Jednoduché vysvětlení této změny neexistuje, neboť se jedná o souhru řady faktorů. K vítězství středopravé koalice přispěla mimo jiné změna ve vedení Konzervativní strany, vynucená předchozími volebními neúspěchy liberálně tržního programu. Konzervativní pragmatici v čele s Frederikem Reinfeldtem se zaměřili především na to, aby stranu směřovali ke středu, kde se vytvořily příznivé podmínky k posílení pozic zejména poté, co lídr sociálních demokratů Göran Persson manévroval s umírněnými reformami tak dlouho, až mu nezbyl prostor k tomu, aby se vůči středu a jeho nové hospodářské politice dokázal úspěšně vyprofilovat.

Göran Perrson se těšil největší přízni veřejnosti po volbách 2002. Následoval sestup během referenda o přijetí eura v roce 2003 a zejména kvůli reakci vlády po katastrofálním úderu tsunami v Indonésii v roce 2004. Jednou z jeho ze základních strategických chyb ve volbách bylo to, že odmítl udělat z nezaměstnanosti klíčové volební téma a to navzdory tomu, že právě toto téma považují voliči považují za nejdůležitější. Volební porážka jen prohloubila několikaletou krizi v sociální demokracii, o které svědčí také Perrsonovo prohlášení, že hodlá odejít z vedení strany a to po zvolení nového předsedy na mimořádném sjezdu v březnu příštího roku.

Vítězství středopravé koalice rozhodně neznamená konec "sociálního státu" (ve švédské podobě spíše "státu blahobytu"), jak výsledky švédských voleb prezentovaly pondělní Novinky.cz . Jedná se pouze o to, že voliči vyslali jasný signál o nutnosti provedení dílčích změn (privatizace, snížení nezaměstnanosti a daní), ke kterým švédští sociální demokraté a jejich spojenci nenašli dost sil.