stran, protože bylo jasné, že takové uskupení bude neudržitelné.

Už v tehdejším Federálním shromáždění byly přijaty první lustrační zákony, které Mezinárodní organizace práce prohlásila za protiprávní a se kterými se v roce 1992 Česká a Slovenská Federativní Republika nevypořádala a nastupující Česká republika se s nimi nevypořádala vůbec. Tehdejší lustrační zákony postihovaly všechny pracovníky politického aparátu od stupně okresního výboru komunistické strany výše, příslušníky Lidových milicí a samozřejmě také bezpečnostní složky. Lustrační zákony, aby vůbec prošly v Radě Evropy v Evropské unii, byly dočasné, po pěti letech však byly prodlouženy a v roce 2000 byly prodlouženy na neurčito a platí v České republice dodnes. Katastrofou pak bylo zrušení pracovních smluv učitelům vysokých škol, kdy o práci přišlo 11.300 vysoce vzdělaných učitelů a vědců.

Ještě ostřejší kurz proti KSČM, proti komunistům, ale proti levici jako celku, nastal v roce 1993 po rozdělení federace. Došlo k tomu, že zákonem byla bývalá Komunistická strana Československa prohlášena za zločinnou organizaci a režim byl prohlášen za zavrženíhodný. Jaký paradox nastal v tom, když se snažili odsoudit některé bývalé protagonisty Československé socialistické republiky. "Hon na čarodějnice" samozřejmě nastal a byl korunován v roce 1995 tím, že byly přijaty retroaktivní zákony, které odebraly dokonce důchodové a výsluhové příspěvky těm, kteří je do roku 1994 pobírali, ačkoli nespáchali nic nezákonného, pracovali pro stát a jako takoví byli ovšem v roce 1995 označeni nehodni sociálních dávek. V tomto ohledu se nová moc zachovala způsobem, který nezná obdoby.

Často jsme konfrontováni s tím, jakým způsobem postupovala Komunistická strana Československa po roce 1948. Dovolte mi malé odbočení:

Pokud někdo byl označen - a nás to trápí, a nesmiřujeme se s tím - v minulosti za občana, který neměl úplnou důvěru tehdejšího lidově demokratického státu a například nemohl nastoupit do vojenské služby tak, jako ostatní, nastoupil na vojenskou službu a místo služného mu byla ve zvláštních vojenských útvarech vyplácena za práci mzda. Sloužil beze zbraně. To znamená, že na tom byl finančně lépe než ten, který měl důvěru lidově demokratického státu, sloužil tomuto státu se zbraní v ruce, ale peníze dostával tak v minimální výši, protože se o něj stát staral. A byla to také práce, i když v armádě. Opak tedy po roce 1995 se stal pravdou. Ti, kteří brali za svou práci peníze a sloužili beze zbraně, jsou dnes odškodňováni a ti, kteří sloužili lidově demokratickému státu, jsou popotahováni před soud, protože sloužili na státní hranici. Jako kdyby si mohl mladý člověk vybrat, jakým rozkazem bude ke kterému druhu armády zařazen. To ovšem antikomunistům nevadí, protože jakákoliv lež, jakékoliv zkreslení minulosti je pro ně dobré, aby pomluvili minulý režim.

Chtěl bych připomenout, že v roce 1995 protiprávně, v rozporu s Ústavou a zákony, vznikl Úřad pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu, který má jedinou obdobu, a to v protikomunistických úřadech nacistického gestapa. Jinou obdobu nemá.

Paradoxem, nebo chcete-li, pro ně "třešničkou na dortu" je to, že neustále srovnávají nacistický režim fašistického Německa a režim v socialistickém Československu do roku 1989, a tento považují za ještě horší. Goebbelsova lež se opět objevila ve všech sdělovacích prostředcích. Připomínám, že oba režimy jsou ekonomicky, politicky nesrovnatelné. Každé takové srovnání je chybné, a dokonce je i protismyslné, protože vždycky každý fašistický režim nejdříve likvidoval skutečné socialistické režimy, skutečné zastánce komunistických a socialistických myšlenek, které vycházejí z toho, že jenom opravdová lidská solidarita, opravdová péče o starosti lidí může porazit vylhané teorie nadřazenosti rasy. A my se setkáváme s takovým postupem dnes znovu.

