Probrali jsme spolu všelicos - počínaje našimi zdravotními problémy a konče politickou situací u nás a ve světě. Většinu času jsme ale věnovali problémům našeho sboru a církevní problematice obecně. V tom zejména otázkám, proč dnešním lidem církev toho moc neříká a co dělat, aby se to změnilo.

Zjistili jsme, že dnes lidem vadí na církvích velmi mnoho věcí. Nemoderní hudba, nudná liturgie, starodávné písně, dlouhá kázání, moralizování, neustálé napomínání či káznění. Zdá se jim, že církev má na ně různé požadavky (mravní, finanční, časové), ale málo jim toho dává. Proto dnešní lidi církev netáhne a mnozí členové různých církví jsou nespokojeni. Tato nespokojenost se mi zdála být zprvu zcela oprávněná. Po čase mne však trochu překvapivě napadlo, že tomu tak nemusí být, že chyba může být i na druhé straně.

Dnešní postmoderní doba se mimo jiné vyznačuje pluralitou církví, resp. denominací. Proto by nemělo být pro lidi až tak těžké najít církev (denominaci), která jim takříkajíc nejlépe "sedne" - organizačně, lidsky, co do charakteru liturgie, zpívaných písní či provozované hudby atd. Navíc řada církví (denominací) je řízena takřka demokraticky, takže leccos lze v nich svou aktivitou změnit. Není dobré se jen ptát, co sbor či církev pro nás dělá či má dělat, ale rovněž je třeba se ptát, co mohu pro církev či sbor udělat já sám.

Napomínání a káznění podle mne do církve patří. Vždyť v Písmu čteme tato slova o bratrském napomínání: "Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřmi očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby 'ústy dvou nebo tři svědků byla potvrzena každá výpověď'. Jestliže ani je neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník." (Mt 18,15 - 17). Církev také oprávněně po svých členech něco žádá, má vůči nim mravní a jiné požadavky. Ohledně nároků na křesťany v Písmu např. čteme: "Vybízím vás, bratři, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé." (Ř 12, 1 - 2).

Za klíčové ve výše uvedeném textu považuji slova "proměňujte se obnovou mysli". Proměna člověka, jeho srdce a charakteru je podle mého názoru tím, čím lze měřit hloubku víry a duchovní pokrok jednoho každého z nás, kteří se hlásíme k Ježíši Kristu jako svému Pánu a Spasiteli. Za tím účelem se také poddáváme Boží výchově, jak je psáno v listu Židům: "Koho Pán miluje, toho přísně vychovává a trestá každého, koho přijímá za syna. Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? Jste-li bez takové výchovy, jako se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti. Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život?" (Žd 12, 6 - 9).

Otázka obsažená ve verši devátém - "nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život?" - je jistě rétorickou otázkou, neboť odpověď na ni zní samozřejmě ano. A to kvůli našemu spasení, které máme uvádět ve skutek "s bázní a s třesením" (Fp 2,12 - kralický překlad). Do sboru, do církve bychom neměli chodit kvůli své seberealizaci či uspokojování svých náboženských potřeb, ale kvůli realizaci spásy čili záchrany od hříchu a věčné smrti. Umožnit zprostředkování spásy skrze Ježíše Krista je podle mne hlavním posláním církve.

S následujícími slovy církevního otce Cypriána: "Mimo církev není spásy." (Extra ecclesiam nulla salus.) a "Komu není církev matkou, tomu není Bůh otcem." může klidně souhlasit i protestant - luterán, pokud se církví nemyslí nějaká konkrétní denominace (např. Římskokatolická církev), nýbrž jednota víry a Kristova ducha (viz Evangelík 6/06, s. 8). Církev své poslání plní podle luterské tradice hlásáním "pravé zvěsti Božího slova" a "rozdělováním svátostí" (viz např. Hlava I., § 4 Ústavy LECAV). A to podle mne přece církve dělají, i když tu méně, tu více dobře.

Církev má umožnit člověku hledajícímu spásu navázat a udržovat osobní vztah s Ježíšem Kristem. Kvalita tohoto vztahu pak v mnohém závisí na člověku samotném. Církev zde již má pouze pomocnou úlohu. Dosažení spásy je totiž osobní zápas každého z nás. Apoštol Pavel to vyjádřil slovy: "Nemyslím, že bych byl u cíle nebo dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. Bratři, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši." (Fp 3, 12 - 14). Pro theologii osvobození je podobně spása - ve smyslu osvobození, reálné životní změny, změny životního stylu či chování - opět boj. V Latinské Americe chudí zvolili církev, proto zde církev upřednostňuje chudé čili optuje pro chudé (biskupská konference v Medelinu v roce 1968).

Chce-li tedy současný člověk jinou církev, než jaká zatím je, měl by církev zvolit a proměňovat ji pod vedením Ducha Svatého svou duchovní aktivitou a praktickou činností. Pak se může dokonce podílet na záchraně celého stvoření. Je totiž psáno: "Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je v marnost vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude osvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do slávy dětí Božích. Víme přece, že tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu." (Ř 8, 19 - 22).

Modleme se: Náš nebeský Otče, děkujeme Ti za velikou milost, jež jsi nám prokázal ve svém Synu, Ježíši Kristu, který za nás zemřel, když jsme ještě byli mrtví ve svých hříších (Ef 2, 5 - kralický překlad). Skrze Něho máme odpuštění hříchu a přístup k trůnu Tvé milosti (Žd 1,13). Jeho jizvami jsme uzdraveni (Iz 53,5).V Něm máme naději pro život věčný i časný (1 K 15,19). V Něm jsou nám darovány všechny poklady moudrosti a poznání (Ko 2,3). V Něm jsme obdařeni vším duchovním požehnáním nebeských darů (Ef 1,3). Díky Jeho oběti mohl přijít Duch svatý - náš Přímluvce a Utěšitel (J 14,16). V Něm je naděje spásy pro nás, pro všechen Boží lid, pro celý svět, pro celý vesmír, pro veškeré tvorstvo.

Dej, nebeský Otče, aby si nejen věřící, ale všichni lidé uvědomili, co jsi pro ně udělal. Že jsi se jim ve svém Synu plně vydal a že by teď měli odpovědět na Tvoji Lásku a začít žít pro Tebe a spolu s Tvojí církví pracovat pro záchranu světa. Že je nyní třeba méně kritiky, ale více pokory, ochoty ke změně sebe sama i konkrétní práce pro druhé. Daruj lidem milost činit pokání, uvěřit Tvé dobré zprávě a napravit své cesty (Mt 3, 2). Ve jménu Pána Ježíše Krista.

Amen