20. 4. 2006
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
20. 4. 2006

Té pak hvězdy jméno bylo Černobyl

O Černobylu, Apokalypse a příchodu Nadčlověka

Černobyl je největší událostí světových dějin. Spolu s první světovou válkou, Osvětimí a Hirošimou. Velikost některých událostí nelze plně popsat čistým logem. Winston Churchill kdysi prohlásil, že atomová bomba je druhým vtělením Krista. První tři atomové pumy nazvali výzkumníci v Los Alamos "Svatá trojice". Atomová bomba svržená na Hirošimu se jmenovala Little boy - malý chlapec, chcete-li jezulátko... Jehovisté věří, že roku 1914 započal proces nazývaný starými mystiky Apokalypsa. I "český Däniken" Zdeněk Patrick se snaží velikost Černobylu popsat s pomocí proroctví Jana Theologa: "A třetí Anděl zatroubil a spadla z nebe hvězda veliká, hořící jako pochodeň, a padla na třetí díl řek a do studnic vod. Té pak hvězdy jméno bylo Pelyněk. I obrátil se třetí díl vod v pelyněk a mnoho lidí zemřelo od těch vod, neboť zhořkly." Zdeněk Patrick k tomu píše: "Nahlédneme-li do rostlinopisu, nalezneme rostlinu zvanou Tussilago Farfara, čeleď hvězdicovitá, český Pelyněk, neboli Černobýl. Hvězda zvaná Černobyl..." (k tomu však viz TOTO, pozn. red.) Je jedno zda jsme mystici, věřící či racionalisté.

Všichni cítíme, že v Černobylu se odehrálo něco, co přesahuje naše zpravodajské jazyky. Cosi, co chceme-li zachytit v řeči, musíme do diskurzu démonologie či mystiky. Karel Kosík si kdysi povšiml, že žijeme stále více ve světě, který se nedá popsat jiným pojmy než mystickými. Což neospravedlňuje mystiku, ale obžalovává svět vymknutý z řeči smrtelníků.

Muž, který prohrál za nás za všechny

Již dlouho se zabývám teoriemi spiknutí. Tento literární žánr intuitivně a neomylně upírá pozornost na události, které jsou klíčové v dějinách člověka. Nemohu posoudit legitimitu kterékoli konspirační teorie, avšak z psychoanalytického hlediska mne jeden společný rys všech teorií spiknutí přijde velmi výmluvným: každá taková teorie vlastně dává lidskému počínání smysl. Každá vrací kontrolu nad událostmi do rukou člověka. Tak jako modlitba, magický či obsesivní rituál - i ty se snaží získat kontrolu nad nějakou ztracenou, odcizenou částí člověka, nad během osudových, démonických sil (původní význam slova "démon" byl "osud").

Člověk se rodí zcela bezmocný. Jeho jedinou silou je zpočátku přání. To přání je v jistém smyslu absolutní, neboť vyvěrá ze středu Vesmíru, jímž se každý na počátku svého vývoje cítíme být. Nelze obejít fázi vývoje, ve které by člověk nevěřil ve všemocnost myšlenky, respektive svého infantilního přání. V této fázi vývoje každého z nás vzniká homo magus, člověk magický.

Jean Piaget připomíná ve svých studiích případ malé holčičky, která jednoho dne sama od sebe, aniž by napodobovala cosi kulturního, uspořádala rituál, kdy obětovala, neboli "zabila", nejmilejší panenku, aby se uzdravila nemocná maminka. Stádium magického člověka nemůže obejít nikdo z nás, jádrem každé magie je zoufalá dětská touha ovlivnit svou vůli neovlivnitelný svět plný podivných mocností.

Je zajímavé, že každá konspirační, stejně jako neurotická, teorie má v sobě zakódované podobné neviditelné přání. Neurotik například často věří, že ho všichni kolem něj pozorují. To ho jakoby drásá a ničí. Ve skutečnosti si namlouvá, že je středem pozornosti, neboť si zoufale přeje, aby tomu tak bylo. Jelikož tomu tak ve světě chaotických sil a egoistických zájmů není, musí si zkonstruovat svůj svět, svět "trpícího", přičemž utrpení ho odřízne od lidí, aby mohl v poklidu regredovat na sebestřednou infantilní úroveň, kde může být opět středem vesmíru a dění.

