1) Je-li podle něj "trest smrti udělován každému odpadlíku od víry", proč případ Abdula Rahmána vyvolal takovou pozornost? Ne pro svou naprostou ojedinělost? Sotva kdo může říci, kolik lidí opouští islám. Bude jich zřejmě dost, sám někoho takového osobně znám. Je zajímavé si všimnout, že soud, před nějž byl Abdul Rahmán postaven, je součástí režimu, který v Afghánistánu nastolily Spojené státy americké se svýmui spojenci po porážce Talibanu. Zdá se, že autor článku volá po vládním zásahu do kompetence soudu. Je toto model, který se ve jménu demokracie a lidských práv staví proti tamnímu "tmářství"?

2) Brutální tresty za odpad od víry zná, jak sám autor připomíná, i křesťanské tradiční právo. V křesťanských ani islámských zemích se naštěstí nevykonávají. Jsme naštěstí jinde. Ano, je třeba, ať sami patříme kamkoli, hájit právo Abdula Rahmana být stoupencem jiné (totiž křesťanské) verze monoteismu, jíž si zvolil, a pro níž Milan Valach nemá ani slůvko porozumění. Valachova vášnivá obhajoba křesťanského konvertity z islámu mi připadá, s prominutím, pokrytecká. Není třeba muslimům dávat lekce jménem liberalismu. Systém, který o sobě říká, že je liberální, sice netrestá za odpad od náboženské či liberální víry, ale leckdy se chová stejně brutálně jako náboženský fanatismus. Myslím, že to autor příspěvku jako stoupenec radikální levice dobře ví.

3) Podle názvu Valachova příspěvku v BL je monoteismus příčinou souzení lidí za názory. Ale pak autor popře to, co sám naznačil a ukazuje, že se stejně choval systém založený na oficiálním ateismu. Příčina je totiž přesně v tom, co autor cituje: Je to vyjádřeno výrokem "I kdyby to byla pravda, nechci to vědět. Protože já chci věřit, já víru potřebuju." To ovšem není víra, to je fanatismus. A je úplně lhostejné, jde-li o fanatismus monoteistický, polyteistický nebo ateistický. Klasická křesťanská víra není slepá, křesťan chce své víře rozumět. Snaží se víru odůvodnit. Víra musí být v souladu s lidskou důstojností.

4) Ano monoteismus počítá s jediným Bohem, jedinou pravdou a obvykle i s jedinou pozemskou reprezentací této pravdy, a to je nebezpečné. Může zklouznout do fanatismu. Ale jeho smyslem je ukázat, že všechna božstva, která si na nás činí nárok, jsou relativní. Jediný Bůh od nich osvobozuje, resp. tvoří prostor a sílu pro náš zápas o svobodu. Není třeba žít ve strachu. Biblická víra dává odvahu. Ve jménu právě této víry mnozí riskovali v zápase o ty hodnoty, na nichž nepochybně záleži i Milanu Valachovi. Posílá-li monoteisty, tedy i křesťany kamsi do totalitního pekla, odhání možné spojence.

5) To, co autor nazývá "evropským monoteismem", tedy na všech světadílech rozšířený v Asii vzniklý judaismus a křesťanství vychází z jiného modelu, než náboženství údajných indoevropských předků, na něž se Valach (s odvoláním na Géralda Messadié) mylně odvolává. Původ je v semitském, biblickém náboženství. Tento monoteismus nebyl zbožštěním despotů či božskou sankcí jejich pozemské moci. Ba přesně naopak, královská moc je v biblickém pojetí relativní, propůjčená, kritizovatelná. V Novém zákoně se o Bohu říká, že "mocné svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou". Tento monoteismus neposvěcuje vládu tyranů, nýbrž je inspirací zápasu proti nim.

6) Že by snad kterékoli ze tří abrahámovských náboženství počítalo s jakýmsi božským dualismem, s "bohem absolutního zla" proti Bohu dobra, s popsanými etickými a politickými důsledky, to je zcestná, ničím neodůvodněná představa. Ďábel je v tomto pojetí jednoznačně tvorem a je poražen.

