Především je třeba říci, že první reality show měly obrovskou sledovanost i na Západě, není proto fér porovnávat sledovanost první české reality s šestým pokračováním britského či španělského Velkého bratra. Tento formát televizní produkce zažil takový boom právě proto, že mu propadlo nečekaně velké množství lidí ve všech zemích, napříč věkovými i vzdělanostními kategoriemi.

Místo lamentování bychom se tedy mohli zamyslet nad tím, co je důvodem takové realitymánie. Klíč k vysvětlení nám může poskytnout například neúspěch druhého pokračování proslulých VyVolených. Výběr soutěžících do druhého kola VyVolených probíhal neuvěřitelně vulgárním způsobem, který by v mnoha zemích byl přinejmenším předmětem protestu: jistý člen výběrové komise osahával ňadra dívek (nátlak je zřejmý - zkus říci ne, když se chceš dostat do soutěže, a navíc typický dvojí metr, chlapce nikdo neosahával), kandidáti a kandidátky byli povzbuzování k tomu, aby dopodrobna líčili své sexuální zkušenosti, nesmělí adepti byli vyloučeni.

Tím se dostáváme k jádru pudla. Podobnou "selekcí" si pod sebou televize Prima podřezávala větev. Sbírka výstředních exotů souložících na požádání před televizními kamerami dokáže zaujmout publikum jen několik málo hodin. Takoví soutěžící ale nejsou schopni navázat s divákem vztah, který zaručuje, že divák nejenže nepřestane sledovat jejich osudy, ale po čase vyhledávat informace na internetu a hovořit o programu s přáteli.

Tento vztah vzniká, pokud se divák může se soutěžícími (transformovanými v postavy dramatu) ztotožnit či nebo je ztotožnit s lidmi a situacemi, s nimiž se shledává ve svém okolí. Zatímco v "reálném" životě mu mnohé stránky života jeho bližních zůstávají utajeny, v případě nevinné Katky, vášnivého Vlaďka či přelétavé Moníky se mu naskýtá svůdná příležitost zažít zdání vševědoucnosti.

Divák sleduje defilé kamarádství, soutěživosti, citových vzplanutí, solidarity, sobectví, humoru, rasismu, exhibicionismu, banality, sexismu, nudy, násilí, spontaneity, zrady a smíření, jevů, které nás, možná v méně intenzivní, méně horečnaté formě, obklopují v každodenním životě.

Lze jistě namítnout, že některé věci by měly zůstat skryté a soukromí by nemělo být znesvěceno okem kamery. Proč nesouhlasit v případě kamery ve sprše, která předem odrazuje stydlivější zájemce a ochuzuje tak spektrum soutěžících (v mnohých zemích v těchto soutěžích kamera ve sprše není).

V reality show nejde o odhalení těla, k tomu slouží jiné pořady, ale o odhalení duše prostřednictvím eliminace soukromí. Pokud se soutěžící rozhodne odhalit i tělo, ať tak činí, je to součástí jeho interakce s ostatními, jedna z karet, které může hrát, ale neměl by k tomu být nucen na místě jako je sprcha či WC, kde nahota neznamená "odhalení,"ale je přirozenou součástí daného procesu (sprchování, vyměšování).

Nicméně zastánci argumentů o nepřijatelnosti či nepatřičnosti nahlížení do posvátného soukromí si možná neuvědomují, že soukromí je koncept zasazený do určitého historického kontextu. Soukromí je poměrně novodobá záležitost, zvlášť ve střední a západní Evropě (např. v městských civilizacích kolem Středozemního moře existuje v jiné podobě mnohem déle).

V mnohých kulturách tento koncept vůbec neexistuje. Dlouhá tisíciletí žil člověk v malých komunitách, kde se všichni navzájem znali a měli možnost nahlížet do životu druhých (donedávna spaly mnohačetné rodiny v jedné místnosti), ba dokonce pomoci společenského tlaku cizí životy ovlivňovat.

Tento společenský tlak nabýval různých podob, od pomoci a rady, přes drby a pomluvy, až k násilí. Teprve vznik velkých měst umožnil oddělení veřejné a soukromé sféry a hlavně anonymitu - rozkoš (a hrůzu), která byla dříve dosažitelná jen velmi, velmi výjimečně (například v davu, který vznikal ve válce, rebelii či karnevalu).

Reality show nabízí současným obyvatelům anonymních velkoměst nahlédnout do života svých bližních a umožňuje jim uspokojit touhu sledovat a soudit ostatní, a tak se - alespoň na chvíli- cítit vlivným členem komunity namísto obvyklého pocitu malinkatého kolečka v obrovitánské mašinérii. Jedná se samozřejmě o náhražku, o zdání moci a důležitosti, ale svou útěšnou úlohu plní. Že skutečnosti, že jde o iluzi, o fikci, vyplývá také kvalitativní rozdíl oproti minulosti: lidé si úlohu pozorovaného a souzeného volí dobrovolně.

V tomto bodě přiznávám, že reality show mají jedno velké úskalí: není jím "ohlupující" vliv na diváka, jak soudí moralističtí a elitářští kritici, ale vliv na soutěžící. Mnozí soutěžící si zatím neuvědomují, jak rozkladný vliv může mít na jejich další život účast v reality show. Narozdíl od jiných celebrit popkultury, které mají do značně míry pod kontrolou vytváření svého veřejného image, trávit několik měsíců 24 hodin denně v uzavřeném prostoru za přítomnosti kamer účastníkům reality prakticky znemožňuje konzistentní a permanentní stylizaci.

Navíc propagační mašinérie kolem televizní soutěže zahrnuje diskusní pořady, v nichž jsou situace z vily rozebírány rodinnými příslušníky a přáteli soutěžících (tyto pořady se v ČR zatím nerozvinuly v plně síle - naštěstí). Tento mnohostranný tlak na odhalení podrobnosti že života soutěžícího i mimo jeho konání v rámci soutěže může mít zničující následky nejen na soutěžícího, ale také na lidí v jeho okolí.

Nicméně je nepopiratelné, že reality show nabízí mnoho podnětu k zamyšlení nad slabinami, ale i silnými stránkami české společnosti. Uvedu příklad jednoho fenoménu, který byl pro mě obzvlášť poučný: jde o fenomén sexismu/machismu.

Když měli soutěžící předvádět scény z manželského života, s úplnou samozřejmostí zinscenovali "humorný" výstup, ve kterém figurovalo domácí násilí. Manželka přijde "pozdě" domů a manžel ji začne fackovat a vyslýchat ji, vše doprovázeno smíchem přihlížejících.

Obávám se, že v zemích západní Evropy by tato scénka rozhodně nebyla vnímána jako humorná a nesklidila výbuchy smíchu. Na druhé straně, když štáb televize Přímá prokázal obvyklou dávku sexismu tím, že v povinné soutěži nutil dívky ke svlékání, zatímco chlapci byli jako obyčejné ušetřeni, sami soutěžící dali štábu lekci z rovného a spravedlivého přístupu a vymysleli druhé kolo "svlékací soutěže", kde se pro změnu odhalovali muži.

Jak často správně poukazují Britské listy, čeští elitářští novináři pohrdají zkušenostmi a názory "obyčejných lidí" ve svém pedagogickém zaujetí dovést je na správnou cestu jediného myšlení. Moralizující přístup k reality show, jemuž nepředchází hlubší analýza, je jen dalším z příkladů podobného chování. Kritický přístup musí být podložen analýzou, jinak se nemůžeme divit, že "obyčejní lidé", které chce ona "elita národa" vychovávat, nad ní - jako obvykle - pobaveně a znuděně - mávnou rukou.