Zatímco po dlouhou dobu platilo, že nejvíce dětí se rodilo v aristokratických rodinách -- aristokratky byly dobře živené a děti svěřovaly kojným -- v průběhu devatenáctého století se situace změnila a nejvíce dětí se začalo rodit v chudých rodinách a sociální dávky za to doopravdy nemohly.

Důvodem, proč tomu tak bylo to, že výchova dětí v těchto rodinách byla levná, děti představovaly pro chudý lid formu penzijního pojištění a často také prostý nedostatek know-how.

Nejenže byla hormonální antikoncepce neznámá a kondomy vzhledem k výši průměrného platu značně drahé, ale velmi často byl nejen prodej antikoncepčních prostředků, ale i pouhé poskytnutí příslušné informace nelegální, tak jako tomu bylo donedávna v Rumunsku, takže mnohé rodiny měly jen málo možností jak kontrolovat počet dětí.

Navíc pro chudé rodiny představovaly děti jedinou formu důchodového pojištění a to formu, která byla ekonomicky výhodná. Děti je mnoho nestály, na universitu je chudé rodiny zpravidla neposílaly a jazykové či hudební kursy jim také zpravidla neplatily a naopak děti začínaly přispívat do rodinného rozpočtu již v dvanácti letech, někdy i dříve.

Ještě před první světovou válku nadané dívky z dělnických rodin běžně učily Británii na základních školách od svých třinácti let. Jistě, s ochotou dětí finančně podporovat rodiče ve stáří to bylo leckdy nepříliš valné -- Hálka jsme četli ve škole všichni - a tak jak rostla horizontální mobilita se tato podpora také hůře vymáhala. Proto nakonec státy přistoupily k tomu, že těm nejchudším třídám začaly vyplácet minimální důchody, středních tříd se to netýkalo.

Ekonomie středních tříd byla jiná. Očekávalo se, že chlapci vystudují alespoň střední školu, anebo ještě raději universitu. To stálo peníze. Navíc nebylo společensky únosné, aby syn z lepší rodiny vypomáhal finačně rodině tím, že by například pomáhal skládat uhlí, jak tomu bylo u dětí z dělnických rodin.

Dcery bylo potřeba poslat do penzionátu, nejlépe za hranice, aby se naučily hovořit plynně francouzsky. Opět to stálo peníze. Navíc mnohé penzionáty vyžadovaly od chovanek přesně stanovenou výbavu. Ta stála těžké peníze.

Dcery navíc očekávaly od rodičů věno. Ještě v předválečném Československu na ně měly zákonný, soudně vymahatelný nárok. Také synové byli někdy i po ukončení studia stále závislí na podpoře rodičů. Pro středostavovskou rodinu byly děti ve srovnání s chudými rodinami drahé a navíc nepředstavovaly penzijní pojištění.

Středostavovské rodiny se zajišťovaly na stáří prostřednictvím majetku a úspor a na finanční pomoc dětí se nespoléhaly, i když se samozřejmě očekávalo od neprovdaných dcer, že rodičům doslouží do hrobu. V podstatě se tyto rodiny zabezpečovaly pomocí systému, který se dnes snaží prosadit pravice. Občas samozřejmě vypukla nějaká krize, měnová reforma a pak taková rodina o vše přišla.

Mimochodem se mi vybavil jakýsi obrázek z jedné, tuším, prvorepublikové čítanky -- tlustý fabrikant s viržinkem a dobře zaoblenou manželkou, která vede pinčlíka se s despektem dívá na vyzáblého dělníka vedle něhož stojí zástup dětí a který pokorně s čepicí v ruce prosí ho peníze říká mu také něco v tom slova smyslu, že neměl mít tolik dětí. Takže dnešní úvahy některých lidí na pravici nepředstavují nic nového pod sluncem.

Současníci si byli dobře vědomi toho, že ti chudí se množí více než ti bohatší a pranic se to mnohým z nich nelíbilo. Formulovali problém podobně jako pan Březina. Odtud také pocházel onen tehdejší zájem o eugeniku, kterou zdiskreditovali až fašisti.

