15. 5. 2006
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
15. 5. 2006

Jestřáb kontra hrdlička aneb čeští monarchisté

Když jsem vedle sebe uviděl plakáty zvoucí na současně probíhající předvolební besedy se dvěma předsedy partají, strany prohlašující se za výkvět občanskosti (ODS) a strany monarchistické (Koruna Česká), zvolil jsem odpůrce republikánského zřízení. Možná nečekaný výběr měl hned několik důvodů. Zatímco pana Topolánka zná kdekdo, pana Karla Srba a jeho program obnovení království jen opravdoví zájemci o politiku.

Pravda, i on dostal příležitost promluvit o plánech straníků konstituční monarchie v nedělní Partii, rádio Česko uvádí kratší rozpravy s lídry kandidujících stran a uskupení, vycházejí Monarchistické listy, existují webové stránky, ale kdo by v médiích věnoval pošetilou pozornost absurdní straně, která se nepřehoupne přes čtvrt procenta voličské podpory. Takže proč nevyužít nečekané příležitosti poskytnuté recesisty a nezískat informace přímo od pramene. Totiž vedoucího strany - řečeno s Milošem Zemanem -- jež se vejde do výtahu. Navíc šéf Občanských demokratů (na rozdíl od českého monarchisty) působí všelijak jen ne jako vzdělaný člověk. Hlavně jsem však nehodlal znovu poslouchat lakování ještě nedávno "dobřepravicové" formace na tzv. univerzální stranu (catch-all-party), mající takřka pro každého něco, bez ohledu na přímé protimluvy programu. Rozprava s předákem svým způsobem radikální organizace předčila očekávání. Téměř jsem toužil popřít legitimitu první republiky a TGM označit za zlosyna. Škoda, že Mirek Topolánek a vedení ODS, ona kasta dosud špatně skrývající rozpaky nad ztrátou vůdcovského středobodu, nemohli přijít. Konečně by nazřeli plán, jak realisticky uplatnit moc.

Ale buďme konkrétní a dejme prostor skromné -- a trochu nevážné - analýze stranicky organizovaných českých monarchistů. Nynější česká legitimistická strana, celým názvem "Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska)", toť partaj vpravdě operetní. Natolik nicotná, že ani v nejreprezentativnější knižní publikaci "Politické strany: vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861 -- 2004" o ní nenajdeme jedinou zmínku. Spolehněme se proto na zdroje méně výběrové, nejčastěji vizuálně přitažlivé internetové stránky. Samotnou volební oporu a zakotvenost v systému České republiky do jisté míry zrcadlí již míra podpory elektorátu při volbách do Evropského parlamentu v červnu roku 2004. Tehdy, nejspíše za statečnost, obdržela 4 532 hlasů, což činí 0,19 % oprávněných voličů. Jistě není těžké pochopit politické recesisty, kteří na základě programu a ideologie prapodivné partaje a jejích sympatizantů organizují pseudomonarchistické průvody a happeningy.

Ale začněme pěkně od počátků, od Adama vyhnaného z ráje, jenž podle bible v potu tváře dobýval ze země chléb. Přežití stále většího počtu lidí zvyšovalo obtížnost úkolu a tato lidská ambice prosadit se vůči přírodě si vynutila organizaci. Tak nějak prý vznikl stát. Výjimeční jedinci v něm získávali stále více moci, až se jim podařilo uchvátit ji dědičně. Tak asi vzniklo království. Nemá smyslu rozebírat řadu složitostí a specifik, stačí, když si připomeneme, že při vnějším ohrožení státu nebo vnitřních krizích či přírodních katastrofách pravomoc v rukách jediného člověka prokazuje daleko větší efektivitu oproti jiným formám panství.Úspěch se snadno zdůvodní nábožensky, třeba nadpozemským původem panovníka, případně alespoň transcendentní delegací jeho moci. Takto se třeba multietnická habsburská říše až do posledních dnů opírala o vliv katolického univerzalismu. V tomto smyslu byla určitě starobylá; reprezentovala spojení trůnu a oltáře, které legitimizuje právo panovníka na trůn. Ostatně principiálně podobné rysy měla i prezentace moci ve 20. století, vzpomeneme-li si na propagandistické snímky totalitních společností.

Po období vrcholné moci absolutních císařů a králů, např. "krále Slunce", nastupuje éra tzv. benevolentních despotů 18. století. Řada ekonomických a sociálních změn přivádí na svět propracovaný systém byrokracie (ale i tajné policie), výkon vůle stále více omezují zvyková a zákonná ustanovení. Postupně sílí třetí stav (buržoazie), inteligence už dávno nepochází výhradně z klerikálních vrstev, v praxi se uplatňují myšlenky osvícenců -- přirozená lidská práva.

