17. 7. 2006
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
17. 7. 2006

Česká republika - ostrov umírněné politiky?

Jsme národem, který máloco bere vážně a máloco dotahuje do konce. Možná je to klišé, možná ne. Ale považte. Vrčet na sebe čeští politici umějí. Dát si pár facek nikoliv (a když už, tak zezadu). Zablokovaný parlament u nás vypadá jinak než na Ukrajině, kde se zákonodárci dokáží doslova přetahovat o řečnický pult. Ovšem zatímco nedokonalá forma může svádět k polemikám, nakolik je lepší (pokrytecky?) zachovávat dekorum a nakolik dávat průchod emocím, v rovině obsahové buďme rádi, že nám radikální postoje krví neprostupují.

Rakousko si vyzkoušelo kultivaci-marginalizaci extrémisty Haidera. Jeho neofašisticky degenerovaní liberálové v rolích ministrů představovali zatěžkávací zkoušku tolerantnosti špiček evropské politiky. Chvíli bylo dusno, ale Rakousko z lepší společnosti exkomunikováno trvale nebylo. A to přesto, že byl Haider po někdejším prezidentovi Waldheimovi už druhou značně rozporuplnou figurou politiky našich jižních sousedů.

V Polsku tak dlouho probublávaly xenofobní a šovinistické prameny, až na čele státu stanula dvojčata Lech a Jaroslaw Kaczynští. Partnerem sociálně-populistické strany Právo a spravedlnost jsou zúročitelé mindráků osobních i národních z Lepperovy Sebeobrany a nahnědlí náboženští fanatici z Ligy polských rodin. Co dříve působilo jako zlý sen, je dnes polskou realitou. Jediným benefitem daného stavu, který silně kritizuje dokonce i Lech Walesa, druhdy nejen lídr disentu, ale také průkopník nestandardní autoritativní prezidentské politiky, může být resuscitace a kooperace občanských stran.

Slováci si do Národní rady nedávno navolili nejvíce reprezentantů Smeru -- sociální demokracie. Ovšem Robert Fico, léta označovaný za populistu, do vlády přizval protipól pokrokových sociálnědemokratických tradic, Slovenskou národní stranu Jána Sloty, jenž hulvátskými projevy atakuje jak národností, tak sexuální menšiny, a Hnutí za demokratické Slovensko Vladimíra Mečiara, kvůli němuž si už i kraj pod Tatrami užil povytaženého obočí zahraničních spojenců.

Maďarská scéna je bližší té české. Hlavní nacionalistický přítok pohltila široká pravicová řeka kdysi liberálního Fideszu Viktora Orbána. Silný občanský proud si však umí s přehnaným národovectvím poradit, byť za cenu jeho přetavení do jiných potíží, které maďarská politika řeší.

Pestrost německého parlamentního spektra dokáže pohltit hlasy na podporu "establishmentu" i hlasy protestní. Pravicoví extrémisté sice čas od času vystrčí růžky, nicméně do vrcholné celostátní politiky pronikla pouze postkomunistická PDS, o níž však lze jako o extrémně levicové hovořit jen s výhradami.

Podhoubí české politiky je veskrze svobodomyslné. Odlesk liberalismu najdeme snad v každé větší partaji, což ovšem vede k tomu, že subjekt čistě liberální se prosazuje sám o sobě velmi těžko. Nebyla by to ale typická česká bramboračka, aby si každá strana také nešňupla trocha národovectví a tolerance k manýrám, které jsou v západních společnostech považovány za neetické.

Jiřímu Paroubkovi například nepřišlo vůbec divné zastat se Ficovy spolupráce se Slotou a Mečiarem na Slovensku. Držet společnou basu dvou levicových gigantů mu připadá přirozenější, než po vzoru evropských socialistů odsuzovat absurdní koaliční průnik sociálních demokratů, nacionalistů a krajních populistů. Na výhonky politického extremismu, které mohou obtočit i vyhlášená demokratická uskupení, zkrátka nejsme dostatečně hákliví. Jenže co dnes není závažné, se může jako zásadní problém vyjevit v budoucnosti. Třeba kdyby došlo k masivnějšímu přílivu imigrantů z islámského světa do České republiky.

Ryzím politickým extrémistům v tuzemsku pšenka nekvete. Ty tam jsou časy širokých úsměvů Miroslava Sládka, jehož Sdružení pro republiku -- Republikánská strana Československa přilákala ve sněmovních volbách v roce 1996 osm procent voličů. Národní strana Petry Edelmannové letos získala jen 9341 hlasů (0,17%), Právo a spravedlnost (česká populistická napodobenina polské vládní strany) 12756 (0,23%) a obskurní České hnutí za národní jednotu 216 hlasů (v přepočtu ČSÚ 0,00%!). Pravicový extremismus boduje spíše na ulicích, do jisté míry po hospodách, nikoli však u volebních uren.