Nejenže je Komunistická strana Čech a Moravy pronásledována za své myšlenky. Je neustále ostrakizována ve sdělovacích prostředcích. Když se podíváme, jaký je podíl jednotlivých politických stran na vysílání veřejnoprávní televize, veřejnoprávního rozhlasu, v soukromých televizích, v soukromých celoplošných médiích, tak zjistíme, že ačkoli jsme třetí nejsilnější politickou stranou, náš podíl proti ostatním politickým stranám, které skončily mnohem hůře ve volbách než my, je trojnásobně nebo čtyřnásobně nižší, a to nemluvím o snaze některých médií omezit politický systém v České republice na systém pouze dvou politických stran, které by se pouze střídaly u moci a jenom jinak spravovaly kapitalismus.

V tomto ohledu se musím zmínit o tom, že jako záminka pro pronásledování KSČM slouží cokoliv. Ať už jsou to výroky vysokých představitelů Komunistické strany Československa z minulosti, špatná praxe Komunistické strany Československa, kterou odsoudila sama komunistická strana buď v roce 1956, nebo když zřizovala určité komise, které se zabývaly minulostí strany a chtěla nápravu. Ať to bylo v šedesátých letech v roce 1963, po roce 1968 anebo později. Protože tam, kde se odchýlila politická praxe od politické teorie, samozřejmě docházelo k chybám, nedostatkům, omylům, ale i protiprávním jevům. Ty většinou sama Komunistická strana Československa dokázala odhalit, odsoudit. Paradoxem potom je, že restituční zákony restituovaly i ty, kteří byli po právu za zneužívání pravomoci veřejného činitele odsouzeni, například v roce 1953 nebo i později.

V tomto ohledu nemohu nevzpomenout, že když nemají proti současné Komunistické straně Čech a Moravy nic, co by mohli použít jako bič na nás, tak si samozřejmě vymýšlejí. Vymýšlejí si, že odpovídáme za činy, které nedokázala ani současná moc odsoudit. Ať už jde o bývalého ministra zahraničních věcí Bohuslava Chňoupka nebo o bývalého člena předsednictva Vasila Biľaka či Milouše Jakeše či Jozefa Lenárta. Podařilo se jim odsoudit Karla Hoffmanna.

A tady mi dovolte, sdělit největší paradox. Byl odsouzen za to, že chránil podle zákona onen zavrženíhodný režim. Jakékoliv zkreslení pravdy, jakákoliv lež jim tedy byla dobrá. Očekáváme, že tento ostudný výrok českého soudnictví bude napraven až na evropské úrovni. Protože nejenže jde o retroaktivní použití právní normy, nejenže jde o odsouzení za něco, co se nestalo, ale jde navíc o to, že Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu použil nepoužitelné důkazy -- beletristické knihy, které měly sloužit jako přímý důkaz toho, co se mělo odehrát, když se to nikdy nestalo. V tomto ohledu musím říct, že humanita české společnosti utrpěla snad nejvíc.

Dovolte mi připomenout ještě jednu podstatnou věc. Celou situací se zabývala Odborná komise pro legislativu a lidská práva ústředního výboru komunistické strany, která uspořádala několik konferencí. Nikdy jsme si nestěžovali v zahraničí, nikdy jsme nepoužívali vynášení těchto záležitostí mimo území České republiky. Netolerance, mezi níž patří také antikomunismus, dostoupila takového vrcholu, že je možné kvůli barvě pleti vystěhovat o půlnoci občany, nazývat je "vředem" společnosti; v době, kdy je možné kvůli myšlence zakázat Komunistický svaz mládeže; v době, kdy v druhé komoře Parlamentu, v Senátu, vznikne komise, která zkoumá ústavnost politické strany, jako by něco takového patřilo do pravomoci Parlamentu, když samozřejmě posuzování ústavnosti činnosti jakékoliv politické strany patří jenom soudům (a my víme, jak judikoval Evropský soud pro lidská práva ve věci Komunistické strany Turecka a Socialistické strany Turecka). Ale toho se samozřejmě čeští antikomunisté bojí, a proto raději zřídí politickou komisi v druhé komoře Parlamentu, jenom aby vytvářeli ve společnosti atmosféru strachu přihlásit se ke komunistickým a socialistickým myšlenkám.

Za této situace Komunistická strana Čech a Moravy nemůže jednat jinak, než téma antikomunismu také vynést na mezinárodní úroveň, a to nejen touto konferencí, ale upozorněním současné moci. Současná moc má fašizující tendence, protože hodlá zakazovat myšlenky, nechrání občany proti tomu, aby byli kvůli své barvě pleti, národnosti napadáni, není schopna zajistit uplatnění práv jednotlivých menšin. My musíme bojovat také všemi prostředky! Není to žádné pomlouvání České republiky v zahraničí, je to jen legitimní obrana práva na svobodné myšlení, je to legitimní ochrana těch nejzákladnějších práv, které jsou zakotveny v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech.

