A teď? Všichni se mě ptali na mé dojmy, na to, co si myslím, že se změnilo. Nejprve jsem odpovídal velice rychle, bez dlouhého přemýšlení, později už s krátkým váháním: "Všechno je stejné a všechno je jinak!"

Věděl jsem, že jsem se zase zamiloval do tohoto města. Bylo to ale, jako kdybych přešel z černobílého filmu do barevného. Avšak teď jako tenkrát nám v něm hrálo trochu moc statistů. Jasně, bylo a je hezké když je v milovaném městě trochu ruchu, když tam jsou turisté, ale musí jich být tolik? A když jsme si teď chtěli v restauraci dát něco na zub nebo do nosu, jsem už nemusel žádat o místo německy, jako kdysi, když byli čeští přátelé odbyti, protože by nemohli dát pro ně nemyslitelně vysoké spropitné. Za to dnes jsou v lepších restauracích ceny tak vysoké, že by si tam nemohli dovolit chodit častěji.

A kecy politiků nás tentokrát nervovaly možná jen o trochu míň než kdysi, protože jsme si tu změnu představovali jinak. Stále jsme měli ten pocit, že oni myslí víc na sebe než na stát a jeho obyvatele.

Když teď k tomu ještě přišly zprávy z Maďarska, ten pocit už pocitem nebyl, stala se z toho vědomost. Ale je to stejně jinak než dřív, noviny o tom můžou psát, lidé mohou demonstrovat s větší jistotou, že se jim nemůže moc stát, nebo se jim aspoň stane míň než kdysi. A dokonce se už nikdo na druhé straně telefonu neděsí, jako kdysi, že mu telefonuje "západní Němec" a představuje se jako "Uwe".

V šedesátých letech dohlíželi na československou politiku ruští poradci. Pak už v zemi byli nejen poradci, ale i ozbrojené vojsko. Ta země byla ruskou vojenskou základnou. V kruhu mých přátel jsem o tom často mluvili, ale nikdy jsme nic o tom nikde nečetli.

A dnes jsme v kruhu přátel taky hodně mluvili a jen málo četli o tom, že někteří čeští politikové chtějí v zemi postavit americkou protiraketovou základnu a tak nalákat nepřítele, aby zkusil Českou republiku trochu bombardovat.

Jasně, v podrobnostech už není nic stejné, nemůže být, po všech těch letech, po změně politického systému a po tom všem, co se odehrálo, ale přesto byl na tu otázku, co se změnilo, odpovídal tak, jak jsem to dělal minulý týden v Praze. Nejen spontánně, abych to nemusil tolik vysvětlovat, ale také proto, abych tím nadhodil nepřímou otázku, co by se mělo udělat, aby se Pražané v tom krásném městě měli ještě líp.