Dnes je situace obdobná v tom, že děti jsou pro chudou rodinu, která nemá aspirace (pokud se jedná o rodinu podobné té, ze které pochází Václav Klaus, je to o něčem jiném), stále levnější, než pro bohatší rodinu. V tom má pan Březina zajisté pravdu.

Zároveň nelze nesouhlasit s tím, že způsob jak jsou stanovovány některé sociální dávky je prostě neuvěřitelný.

Nevím jak dnes -- v poslední době jsem se tím nezajímala, ale před nějakým časem byly veškeré sociální dávky stanoveny tak, že odpovídaly realitě komunistického Československa -- bydlení je levné (činže zmrazené někde na úrovni roku 1945), "živobytí" drahé, a tedy za změněných podmínek na jednu stranu zvýhodňovaly velké rodiny, na druhé straně nepomáhaly dostatečně osamělým důchodcům. Pokud se od té doby nic nezměnilo, může mít pan Březina v mnohém pravdu.

Problém je samozřejmě širší. Žádná z našich stran a vlád nereflektovala dodnes skutečnost, že cena bydlení a životních nákladů se dnes v různých lokalitách liší.

Jedinou výjimkou byla ODA, která roku 1992 navrhovala, aby byli platy státních zaměstnanců dvojsložkové, tak jak tomu bylo za první republiky, kdy státní zaměstnanci byli odměňováni nejen v závislosti na práci, kterou vykonávali, ale také podle předpokládaných životních nákladů. To samé se samozřejmě týká i sociálních dávek, které se na západ od našich hranic velmi často odvíjejí také od místa, kde dotyčný žije a od životních nákladů, které jsou v daném místě pokládány za přiměřené.

Není to je náš problém. Je známo, že v USA žije v chudinských čtvrtích mnoho svobodných matek. A ví se také proč. Uzavřít sňatek je pro ně, díky společnému zdanění manželů, příliš drahé. Místní zákonodárci ve své nesmírné moudrosti ustanovili, že za vstup do manželství je třeba platit pokutu. Pokutu, která je pro střední vrstvy únosná, ale která u těch nejchudších činí 10 % jejich ročního příjmu. Výsledek je jasný.

Ještě před několika lety jsme měli méně než 10% svobodných matek. Být svobodnou matkou se jaksi neslušelo. Dnes máme svobodných matek přes třicet procent. Opět, vděčíme za to nesmírné moudrosti našich zákonodárců, kteří se usnesli, že vdané ženy je nutno pokutovat tím, že se jim sníží, ve srovnání se svobodnými matkami, rodičovský příspěvek, který pobírají během svého pobytu na "mateřské dovolené" (fascinující výraz, že?).

Výsledek se dostavil. Právě tak jako v USA, se až na malé výjimky jedná o ty nejchudší ženy, které na tuto pokutu prostě nemají, a tak raději žijí s někým na psí známku. Uzavřít sňatek je pro ně prostě finančně neúnosné (jistě, v dřívějších dobách se často před uzavřením sňatku vyžadovalo povolení od vrchnosti a to se chudákům nedávalo, takže konec konců také nic nového pod sluncem).

To, že ODS nechala z politických důvodů v polovině devadesátých let padnout minimální mzdu pod životní minimum, jsem pokládala za jedno z největších zvěrstev celé ekonomické transformace, na rozdíl od jiných zvěrstev přece jenom napravitelné. Ještě si vybavuji argumenty, které tehdy padaly -- jedni a titíž tvrdili minimální mzdu není možno zvednout, neboť by to vedlo k masové nezaměstnanosti a stejně za ni nikdo nepracuje, takže ji není třeba zvedat. Že se jejich argumenty navzájem vylučovaly nebyli schopni/ochotni pochopit.

Kde však nemohu s panem Březinou souhlasit je to, že je u nás počtem významnější skupina lidí, která plodí děti "na kšeft". Kdyby tomu tak bylo nepřipadalo by u nás na jednu ženu 1,2 dítěte, že? Ze 192 členských států OSN jsou na tom pouhé tři hůře.