Komunistická strana Čech a Moravy je ostrakizována, ale ve skutečnosti je jedinou politickou stranou, jedinou parlamentní politickou stranou, která úzkostlivě dbá na dodržování Ústavy České republiky, na respektování práv jiných, a úzkostlivě dbá na to, aby nesklouzlo ohýbáním Ústavy, ohýbáním zákonů české politické spektrum k nové totalitě. Komunistická strana Čech a Moravy - pro mnohé paradoxně a pro nás logicky - se stala jedinou politickou silou, která chrání demokratické principy výstavby společnosti. Dovolte mi pro to předložit několik důkazů:

Jediná Komunistická strana Čech a Moravy trvá na tom, aby platilo, že všechny formy vlastnictví mají mít stejný obsah a stejnou ochranu. Všechny ostatní politické strany nestydatě říkají, že státní vlastnictví je špatné, že je neefektivní, aniž by k tomu předložily jediný důkaz. Když jde o majetek obcí, tak ho vulgárně nazývají "komunálním socialismem", jenom aby mohli privatizovat majetek, který náleží k rozvoji obce. Jestliže za první Československé republiky, kterou mnozí mají za vzor, se starostové obcí hodnotili podle toho, o kolik se zvětšil majetek obce, dnes se starostové obcí předhánějí v tom, kolik majetku už prodali, aniž by si uvědomovali, že snižováním významu státního a společného vlastnictví, ať už jde o vlastnictví obcí nebo občanských sdružení, společenských organizací, v podstatě postupují v rozporu s Ústavou. Protože Ústava říká, že všechny formy vlastnictví jsou si rovny a zaslouží si stejnou ochranu.

Dovolte mi druhý důkaz: Jestliže někdo v České republice vystoupí proti neonacistům, má pochopení dokonce u vládnoucí strany. Pořádání protivládní demonstrace a vykřikování podivných hesel v červnu po volbách do PS na Václavském náměstí mělo podporu v Občanské demokratické straně, protože se chtěla chopit moci. Pořádání demonstrace za práva zemědělců v současné době už podporu vlády nemá.

Ochrana těch, kteří mají jinou národnost, je v České republice pochybná. Velké pochopení pro vystěhování romských občanů ze Vsetína projevili občanští demokraté, alespoň někteří. Zaznělo to i na jejich sjezdu, tedy kongresu, abych se vyjádřil přesně. Přitom ve svobodné společnosti, kterou prosazují, by mělo přeci platit, že je svobodným rozhodnutím, zdali se chce někdo přestěhovat, nebo nechce. Zejména, zdali chce vystěhovat z obce, ve které bydlí, a ještě v době, která je noční. Ale to jim nevadí. Když se zeptáte, kolik peněz stálo toto přestěhování stát, obec, kolik stála tato změna kvality bydlení, tak na to nejsou schopni odpovědět. Je evidentní, že tedy jde o to, že někteří práva mají mít, a některým je možné je upírat.

Dovolte mi, abych řekl zcela jednoznačně, že Komunistická strana Čech a Moravy bude vždy trvat na tom, aby nikdo nebyl krácen na svých právech pro své pohlaví, pro svou národnost, pro svou víru v to nebo ono, nebo proto, že je nevěřící a zda má, nebo nemá politický názor. A také nepřipustíme diskriminaci proto, že je někdo v té nebo oné politické straně. Protože i to je právo každého občana, svobodně se organizovat v politických stranách.

Chtěli by zakázat právo myslet. Ale občané se rodí svobodní, rovni si ve svých právech, a nakonec žádný zákaz ještě nepřinesl efekt těm, kteří ho prosadili a kteří se postavili proti většině společnosti.

Komunistická strana Čech a Moravy bude vždycky trvalým zastáncem rovných práv všech občanů. Lidská práva, která mohl použít kdokoliv proti Československé socialistické republice v roce 1989, nebude možné použít nyní, ani v budoucnosti, proti Komunistické straně Čech a Moravy a - podle mého soudu - ani proti žádné jiné komunistické straně na světě, protože my stojíme o pokrok. Stojíme za tím, aby se lidé mohli svobodně rozvíjet, aby měli právo na rozvoj, aby nikdo nebral jejich právo na vlastní politický režim, aby nikdo nebral právo na jejich přírodní zdroje jenom z toho důvodu, že je potřebuje někdo jiný pro povyšování se nad ostatní.

Jestliže lidská práva používali proti Komunistické straně Československa, Komunistická strana Čech a Moravy lidská práva bude používat proti těm, kteří je porušují.