Skutečnou "ránu do vazu" monarchismu jakožto reálné politické doktríně zasadila Velká francouzská revoluce, na niž navazovala radikální republikánská hnutí. V průběhu devatenáctého věku pozice hlav korunovaných "z Boží milosti" stále ztrácela na významu, jak získávaly na vlivu proudy liberalismu a socialismu. Dvacáté století se pak nese v duchu definitivního soumraku výkonné moci monarchů i zřízení samotného. Panovníci s okleštěným vlivem se stávají především symboly jednoty národa, zatímco jejich dřívější pravomoci zákonodárné, výkonné a fakticky i soudní přebírají předsedové vlád podléhající stranickým aparátům, parlamenty a nezávislá justice. Skutečnost jen málo omezené moci vladaře má nádech exotiky, protože despocie po staletích opět nacházíme pouze v Orientu: Bruneji, Kataru, Ománu, Saúdské Arábii apod.

Jaký má ale v dnešním parlamentním republikánském systému České republiky smysl monarchismus? Především může působit jako alternativa, kterou paradoxně generuje relativní svoboda občanské společnosti. Vedle vysloveně zatížených jedinců oslovuje zřejmě takové osoby, které jsou znechuceny politikařením parlamentarismu a nástupem velmi nepřehledných zdrojů moci (nadnárodních firem, nadstátních politických struktur). Zkrátka takové lidi, kteří pozbyli to nejcennější, co člověk v životě potřebuje: ztratili jistotu pevného bodu, k němuž lze vzhlížet. Po Francouzské revoluci a napoleonských válkách se již politická reakce příliš neprosadila, naopak vznikla učení té či oné varianty všelidské emancipace, tj. faktická sekularizovaná náboženství socialismu a liberalismu. Vůči nim se monarchističtí pohrobci vymezují poměrně ostře dodnes. V materiálech inkriminované legitimistické strany nalezneme formulaci "stavíme se jak proti socialismu, tak proti jeho souputníku -- liberalismu." Není také jistě náhodou, že stranický monarchismus, tento pokus o ignorování velké části událostí minulého století, je i v domácím případě úzce propojen s typicky evropským náboženstvím -- křesťanstvím. A to v jeho nejkonzervativnějších podobách.

S naprostým ideovým staromilstvím by ovšem dnešní monarchismus zvláště v Česku nepochodil, což si jeho propagandisticky schopnější vyznavači uvědomují, a proto jsou součástí jejich proklamativních tezí úmyslně velmi obecně kritické formulace soudobých poměrů, s nimiž lze v řadě bodů souhlasit, jakož i podivuhodné propojení touhy po návratu dávných majetkových poměru a postmoderních (v tomto případě ekologických) hodnot. Koruna Česká, monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska, vznikla nejprve jako tzv. Royalistické hnutí KČ krátce po pádu komunistického režimu na podzim roku 1990 v Praze. Zakládací schůze se konala z podnětu již dříve působící skupiny České děti. Ta na sebe upozornila z jara roku 1988 deklarací, jíž artikulovala obnovu Českého království, čímž získala i jistou publicitu v oficiálním režimním tisku (Rudém právu).

Ústředí strany, vzniklé záhy po pádu komunistického režimu, se nachází v Praze, předsednickou funkci zastává Václav Srb, muž údajně před lety z politických důvodů vyloučený ze studií historie a filozofie. Strana má dva místopředsedy. Prvním je JUDr. Karel Marcel a o určité "aristokratičnosti" tohoto jistě nepočetného uskupení svědčí jméno druhého: Svatopluk Haugwitz.

Atypický pravicový subjekt stranické scény České republiky odkazuje na tisíciletou tradici monarchismu v Evropě, jakkoliv k němu ve svých požadavcích připojuje přívlastek "konstituční". Koruna Česká zdůrazňuje vlastní modernost a vymezuje se jako legitimistické uskupení hlásající zemské vlastenectví a příslušné mravní normy. Tím se míní úcta k tradici, bohatství rodné země, autoritě státu a jeho korunované hlavě. Odmítá nečinně přihlížet "socialismem a republikánstvím zploštělým" poměrům Evropy 21. století. Distancuje se od moderního sociálního státu, apeluje na návrat k náboženským hodnotám. Výslovně (a dost pozoruhodně) pracuje s pojmy typu "občanská a interkonfesijní strana".

Část programatiky mimoparlamentní strany Koruny České a jí podobných formací de facto artikuluje teze v některých bodech připomínající úvahy o slabé a bezduché republikánské demokracii, jimiž prosluly také autokratické a totalitární mocenské projekty. Diskutabilnost právní legitimity této legitimistické strany naznačuje i názor známého odborníka na extremismus Miroslava Mareše, neboť v monografii o tomto antisystémovém sjevu uvádí, že se ustavující schůze monarchistického Klubu Františka Ferdinanda d'Este roku 1994 neobešla bez účasti zástupce Koruny České. Aktivity zmíněného spolku odkazující na Habsburky pak definuje jako "politizující katolický fundamentalismus propojený s antisemitskými, antipluralitními a dalšími pravicově extremistickými postoji..."