7) Máme-li Valachovu textu rozumět tak, že státy s vládnoucím monoteismem jsou vždy tyranské, kdežto státy polyteistické a ateistické pluralitní a demokratické, pak běžně dostupné historické informace toto mínění vyvracejí. Možná stojí za pozornost i to, že právě tam, kde převládalo křesťanství doprovázené judaismem, docházelo k postupnému omezování vladařského despotismu. V této souvislosti si zmínku zaslouží Magna carta libertatum (1215), teze Tomáše Akvinského (v jeho opusculu známém pod názvem De regimine), že vladař trvale porušující přirozené právo, může být svržen, uznávaný katolický humanista a obhájce lidské důstojnosti Erasmus Rotterdamský (1466 - 1536), teoretik lidských práv křesťanský reformovaný teolog Hugo Grotius (1583 - 1645). Z těchto základů vzešla křesťanská sociální etika. Ano, těžko se uplatňovala proti osvícenskému despotismu, a i v křesťanském prostředí nacházela vlivné protivníky. Ale nutno říci, že se prosadila. Současné aktivity církví katolického i reformačního typu jsou jednoznačně na straně lidských, občanských a sociálních práv.

8) Milan Valach se mýlí, když předpokládá, že ateisté jsou pro křesťany "naprostým zlem". Nic naprostého (absolutního) v lidském životě není, tím méně zlo. Zlo je vždy relativní. Relativním zlem je z křesťanského hlediska agresivní ateismus, tedy vlastně fanatická ateistická víra. Nevěřící člověk, který si klade otázky a není hned se vším hotov, například marxista a humanista typu Ericha Fromma, je pro věřícího vítaným partnerem dialogu a možným spojencem při humanizaci společnosti.

9) Demokracie a sociální spravedlnost nezakotvená transcendentně je vratká a obrací se v tyranii o to horší, oč jsou vznešenější její programové body. Křesťanství a judaismus a některé proudy islámu nabízejí její dobré zdůvodnění. Příkladme může být křesťanská charta občanské a sociální spravedlnosti, encyklika papeže Jana XXIII. Pacem in terris, kde se např. říká: "Svatý Tomáš učí: '... lidský zákon je potud zákonem, pokud je ve shodě se zdravým rozumem; ... Je-li ale zákon v rozporu s příkazem rozumu, nazývá se zákonem nespravedlivým, a pak přestává být zákonem a stává se spíše činem násilným.' Z toho, že autorita pochází od Boha, nelze však naprosto vyvozovat, že lidem nepřísluší možnost volit ty, kteří mají stát v čele státu, určovat formu státu a vymezit způsob a rozsah výkonu moci. Proto je tato nauka slučitelná s každou opravdu demokratickou formou vlády." (čl. 51, 52)

10) Michael Hauser je marxistický filosof s prožitou křesťanskou zkušeností. Zhodnotil zkušenost s totalitními tendencemi v církvi, k níž patřil, i v totalitním režimu, jehož závěrečnou etapu si ještě pamatuje. Ví o emancipačním potenciálu křesťanství a autentického marxismu. A právě proto ani náhodou nesní o "platónském centralizovaném státě řízeném osvíceným monarchou". Právě pro svou zkušenost s vlastní podstatou evangelia je stoupencem Marxova radikálního demokratismu.

11) Pokud chce levice a levicové myšlení hrát nějakou roli, nesmějí být fanatické a doktrinářské, musejí být ochotny vidět v potenciálních např. křesťanských spojencích skutečné spojence. Bude-li v nich vidět jen užitečné idioty, kteří se hodí v machiavelistických kalkulacích, protože na chvíli zapomněli na své principy, nezmůže levice nic. Přeji jejím protagonistům, jako je Milan Valach, aby objevili složitou dialektiku radikalismu a dialogické otevřenosti.