Vykřičník ovšem umístěme za jeho snahu navázat úzké kontakty s respektovanými subjekty, ba ústavními činiteli. Nemohu zde nepřipomenout květnatou, ba koketní korespondenci pravicových extrémistů s tajemníkem prezidenta republiky Ladislavem Jaklem či bezostyšnou schůzku Mirka Topolánka s Petrou Edelmannovou. Bylo by nekorektní tyto události přeceňovat, nicméně nelze popřít, že zatímco do Lidového domu extrémisté nemíří, tak za předsedou a čestným předsedou ODS ano.

Můžeme z chování občanských demokratů vypozorovat agregování a artikulování krajně pravicových témat? Ano i ne. Rasismus, antisemitismus, volání po trestu smrti či vládě pevné ruky ve většinových stanoviscích ODS nenajdeme. Nafukování bubliny českých národních zájmů a nedůvěra k evropské politické integraci jsou ale postřehnutelné. A skutečnost, že ODS na několik let odložila záměr založit s polským Právem a spravedlností a britskými konzervativci nový euroskeptický klub v Evropském parlamentu, je pouze jednou z prvních vlaštovek čerstvé Topolánkovy zahraniční politiky ovlivněné rostoucí odpovědností ODS jako možné budoucí nejsilnější vládní strany.

V mnohém až předpotopně konzervativní postoje zastává vlivné křídlo KDU-ČSL, reprezentované exposlanci Jiřím Karasem a Pavlem Tollnerem. Kde jinde než na venkově se snažit "mumifikovat" politické postoje pocházející z dávno minulých staletí? V komplexní lidovecké politice se pak objevují témata jako odpor k registrovanému partnerství, měkkým drogám, nikotinové vášni, potratům a naopak prosazování represivních postupů typu "třikrát a dost".

O příklon k pravicovému extremismu se ani zde nejedná. Uskuteční-li se však záměr některých utvořit v české politice stabilní blok ODS/KDU-ČSL po vzoru německých CDU/CSU, podtržený Paroubkem vzývaným francouzským volebním systémem (který vede k úzkým koalicím mezi příbuznými stranami), můžeme se jednou dočkat silné konzervativní formace, která pohltí vše napravo od sebe.

Na jiný zajímavý způsob prorůstání extrémně pravicových skupin do demokratické politiky nedávno v Britských listech poukázal Pavel Pečínka. Všiml si, že Strana zelených (či obecně zelená politická hnutí), disponující značkou "protestní strany" (ačkoli to se při konformnosti Bursíkova vedení může brzy změnit), může být také přitažlivá pro někdejší příslušníky krajně pravicových spolků. Koneckonců o problematické minulosti řady ("echtlevicově" i "echtpravicově" zakořeněných) členů, kteří SZ opanovali před příchodem "autentických" zelených, již bylo napsáno mnohé.

Absenci úspěchu hnědých košil si v ČR nahrazujeme sousedským přihříváním drobné xenofobie. Stačí, aby přišla řeč na romský koncentrační tábor v Letech u Písku či na zneužívání státních dávek sociálně nepřizpůsobivými skupinami obyvatelstva. Nechceme bydlet vedle Romů, Rusů, Ukrajinců, Vietnamců, Arabů, skrz prsty se díváme i na Američany, Němce, Poláky... Autoritativního vládce jsme si sice ještě nezvolili, každopádně k diktátorským režimům, jako byl kdysi Pinochetův v Chile, se stavíme shovívavě.

Trumfem třímaným netolerantní pravicí zůstává primitivní antikomunismus. Šíří se i řadou úctyhodných občanských sdružení a nabývá stále nových forem. Na nedávném shromáždění Konfederace politických vězňů se musel exministr Ivan Dejmal (SZ) bezmála omlouvat za to, že patřil k signatářům Charty 77, která je stále častěji vydávána za ďábelský vynález reformních komunistů. Veřejnoprávní zpravodajská televizní stanice ČT 24 dokonce v minulých dnech přinesla zhovadilé tvrzení, že každý druhý chartista byl spolupracovníkem předlistopadové Státní bezpečnosti!

Kdybychom neměli (ex)komunisty a (ex)estébáky, byl by náš život věru tuze nudný. Jako rituální strašáci slouží dokonale. Jsou však komunisté aktuálním nebezpečím pro naši demokracii? A lze je -- při politické neobratnosti nevýrazných českých anarchistů -- považovat za nositele levicového extremismu v České republice?

Patří k etablovaným parlamentním stranám. Prošli si vývojem od Jakešových pohrobků, přes Svobodovy modernizátory, Grebeníčkovy dinosaury až k dnešním Filipovým pragmatikům. Předseda KSČM, pronásledovaný médii pro někdejší spolupráci s StB, sice vášnivě cituje Lenina, třese si rukou s totalitními pohraničníky a hřímá proti zahraniční politice USA, nicméně v každodenní domácí politice šikovně manévruje v těsné blízkosti sociální demokracie a jako na své nejbližší spolupracovníky sází na pokrokovou trojici Jiří Dolejš -- Pavel Kováčik -- Miroslav Ransdorf.