V každé konspirační teorii je také takové přání. Přání, aby dění světa mělo smysl, třebas ďábelský, a člověk, třebas konspirující s mimozemšťany, ho měl pod kontrolou. Tvůrci dokumentárního filmu o havárii černobylské jaderné elektrárny Černobyl - nultá hodina spočítali, že existuje asi sto vesměs klasických spikleneckých teorií, co se v Černobylu odehrálo. Od útoku mimozemšťanů, přes spiknutí KGB proti Gorbačovovi, až po výše připomenuté zakomponování Černobylu do velikého plánu vykoupení světa. Každá taková teorie je svého druhu zoufalým přáním, ačkoli se tváří (tak jako neurotik v "obležení pohledy okolí"), že odkrývá cosi strašlivého. Ve skutečnosti to opravdu strašlivé zakrývá. Neurotik zakrývá svou bezvýznamnost, KGB rozkládající Černobylem sovětskou říši zakrývá, že v Černobylu na člověka prasklo, jak prohrává se svou technikou. Jak na ni nestačí. Jak pro ni stvořil nový svět, v němž on je cizincem a ona vládcem. Inženýr Datlov, který onoho vlahého jarního večera před dvaceti lety vyzval techniku na souboj, je postavou patřící po bok Herakla, Odyssea, Hamleta či Rattenmana. Svedl za nás za všechny souboj, který svádíme každodenně všichni. A všichni prohráváme tak jako on.

Systémová potřeba války

Existuje veliké pokušení pohřbít Černobyl spolu se Sovětským svazem. Vysvětlit ho "typickým ruským bordelem". Pokusit se, jako tvůrci zmíněného britského dokumentu, jenž před nedávnem uvedla Česká televize, učinit z Černobylu plod komunistického režimu, který by se bez zákonitostí tohoto režimu nemohl objevit na světle světa.

I taková interpretace je svého druhu "neurotickým" zaříkáváním zakrývajícím hlubší a děsivější pravdu. Jadérko pravdy v ní samozřejmě je. Černobyl je plodem Studené války. Inženýr Datlov pracoval na tajných armádních projektech, konstruoval jaderné reaktory do sovětských ponorek. Při této práci byl jednoho dne ozářen. Jeho syn brzy onemocněl leukémií, zřejmě kvůli styku s ozářeným otcem, a zemřel.

Experiment, který se onoho dne v Černobylu vymkl z rukou, byl součástí obranné strategie, měl zjistit, jaké jsou možnosti jaderného zařízení v případě náhlého úderu nepřítele, úplně přesně plán na jeho provedení vznikl po izraelském leteckém útoku na irácký jaderný reaktor Osirak v roce 1981.

Tvůrci výše vzpomenutého televizního dokumentu zaznamenali, jak pracovníci elektrárny ještě při výbuchu věřili, že začala válka, že se stali terčem vojenského útoku, havárie jim nepřišla na mysl. Ano, Černobyl je plodem studené války, ale abychom tuto větu opravdu pochopili, musíme pochopit, co to byla vlastně studená válka. Co je to vůbec válka a jakou má roli v moderních dějinách.

Psali o tom již moudřejší lidé než já. Jan Patočka, Karel Kosík, Václav Bělohradský: Válka je nejefektivnější způsob modernity. Modernost, průmyslovost, samozřejmě nepotřebuje válčení jako takové, není to hladová šelma závislá na krvi jako na droze.

Modernost potřebuje bonusy z války vyplývající, potřebuje totální mobilizaci, potřebuje vyvrátit vše z kořenů a učinit to směnitelným a pohyblivým, potřebuje převést co nejvíce prostředků na vývoj technologií. Potřebuje cíle, jež světí prostředky, krajní nasazení, mimořádná opatření, povolené ztráty, strategické utajování, uhrančivé a flexibilní symboly, pod nimiž se zorganizují chaotické průmyslové masy. Válka, ta klasická válka, je jedním z možných nástrojů, jak katalyzovat životadárný modernizační pohyb, jak vydojit z mas energii a uvést je do pohybu.

