Lze souhlasit s tvrzením, že posuzovat stav ekonomiky růstem HDP je do určité míry zavádějící, rozhodně však není naivní a nezodpovědné. Jen musí ekonomové a politici vědět, co od tohoto ukazatele mohou očekávat, a co ne. Naopak naivní je představa pana Šatánka, že "HDP vyjadřuje úhrn výdajů, nikoliv úhrn produkce" . Úhrn výdajů vyjadřuje jím uvedená rovnice, která však představuje pouze jednu ze tří metod, používaných statistickým úřadem pro výpočet HDP. Ty další metody jsou výdajová metoda a agregace přidané hodnoty. Všechny tři se pak mohou lišit pouze o statistické chyby.

HDP tedy vyjadřuje jak úhrn výdajů (na konečnou spotřebu, investice a čistý vývoz), tak úhrn čisté produkce a tyto veličiny spolu souviset musí.

To, že se HDP uvádí (i/zejména) ve stálých cenách, s sebou sice přináší určité problémy, ale ještě nikdy jsem neslyšel teorii o tom, že "Česká měnová politika je expanzivní, a proto se růst HDP jeví pravděpodobně vyšším než ve skutečnosti je. Expanzivní měnová politika, ale žádnou produkci nevytváří." V tomto citátu jsou špatně obě věty. Odhlédneme-li od hodně kontroverzního tvrzení o "expanzivní" měnové politice, pak měnová politika se snaží ovlivňovat růst cenové hladiny. O ten se však právě HDP ve stálých cenách očišťuje a ať se nám HDP "jeví" jakkoliv, nemá to žádnou souvislost měnovou politikou. Naopak, všeobecně se připouští, že expanzivní měnová politika může v krátkodobém horizontu ekonomiku stimulovat a tedy produkci navíc vytvořit (nezávislá a na nízkou inflaci zaměřená centrální banka toto však dělat nemůže).

Výdaje vlády se samozřejmě na HDP podílejí. Ale nejsou to pouze výdaje na důchody, podpory v nezaměstnanosti a platy státních úředníků, ale také (a hlavně) výdaje ve zdravotnictví, školství, na armádu a policii (proti nimž samozřejmě stojí statky, které tato odvětví produkují -- ty však umíme měřit jen objemem vyplacených mezd učitelům, zdravotníkům, vojákům atd.). S deficitem státních financí však souvisí i výdaje vlády na investice (zejména do infrastruktury). A volič si může ve volbách svobodně rozhodnout, zda se chce "levicově" zadlužit a jezdit již dnes po nových dálnicích či železničních koridorech, nebo "pravicově" šetřit, aby si ty dálnice za ušetřené peníze postavila až příští, nezadlužená, generace.

Faktem je, že spotřeba vlády rostla za poslední (předvolební) rok zhruba třetinovým tempem oproti celému HDP a v reálném vyjádření (stálých cenách) dokonce výrazně klesala. Je tedy nesmysl, že by vláda stimulovala růst HDP svojí spotřebou. To však pravicový volič neocení (pokud to vůbec zaznamená), neboť je veden jednoduchou poučkou, že v období, kdy se ekonomice daří (roste) má vláda produkovat přebytek a nikoliv deficit. Jestli tyto učebnicové poučky jsou použitelné pro tranzitivní a 50 let zanedbávané ekonomiky, které nutně potřebují investice prakticky do všeho (od infrastruktury po ekologii), již nikdo neřeší.

Že vláda financuje svůj deficit z prostředků soukromého sektoru je pravda. A je pravda, že jednoduché poučky v tradičních (amerických) učebnicích říkají, že soukromý sektor pak nemá na investice a ekonomika je na tom hůře, neboť investice soukromého sektoru se považují za účelnější a efektivnější, než investice vlády. Diskuse na toto téma je samozřejmě legální, předpokladem však je, aby vládní dluhopisy (čili poptávka vlády po penězích) zvyšovaly místní úrokové sazby a tím ztěžovaly úvěrování soukromých podniků. Každý nechť si sám posoudí, zda dnes, kdy jsou úrokové sazby v ČR rekordně nízké (nejnižší z tranzitivních ekonomik a nižší než v EU), se nemohou čeští podnikatelé rozvíjet, neboť si nemohou vzít úvěr za rozumnou cenu.

Ne každý samozřejmě musí být nadšen faktem, že růst ekonomiky je tažen výrobou automobilů. Automobilky však mají v Česku dlouholetou tradici a prostě tu jsou. Pokud se to někomu nelíbí, ať řekne, co by se v ČR mělo produkovat místo toho a jak to zařídit. Spolumajitel softwarové firmy by zde patrně rád viděl více výrobců softwaru. Mohu ho však ujistit, že přesun softwarové firmy do Indie je mnohem jednodušší než přesun české automobilky. A tak bude česká pracovní síla těžit z nižší mzdy ve srovnání se západními zeměmi a doplácet na ještě nižší mzdy směrem na východ od nás, ať se jedná o dělníka nebo programátora.

Nakonec se zastavím u vládního dluhu a růstu nezaměstnanosti. K obému za vlády sociální demokracie došlo. Osobně mě však napadá i souvislost, proč tomu tak pravděpodobně bylo. S koncem pravicových vlád skončil i bankovní socialismus.

I když pravicové vlády mohly banky prodat (privatizovat) relativně výhodně a s malými náklady na sanaci špatných úvěrů, jako prodaly spoustu jiných lukrativních podniků (a vyhnuly se tak rozpočtovým deficitům), raději si je ponechaly ve vlastnictví státu aby financovaly (úvěrovaly) méně životaschopné firmy. Ty pak nic netlačilo k efektivnímu hospodaření a mohly udržovat vyšší zaměstnanost, než bylo potřeba. Bylo to od pravicové vlády velice sociální a já jsem poslední, kdo by to chtěl kritizovat.

Dluhy, které však předlužené firmy nesplácely, se hromadily v bankách a to ohrožovalo stabilitu finančního systému, což bylo dlouhodobě neudržitelné. Proto nakonec došlo k privatizaci bank, spojené se sanací špatných úvěrů z prostředků státu. Zde je tedy potřeba vidět část z kritizovaného vládního dluhu.

No a druhou stranou téže mince je, že soukromé banky, orientované na zisk, odřízly neefektivní podniky od finančních zdrojů. Mnoho firem tak zkrachovalo a ty zbývající začaly propouštět, aby zefektivnily svou produkci. Růst nezaměstnanosti tak byl logickým důsledkem minulých politik, nikoliv výsledkem vládnutí sociální demokracie.

Samotná výše nezaměstnanosti je však převážně dána možnostmi ekonomiky, nikoliv tím, která vláda je právě u moci. Samozřejmě procento nahoru nebo dolů je možné ovlivnit výší sociálních dávek a jinými sociálními stimuly, větší snížení nezaměstnanosti si však dokážu v tuhé mezinárodní konkurenci představit pouze drastickým stlačováním mzdy, což však k růstu životní úrovně domácího obyvatelstva určitě nepřispěje.

Těm, kteří věří slibům o prudkém snížení nezaměstnanosti a urychlení růstu HDP a životní úrovně, navrhuji: volte stranu, která vám slíbí nejvíce, ale trvejte na tom, že pokud v případě vítězství své sliby do určité doby nesplní, vypíšou její zástupci předčasné volby sami. Ostatním voličům bych poradil, aby přestali sledovat místy až nechutné volební kampaně a diskuse a místo toho se zamysleli, jak jimi sledovaní politici v uplynulém období pracovali, jak se chovali a čeho dosáhli.

autor pracuje jako makroekonom