Poslední ukázkou Filipova nadání je role KSČM při rozhýbávání Sněmovny po tzv. patovém výsledku parlamentních voleb. Přichází s rozumnými nápady, o nichž je vážně debatováno, má své místo ve společnosti občanských, křesťanských a sociálních demokratů i zelených. Samostatně s Vojtěchem Filipem jedná i prezident Klaus. Co víc si můžou komunisté na cestě z izolace přát?

Politolog Petr Robejšek nadto v MF Dnes zveřejnil názor, že komunisty by měla do vlády pozvat nikoli ČSSD, ale ODS. Byli by prý pod kontrolou, postupně chřadli a nehrozilo by splynutí do jednoho celku se sociálními demokraty. Toho se spolu s Robejškem bojí někteří komentátoři, pokud by se realizoval plán Jiřího Paroubka na pozvolné civilizování komunistů, jež by mohlo třeba po příštích řádných volbách vyústit v plnohodnotnou vládní koalici. O tom, jak v české politice komunisté překážejí, ví své i Václav Klaus, kterému by patrně nečinilo obtíže asistovat jejich povýšení na standardní politickou stranu se vším všudy, s povinnostmi, ale i legitimními nároky.

Šlo by ale pak hovořit o komunistech jako o extremistech? Buď by s ČSSD vytvořili protipól unie ODS/KDU, nebo se rozprostřeli na levici (pakliže by se sociální demokraté vydali do politického středu). A protože je KSČM (při pohledu na členskou základnu) mixem nemoderních důchodců a ambiciózních technokratických čtyřicátníků, můžeme pochybovat o tom, nakolik byli zvládali zároveň plnit úlohu nebezpečných radikálů. Žádní další však na české levici vidět -- díkybohu - nejsou. Zatím.

A tak můžeme být klidní, při pohledu za severní či východní hranici si hvízdat a velebit ukázněnou levici a jen občas zlobící pravici. Za hloupé a extrémní strany budou v české Sněmovně dál jen příležitostně "zaskatovat" rozvážní politici, sem tam trousící hloupé a extrémní výroky.

Autor byl poradcem předsedy Poslanecké sněmovny Lubomíra Zaorálka

Psáno pro Britské listy
V upravené a zkrácené verzi vychází v Literárních novinách č. 29

                 
Obsah vydání       17. 7. 2006
17. 7. 2006 To máme zase krásné počasí! Jakub  Rolčík
17. 7. 2006 Bohemia Agency: Podvodná česká agentura v Glasgow okrádá české a slovenské občany
17. 7. 2006 Zrušme politiky, zachraňme národ Petr  Schnur
17. 7. 2006 Má naše nová máma Evropská Unie vůbec nějaký názor? Ladislav  Žák
17. 7. 2006 Tamtamy ČT: Na Paskvil prý se nikdo nedíval Bohumil  Kartous
17. 7. 2006 ■ ■ ■ Jan  Petrov
17. 7. 2006 Česká republika - ostrov umírněné politiky? Lukáš  Jelínek
17. 7. 2006 O podkuřování kojence a nedodržování zákonů
17. 7. 2006 Jde o to, kdo nám vyhrál volby? Miloš  Dokulil
16. 7. 2006 Šuta: GMO -- "superplevel" .... ? Pavel  Havránek
17. 7. 2006 Národní solidarita Wenzel  Lischka
17. 7. 2006 Kdo chce, ten si cestu vždycky najde Jiří  Černega
17. 7. 2006 Podivná výchova Sandra  Wain
17. 7. 2006 O co jde po volbách? František  Augusta
17. 7. 2006 Pěšák, kterého lze obětovat Rudolf  Převrátil
17. 7. 2006 Zkažený vkus Sandra  Wain
17. 7. 2006 Posleství o zlu: je Hospodin králem navěky? Karel  Sýkora
17. 7. 2006 Stopa Ludvíka Součka Lubomír  Sedláčik
15. 7. 2006 Vedoucí představitel organizace Hizbollah: Vyhlásíme Izraeli otevřenou válku
17. 7. 2006 Ropná smrt nad jihem Nigérie Bob  Kuřík
16. 7. 2006 Putin: Nechceme vytvářet demokracii, jakou máte v Iráku
14. 7. 2006 Európska energetická politika v kontexte svetových energetických procesov Peter  Ševce
15. 7. 2006 Našlapujme, prosím, po špičkách Josef  Provazník
15. 7. 2006 15. 7. 1606 se narodil holandský malíř Rembrandt
15. 7. 2006 Moc jeho Ducha Zdeněk  Bárta
15. 7. 2006 9. 9. 2009, 10.10. 2010 anebo 11.11. 2011? Štěpán  Kotrba
14. 7. 2006 Stále se něco děje? Miloš  Dokulil
14. 7. 2006 S tvůrci pořadu Paskvil o tom, proč skončil Bohumil  Kartous
14. 7. 2006 Hovoří o demokracii, jde jim však o plyn a ropu Jiří G. Müller
14. 7. 2006 ČT: Vše bylo řečeno... Bohumil  Kartous
14. 7. 2006 Falešná multikulturní kamufláž Pavel  Pečínka
5. 6. 2006 Témata Britských listů
22. 11. 2003 Adresy redakce