Ovšem, má i svá rizika. Nesmí trvat moc dlouho, jinak průmyslový pokrok, jež vždy přinese, nepokryje ztrátu, která vzniká z ochromení globálního obchodu. Masy navíc dlouhé válečné nasazení neunesou, symboly rychle reznou v blátě a krvi, nadšení při první bolesti rychle vyprchává. Válka studená byl tak geniální vynález modernosti. Projekt, který oběma (velmi podobným) stránám, oběma (velmi podobným) verzím modernity, zajistil všechny bonusy a minimalizoval ztráty či nepohodlné druhotné efekty války horké.

Studená válka, ač si to málokdo chce přiznat, vládcům dnešního světa chybí. Strašně jim chybí. Žijeme v éře hledání kompenzace za tuto bolavou ztrátu. Zoufale dnešní vládci hledají nějaký náhradní, epochální konflikt, který by navrátil ztracené bonusy. Dnešní "válka proti terorismu" je jedním z testovaných marketingových řešení.

Existují podezření, že Putin tajně spolupracuje s čečenskými teroristy, kteří zaútočí vždy v tu "pravou chvíli", kdy je potřeba zaktivovovat ruské masy. Všichni známe konspirační teorie, jak Američané věděli o jedenáctém září a záměrně mu nezabránili. Tyto teorie odkrývající "temné pravdy" nenápadně zakrývají pravdu podstatnou: Moderní civilizace, má-li jít kupředu (ve svém pojetí pokroku), potřebuje nepřítele a válku s jejími bonusy. To cítíme mnozí. Není však snadné pochopit, že za touto potřebou je hlubší, opravdu temná, rozumem takřka neuchopitelná potřeba odevzdat vládu nad světem nelidskému, nepřírodnímu, nehynoucímu, netělnatému. Našemu Satanovi. Naší Neuróze. Naší Technice.

Nikdo nic neví

Milan Kundera v románu Nesmrtelnost připomíná s pomocí postavy Johanna Wolfganga Goetha výsostnou chvíli v dějinách Evropy, onen letmý okamžik, onu rozkošnou vteřinu osvícenské extáze, kdy vzdělaný člověk mohl pochopit všechny klíčové mechanismy a objevy své civilizace.

Tato chvíle mohla trvat jen krátce. Síly, které uvádějí v posledních dvou stech letech náš svět historicky nevídaným způsobem do pohybu, nemají čas čekat na člověka, na jeho vývoj, nemají čas vysvětlovat nám všem, co se přesně děje, když zmáčkneme vypínač a rozsvítí se v našem pokoji elektrické světlo. Ani já bych to nedokázal přesně vysvětlit nějakému mimozemšťanovi.

Kundera říká, že jsme se tak všichni proměnili v magické bytosti. Nemá tak docela pravdu. Všichni jsme magickými bytostmi vždy byli, jen jsme jednu magii vyměnili za jinou. Sen o racionální civilizaci byl vždy zcela bláhový. Vyměnili jsme jen iracionální civilizaci za civilizaci hyperiracionální.

Dávný člověk věřil, že podléhá nezvladatelným mimoosobním silám. Byl v tom snad dětinský, nicméně vždy měl volbu tuto svou podřízenost popřít. Průmyslová civilizace se liší jen tím, že si své nezvladatelné mimoosobní síly promyšleně (?) zkonstruovala, nicméně podléhá jim nyní stejně osudově a nekontrolovaně jako člověk dávnověku podléhal Nebesům. Rozdíl je jen v tom, že už nemáme volbu, nelze popřít platnost této vlády Stroje nad člověkem, nad naší kulturou. Stroj má mnohem více sankcí a zasahuje do běhu dění mnohem zřetelněji a nemilosrdněji, než to dělával starý Bůh.

Ale tak jako se starým Bohem člověk vyjednal všelijaké výhodné kompromisy, od očištění zpovědí, přes odpustky až po zabíjení v jeho jménu, tak i s novým nerudným Bohem jsme se naučili nějak žít. Když blbne televize, třísknem do ní, a ona někdy naskočí.