Jeden z mých spolužáků byl před lety nerad nucen změnit zaměstnání. Musel. Měl ženu na mateřské dovolené s druhým dítětem a jeho rodina byla na korunu na hranici chudoby. A to měl značně nadprůměrný plat a přesto byl na hranici chudoby. On tu možnost měl, mnozí jí nemají.

Když zaměstnavatel mé kamarádky zjistil, že je těhotná, tak letěla z práce na to šup. A to měla smlouvu na dobu určitou, takže jí místo během mateřské dovolené nemusel držet. Protože byla před tím několik měsíců nezaměstnaná, je na tom s financemi značně špatně. Kdyby nechtěla dítě, je dodnes zaměstnaná. A pozor netýká se to jen žen. Už jsem slyšela i o muži, který získal zaměstnání pouze proto, že jeho manželka byla s dítětem doma. Kdyby byla zaměstnaná, neměl šanci.

Děvče s přízně uteklo s manželem v dobách presidenta zapomnění s manželem a dvěma dětmi do Kanady. Narodilo se další dítě. Manžel byl nadšený. Syn dostal jméno po něm. Pak byl požádán, aby přispěl něco na výživu dětí a chod domácnosti. Byl nemile zaskočený. Nedal ženě ani dolar. Nechápal proč by měl.

Dalších patnáct let strávila s přestávkami na podpoře. Občas se našla nějaká práce na černo. Neměla tři děti protože byla chudá a na podpoře, ale byl chudá a na podpoře, protože měla tři děti.

Dnes vydělává slušně, naprosto po zásluze, protože dělá od rána do večera sedm dní v týdnu. Ale z chudoby se vymanila až v okamžiku, kdy své zletilé/ ještě nezletilé děti nechala na pospas osudu, ať se samy starají, a šla za výdělkem, což ne každá matka dokáže.

Pan Březina uvádí, že lidé s nejvyššími platy mají 0,11 dítěte, na rozdíl od lidí v nejnižší příjmové skupině, kteří mají 1,79 dítěte. Jenže ono nejde jenom o to, že chudí mají více dětí, ale také o to, jak jsem se pokusila ukázat výše, že ti, kdo mají děti, neřkuli více dětí, jsou chudí.

Je to pochopitelné, ještě nikdy v historii nebyl náklady na výchovu dětí tak vysoké jako dnes (a mnozí politici mají za to, že je potřeba tyto náklady ještě zvýšit zavedením školného na vysokých školách a "zásluhového" důchodového systému). Tezi, že chudí parazitují na společnosti tím, že přivádějí na svět děti, které nemohou uživit, lze také obrátit. Je možno také říci, že bohatí parazitují na společnosti tím, že odmítají ztrácet čas a peníze tím, že by vychovávaly děti a proto nezaslouženě dosahují svých vysokých příjmů.

Vím, že je dnes moderní se tvářit, že není rozdíl mezi tím, jestli se manželé rozhodnou použít pokoj navíc jako dětský pokoj nebo jako hobby room, že rozhodnutí koupit mercedes je rovnocenné rozhodnutí vychovávat dítě. Je to dědičný hřích moderní ekonomie, který má původ -- jak jinak -- v myšlení Adam Smithe, který začal považovat za produktivní pouze tu činnost, která byla zaměřená na trh.

Práci služebnictva už za produktivní nepovažoval. Mohl si to dovolit, trh hrál v jeho době daleko menší roli než dnes. Problém spočívá v tom, že společnost potřebuje ke svému fungování spoustu "neproduktivní" práce a lidí, kteří jsou jí ochotni vykonávat z jasných důvodů stále ubývá. Přistoupit proto na myšlenku, že je nutno ještě více než dnes privatizovat náklady na výchovu nastupující generace (a zároveň nacionalizovat zisky této výchovy), kterou hlásá pan Mach, je doslova a do písmene sebevražedné.