Nemůže sice bez nějakého poslaneckého přeběhlíka vytvořit svou vlastní vládu, ale má dostatečnou sílu například k tomu, aby tlačila ODS k plnohodnotné velké koalici.

Pokud ČSSD dovolí ODS vládnout s pomocí jednobarevné menšinové vlády, bude jen těžko občany přesvědčovat, že se nespokojila s touto rolí za cenu tajných obchodů. ČSSD bude sice v takovém případě tvrdit, že pouze umožnila při hlasování o důvěře vznik menšinové vlády, ale že jinak bude tvrdou opozicí, jenže takové tvrzení nebude příliš věrohodné. Existuje pro to několik důvodů.

Za prvé: pokud by měla být jednobarevná vláda ODS obyčejnou menšinovou vládou, nesměla by ČSSD mluvit už dopředu do jejího programu, protože k posuzování takových věcí je parlamentní půda. Za druhé: vznik takové vlády by nesměl být součástí širších dohod o rozdělení nejvyšších postů. Za třetí: ČSSD by si v případě regulérní menšinové vlády nemohla vymiňovat, že některá ministerstva budou obsazena nestraníky, které ČSSD "schválí".

Jelikož ale ČSSD chce výměnou za podporu takové vlády jak některé vysoké ústavní pozice, tak chce už dopředu ovlivňovat program i složení vlády, jsme svědky zrodu skryté velké koalice podobné té, která existovala v letech 1998-2002. Je téměř jisté, že by v takové koalici nezůstalo jen u dohod veřejných, ale spolupráce obou stran by se opírala  i o nejrůznější handly zákulisní.

Co by takové obchody obnášely, by si veřejnost mohla jen domýšlet---podobně jako tomu bylo v době minulé opoziční smlouvy. Obvykle ale takové neprůhledné obchody znamenají jediné: dělení moci a prebend na úkor společné odpovědnosti za program Jinými slovy: na veřejnosti si budou obě strany hrát na vládu a opozici, v zákulisí budou uzavírat obchody, které nemohou než zvýšit již beztak vysokou úroveň korupce.

Pojmy opoziční smlouva a velká koalice jsou českými publicisty často zaměňovány, ačkoliv jde o dvě velmi odlišné věci. Ve velké koalici mají obě strany jasně vymezené role, každá nese svůj díl odpovědnosti za vládnutí. Ani ve velké koalici nelze samozřejmě zabránit zákulisním obchodům a korupci, ale jisté je, že přinejmenším na vládní a parlamentní úrovni je počínání obou partnerů mnohem transparentnější.

V případě velké koalice také existuje jistá šance pro reformy, pokud se na nich obě strany dohodnou. Jednobarevná menšinová vláda, která se opírá o neprůhledné mocenské dohody s největší "opoziční" stranou, ale nikoliv o společný program, se sice může o reformy pokoušet, jenže nakonec jen těžko něco prosadí.

V současné situaci hrozí ČSSD ještě další nebezpečí kromě toho, že bude podezírána z nemorálního opozičně-smluvního vztahu. Pokud se ODS podaří udržet spojenectví s lidovci a zelenými, může sociální demokraty poměrně snadno vydírat, protože ČSSD a komunisti nebudou mít dostatek hlasů, aby menšinovou vládu ODS odvolali. Česká politika se tak může na několik let změnit v tuhý poziční boj, v němž pokvete korupce a zákulisní handly, ale země se nepohne ani o píď kupředu.

Shrňme: pro českou politiku by bylo mnohem lepším řešením, kdyby se buď obě velké strany domluvily na společném programu v podobě velké koalice, nebo kdyby ČSSD umožnila vznik menšinové vlády ODS, aniž by se snažila s pomocí dohod ovlivnit program a složení takové vlády. Záleželo by pak pouze na ODS, zda je ochotna nabídnout takové kompromisy, které pomohou vládě uspět v hlasování o důvěře. Pokud toho ODS schopna není, měla by ČSSD takovou vládu smést. V každém případě by tak ale měla učinit jako jasná opozice, nesvázaná s ODS nejasnými dohodami.