Když mi spadne internetové připojení, zkusím se znovu připojit. Když se to nepovede, zkusím to ještě jednou. A většinou se připojím. Nevím, co se přesně děje. Nevím, jaké procesy přesně běží, když se připojuji, co přesně rozhodlo o tom, že jsem se připojil, nebo že se spojení nezdařilo. NIKDO TO PŘESNĚ NEVÍ.

Naučili jsme se o takových věcech nepřemýšlet. Nelze jinak. Nelze s technikou našeho světa vycházet jiným způsobem. Nepostupují jinak ani nejlepší programátoři a hackeři světa. Kdybychom všichni k technice nepřistupovali takto intuitivně a improvizačně, "doslova bychom se do toho zamotali", jak pravil bezelstně operátor ranní černobylské směny Uskov.

V Černobylu se neodehrálo nic jiného než improvizační rituál, který podstupujeme tváří v tvář technice v nějaké podobě každý den všichni. Nikdo tehdy v Černobylu nevěděl, co se přesně děje, ale všichni věděli zcela jistě, že Stroj musí běžet.

Jsme přinejlepším vzbouřenci

V jedné sci-fi povídce na serveru Písmák, která brzy zmizela v černé díře internetového chaosu, jsem četl o tom, že počítače zažily již dávno bez našeho vědomí kvalitativní skok, kvantita u nich dialekticky přešla v kvalitu, zrodilo se u nich prý nové vědomí, nový druh inteligence, zrodili se již elektroničtí "hegelové" se schopností dialektiky, kteří před našimi zraky a bez našeho vědomí komunikují s Nebesy, s Inteligencemi nepředstavitelně vyššími. "Člověk již nestačí na předpoklady, které rozpoutal," psalo se v té povídce.

Ano, nikdo z nás není připraven být legitimním vládcem techniky dnešního světa. Všichni jsme vůči ní přinejlepším vzbouřenci. Zkrotíme jí, pokud nám to dovolí a nikdo z nás přesně neví, kdy a proč nám to dovolí. O to se pokusil inženýr Datlov Onoho dne.

Nikdo na světě, kdo by stál na jeho místě, by přesně nevěděl, co se děje v reaktoru. Nikdo přesně nevěděl a neví, jak pracuje reaktor při nízkém výkonu. Na Datlovově místě tehdy mohl stát někdo zajisté opatrnější a méně vzpupný. Ale nemohl tam stát žádný skutečný vládce reaktoru a procesů uvnitř něho.

Když došlo k obrovskému výbuchu, začala se k nosům Datlova a jeho podřízených linout zvláštní vůně. Nikdo nevěděl, co je to za vůni. Nikdo na světě by to nevěděl. Nemohl to vědět. Nikdo neví, proč 5. května uniklo z Černobylu stejně velké množství radioaktivity jako v den výbuchu. Nikdo přesně neví, proč účinky radioaktivního záření z Černobylu nebyly nakonec tak drastické, jak se očekávalo. Stejně tak nikdo přesně neví, jaké účinky na člověka má dejme tomu elektromagnetické záření.

Přesto je dnes elektromagnetický vysílač na každém druhém domě. I kdyby někdo nakrásně zjistil, jak nesmírně nebezpečné toto záření pro člověka je, věří snad někdo, že by přestala vysílat televize, rozhlas a signály mobilních telefonů? Že by je někdo vypnul, dokud je čas? Samozřejmě, že nevypnul. Je příliš mnoho ve hře. O téhle úzkosti koneckonců vyprávějí různá "Akta X".

Určité procesy kolem nás nelze zastavit, ačkoli nevíme přesně, kam vedou. Tak jako Datlov nemohl zastavit procesy v reaktoru poté, co nechal vytáhnout regulační borové tyče (neboť systémy hlásily, že reaktor přestal pracovat). Proto je Černobyl tak podstatnou historickou událostí. Neboť vypráví o civilizaci, kde nikdo přesně neví, jak funguje její nejvyspělejší technika, ale přesto ji všichni využívají, neboť jisté síly učinily její používání nezbytným.