Nicméně je nesmírně důležité dodat, že Koruna Česká se ve svých oficiálních materiálech distancuje od násilí jakožto prostředku sociálních změn a nedemokratických způsobů vlády. Ke změně státoprávní formy nevyzývá jinak nežli skrze parlamentně uskutečněnou změnu ústavy či všelidové hlasování.

Zásadní je také umět rozlišovat mezi oficiálními údaji Koruny České deklarujícími zachování zákonnosti a stránkami nejrůznějších sympatizantů monarchismu. Ti bývají zpravidla otevřenější stran metod obnovy dědičné královské moci, zejména košatění "osudu trůnu habsburského". Nicméně ani mezi stranicky organizovanými příznivci konstitučního království není těžké vysledovat tento resentiment. Černožlutý prapor (vlajka starého mocnářství) vlaje vstříc důrazu na středoevropskou spolupráci přesně v těch obrysech, jež obrážejí hranice Rakouska -- Uherska, a to včetně (severu) Itálie.

Jde o skutečně specifickou organizaci, neboť tvrzení o nevhodnosti ustavení Československa po skončení 1. světové války nese určité rysy zpochybňování legitimity i dnešní státnosti. Poslední (nekorunovaný) český král, Karel I. z rodu Habsburků, jehož podobenky, stejně jako portréty jeho přímých potomků označených za "legitimní následníky", na stránkách Koruny České samozřejmě nechybí, proslul nejvíce dvěma fraškovitými pokusy o restauraci monarchie v Maďarsku dvacátých let. Tyto snahy ukazovaly, jakou výrazně zůstal po sesazení z trůnu odtržen od skutečnosti.

Malou mírou realismu se vyznačují zřejmě i příslušní straničtí ideologové, jelikož žádají také změnu veškeré nynější symboliky státu, ať se již jedná o znak, vlajku nebo hymnu.

Členové Koruny České také sní o znovuzavedení šlechtických titulů, jejichž chlubnému užívání se vysmíval břitký žurnalista předminulého století Jan Neruda a které byly již v meziválečné republice zákonem zapovězeny.

Třebaže Koruna Česká projevuje některé antisystémové rysy, bylo by velkou škodou tuto malou kuriozitu z českého politického systému úředně odstranit. Neměla by, podobna české měně, zaniknout s rokem 2010 ve prospěch nadregionálního eura.

                 
Obsah vydání       15. 5. 2006
14. 5. 2006 Fukuyama: Čemu dnes čelí svět
15. 5. 2006 Komunismus a ženy Věra  Říhová
15. 5. 2006 Občan a otevřená společnost Egon T. Lánský
15. 5. 2006 Českému Novákovi primitivní hospodské kecy v rádiu nevadí Jan  Čulík
15. 5. 2006 Pořad s Přenosilovou nelze brát vážně
15. 5. 2006 Tři věty paměti Jan  Zábrana
15. 5. 2006 Zelené novinky na Novinkách Milan  Daniel
15. 5. 2006 Dobré zprávy převažují Jiří  Pehe
15. 5. 2006 Závažné selhání reaktoru VVER1000 v Bulharsku Jan  Beránek
15. 5. 2006 V iDnes se zbláznili...?
15. 5. 2006 Volební kampaň má dva autory: politické strany a média
15. 5. 2006 Výzkumné záměry a rozvoj vědy v regionech Demeter  Krupka
15. 5. 2006 Prezident Veto Vít  Horák
15. 5. 2006 "Laický názor" moderátora na obrazovce ČT 24 Štěpán  Kotrba
12. 5. 2006 Satira v rozhlase je přípustná, ale tenhle pořad byl nevyvážený Jan  Čulík
13. 5. 2006 Není stížnost jako stížnost Josef  Bouška
12. 5. 2006 Unionistický stranický sekretariát Štěpán  Kotrba
15. 5. 2006 Opakovaný dámský gambit... Ladislav  Žák
15. 5. 2006 Čím kdo zachází... Pavel  Urban
15. 5. 2006 Tráva na škole ano, nebo ne? Josef  Vít
15. 5. 2006 Libuška ví vždycky všechno nejlíp... Štěpán  Kotrba
15. 5. 2006 Slovenská reforma zdravotnictví - inspirace pro Česko?
15. 5. 2006 Kolektivní maturity -- danajský dar ČSSD na rozloučenou Radek  Sárközi
15. 5. 2006 Jestřáb kontra hrdlička aneb čeští monarchisté Pavel  Kopecký
15. 5. 2006 Vysílání předvolebních spotů na obrazovce ČT
15. 5. 2006 O čem volby nebudou Kamil Vladislav Vaněk
15. 5. 2006 Na levici stále "blbo" Vlastimil  Balín
14. 5. 2006 Stávka hrozí kompletním uzavřením britských univerzit
13. 5. 2006 Při stávce univerzitních učitelů začíná jít do tuhého Jan  Čulík
15. 5. 2006 Cena za nejlepší práci v oboru bohemistiky
12. 5. 2006 Vědecký pokrok povede velmi brzo k prodloužení života
6. 5. 2006 Hospodaření OSBL za duben 2006
22. 11. 2003 Adresy redakce