Nadčlověk nepřišel, jeho svět ano

Zběsilá proměna světa v posledních dvou stech letech nutně zplodila ideu nadčlověka, nového člověka. Nutný moderní archetyp. Zajisté i idea nadčlověka či nového člověka navazuje na starší představy. Tak jako idea pokroku navazuje na křesťanskou teologii, idea nadčlověka je naroubovaná na archetyp duchovního znovuzrození, na vznik člověka duchovního, o nějž usilovaly dávné vědy jako třeba alchymie.

V nich jde o sloučení démonického a božského v člověku, o sloučení protikladů. Idea nadčlověka reaguje na podobnou potřebu - sloučit protiklady a překonat rozpory naší průmyslové civilizace. Vyřešit problém, že člověk již nestačí na svět, který stvořil. Pro Nietzscheho byl nadčlověk nutným nástupcem člověka po smrti starého Boha. Hitler věřil, že se rodí nová rasa nadlidí, která již nebude mít všelijaké etické problémy a pochybnosti při tvorbě nového světa. Bergier s Pauwelsem psali v šedesátých letech: "Zkušenosti s uklidňujícími prostředky, s kyselinou lysergovou a jejími deriváty, ukázaly, že by stačila nepatrná stopa některých dosud neznámých organických sloučenin, aby nás chránila proti přílišné propustnosti našeho nervového systému, a aby nám umožnila při každé příležitosti používat své inteligence naprosto objektivně. Je možno si představit, že již dnes mezi námi žijí mutanti, jejichž chemický sklad je lépe přizpůsoben k životu v průmyslovém světě. Život je schopen vytvořit bytost nadlidskou, jejímž ideálním sídlem je Metropolis, země dýmajících továren, země chvějící se činností a sterým novým zářením". I marx-leninská mystika věřila, že jistými zásahy do struktury společnosti vznikne automaticky nový člověk, že se uvolní skryté mentální potenciály, že tento nový člověk zvládne eticky a rozumově složité technologie nového světa. Toto "snění o mutantech", jak to nazývali Bergier s Pauwelsem, snění o nadčlověku, neustává. Novým nadčlověkem, který snad lépe přežije odcizený a brutálně zproblematizovaný svět, má být geneticky vyčištěný klon, neoeugenický mutant, případně sci-fistický "kyborg", srůst člověka a technologie, přechodová fáze mezi člověkem a strojem započatá dojemnými objevy by-passů a umělých titanových kloubů pro nemocné artrózou.

Jenže je tu problém. Inženýr Datlov, ač jistě vzdělaný a nevyrůstající v třídní společnosti, se nestal novým člověkem, srovnaným s osudem a vyspělou technikou. Tohle kouzlo nevyšlo. Vyjdou jiná kouzla? Chemická? Genetická? Zatím člověk dále zůstává uvěznen ve svých nejistotách, trapných komplexech z malých penisů, s pocity viny za smrt otce či matky, jeho nervový systém je stále "příliš propustný". Člověk dále zůstává příliš měkkou a nestabilní hmotou, kterého technika neosvobozuje, jen stále více frustruje a činí nešťastným. I o tom je Černobyl.

O tragickém omylu, že lidská cesta vpřed může vést přes mutaci hmoty, díky níž vynecháme ten trapný, vrzavý první schod lidské cesty vzhůru, obejdeme ten sál plný freudovských příšer; o omylu, že si ztechnologizovaný bios podrobí tu těkavou psýché, že jednou snad nějak zregulujeme všelijaké ty hormony, chemické složení mozku či elektrické mozkové signály a člověk-dítě, člověk nestabilní tak přirozeně zmizí. Ano, pokud by se to podařilo, pak by snad bylo možné začít připravovat různé Datlovy na kvalifikovanou obsluhu hypersložitých komplexních systémů od nějakých deseti let, řekněme...

Člověk jako biologický druh na sebe tímto denním sněním o nadčlověku prozrazuje strašlivou pravdu, odkrývá se jím děsivá emoce lidského rodu, kterou pojmenoval Sigmund Freud: sebenenávist. Člověk musí sám sebe opravdu nenávidět, když se neustále snaží přizpůsobit své technice, místo aby konečně techniku přizpůsobil sobě. Aby vytvořil "přátelský svět", jak to nazval prostě a jednoduše Václav Bělohradský v rozhovoru s Karlem Hvížďalou.

On, který nejde zastavit

V naší zemi, budete-li chtít, můžete pohovořit s lidmi, kteří černobylskou havárii vyšetřovali. Uslyšíte od nich vyprávět o deseti dnech po havárii, kdy hrozilo, že místo nějakých pěti procent uvolněné radioaktivity reaktoru se uvolní devadesát procent. To kdyby se horké trosky protavily betonovou deskou a spadly do zásobníků vody pod reaktorem.

Uslyšíte o lidech, kteří nespali těchto deset dní, kteří za těchto deset dní zešedivěli, neboť bojovali o záchranu možná půlky světa. Možná třetiny, možná světa celého, to pochopitelně nikdo přesně neví.

Ale i kdybychom neuvěřili v tato šílená svědectví o balancování na okraji konce světa onoho jara 1986, Černobyl i bez toho zůstává čímsi nepopsatelně velikým a hrůzným. Ano, možná jen slova z Janovy Apokalypsy dokáží zachytit onu velikost. Nikdo přesně neví, co se děje pod tunami betonu, kterými byla zalita velká rána na duši moderního člověka. Nikdo nic neví přesně, ačkoli jsme stvořili svět, kdy nevědět může být nejhorším zločinem.

"Pokrok nelze zastavit," říkají s oblibou obhájci Moci. Ale čí je to pokrok, když ho člověk nemůže zastavit? Člověka jistě ne. Ne, nikdo a nic nezabrání novým černobylům. Nic se nezměnilo od 26. dubna 1986. Jsme vláčeni Čímsi stále stejným směrem...

                 
Obsah vydání       20. 4. 2006
20. 4. 2006 USA byly nuceny zveřejnit seznam osob, vězněných v Guantánamo
20. 4. 2006 Zavádějící hlasování esemeskami budeme používat dál, protože se nám líbí!
18. 4. 2006 Michael  Marčák
20. 4. 2006 O Černobylu, Apokalypse a příchodu Nadčlověka Jan  Stern
20. 4. 2006 Tussilago není pelyněk, ale podběl
20. 4. 2006 Hybatelem jsou chamtivost a lenost
20. 4. 2006 V celách smrti ve světě čeká přes 20 000 osob
20. 4. 2006 Černobyl: Byla či nebyla to katastrofa?
20. 4. 2006 Kdo je Hu? Oldřich  Průša
20. 4. 2006 O bezpečnosti celků aneb o bezpečí... Ladislav  Žák
20. 4. 2006 Vlk Elena  Suchomelová
20. 4. 2006 Hořící skládky a česká společnost
20. 4. 2006 Blairův skandál vyplývá z toho, že britský premiér není socialista
20. 4. 2006 Nová Solidarita v Polsku? Jiří  Polák
20. 4. 2006 Rada ČT jednala o volebním vysílání ČT
20. 4. 2006 DNES: Kulatý stůl s kritiky důchodové reformy na Slovensku
19. 4. 2006 Jak dlouho bude trvat, než ČR schválí zákaz kouření ve veřejných místnostech? Jan  Čulík
20. 4. 2006 Bolševická tvrzení Stanislava Křečka
19. 4. 2006 Amerika se setkává s novou supervelmocí
19. 4. 2006 Miliony uprchlíků jsou skryté oběti západní "války proti terorismu", varuje OSN
19. 4. 2006 Pohled na volby 2006 a Írán Michal  Rusek
19. 4. 2006 Může být mezinárodní právo efektivní?
19. 4. 2006 Aprílová lež redakce Práva Štěpán  Kotrba
19. 4. 2006 Komedie plná omylů aneb Ústavní soud znovu o nájemném Stanislav  Křeček
19. 4. 2006 Přibližuje se svět jaderné válce? Mojmír  Babáček
18. 4. 2006 Čulíkovy znaky demokracie Štěpán  Kotrba
18. 4. 2006 Bombardování, které by se nevyplatilo
18. 4. 2006 Facka české justici Zdeněk  Jemelík
12. 4. 2006 Hospodaření OSBL za únor a březen 2006
22. 11. 2003 Adresy redakce