Jen pro srovnání: soud v Norimberku s nacistickými válečnými zločinci trval tři čtvrtě roku a to před mezinárodním tribunálem nestál jenom jeden obžalovaný. Miloševičovi nebylo prokázáno, že by nařídil nějaké válečné zločiny, ani že by vyzýval k jejich provádění. Miloševičovi nebyly prokázány ani žádné rasistické výroky, soud mu neprokázal žádné plány na vyhánění civilního albánského obyvatelstva.

Odpovědnost Miloševiče za to, co se v Jugoslávii stalo, byla nanejvýš politická nebo morální. Šlo samozřejmě o spoluodpovědnost, kterou měl společně s celou řadou dalších politiků, kteří se na destrukci a válce v Jugoslávii podíleli. Slobodan Miloševič se stal koncem 80. let národním vůdcem Srbů , tak jako se stal Rugova vůdcem Albánců, Tudjman vůdcem Chorvatů, Izobetgovič vůdcem Muslimů, Kučma vůdcem Slovinců atd.

Na rozdíl od výše uvedených ale Miloševič nepodporoval rozpad Jugoslávie. Teprve rozpad Jugoslávie, která se stala obětí nacionalistických vášní, rozpoutal násilí v hromadném měřítku a následnou hrůznou apokalypsu.

Nebylo tehdy jiné cesty, jak zabránit eskalaci násilí, než nepodporovat nacionální vášně žádné strany a snažit se udržet Jugoslávii pohromadě. Druhá teoretická možnost byla Jugoslávii předem a po vzájemné dohodě a pod mezinárodním dohledem rozdělit.

Vzhledem k promíšenosti jednotlivých národů v Jugoslávii, vzhledem k existenci rozsáhlých národních enklav národnostních menšin uprostřed jednotlivých svazových republik a také vzhledem k hranicím jednotlivých republik, které byly stanoveny až za Titova režimu a často neodpovídaly národnostnímu rozdělení (výjimkou bylo Slovinsko), toto by mělo jen malou šanci na úspěch.

Znamenalo by to totiž stanovit nové hranice svazových republik a to by se neobešlo bez rozsáhlých kompromisů všech stran.

Je známo, že vojenský zásah NATO proti Srbsku se uskutečnil bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN. Je rovněž dobře známo, že zásah byl veden i proti civilním objektům, elektrárnám, nemocnicím atd. Je známo, že NATO při tom používalo střely s ochuzeným uranem. Byla to nevyhlášená válka Jugoslávii. Tady nešlo jenom o politickou odpovědnost, tady by bylo třeba hledat válečné zločince!

Ti , kdo podepisovali rozkazy k bombardování, nejsou přece neznámí. Jeden citát: " Američani vedou válku proti srbskému národu. Prohlašují, že chtějí přinutit diktátora k ústupnosti, ve skutečnosti brutálně zasahují do života miliónů lidí" (Karel Kosík 22.4. 1999).

Je zcela neudržitelné líčit balkánský konflikt jako střet zlých Srbů vedených zlosynem Miloševičem s hodnými Albánci, Chorvaty a Muslimy, jak se k tomu propůjčili mnozí naši i zahraniční novináři a politici. Něco mi to připomíná: Na podzim 1938 konflikt s militatní a vůči Československu neloajální narodnostní menšinou, jejímž prioritním zájmem bylo rozbití ČSR. Tehdy demonstrovali ti zlí Srbové v Bělehradu proti zničení Československa a proti Hitlerovi.

Šlo o statisícové demonstrace v Bělehradu i v jiných jugoslávských městech. Jihoslované (převážně Srbové) se hlásili jako dobrovolníci na pomoc Československu.

V březnu 1939 se demonstrace znovu opakovaly. Srbové byli v Evropě asi jediní, kteří nás tehdy podpořili. Statečně se celou válku bránili nacistické agresi a byli jediní, které se nepodařilo na Balkáně Hitlerovi zlomit, když jinde nacisté našli horlivé stoupence a pomocníky. Poglavnik Ante Pavlovič byl evidentně válečný zločinec, navíc nebyl po válce potrestán. Ustašovský režim byl svou krutostí a násilím proti Židům a Srbům plně srovnatelný s nacistickým režimem v Německu.

Nástup Gorbačova k moci v Rusku, ústup komunistické ideologie v 80. letech ze scény, kritická hospodářská situace v Jugoslávii, změněná mezinárodní situace, která oslabila postavení Jugoslávie ve světě, to vše umožnilo nástup nacionalismu, který Titův režim zdánlivě úspěšně potlačil.

Temné stíny minulosti, staleté křivdy a násilnosti pocházející až z dob Osmanské říše, vypluly znovu na povrch . Katalyzátorem událostí let příštích byla letitá napjatá situace v Kosovu. Strmý populační nárůst albánské komunity, která se s Jihoslovany nikdy nesžila a ani částečně nesblížila, (např. smíšené sňatky mezi Slovany a Albánci byly téměř neznámým pojmem), vzájemná nevraživost a nepřátelská atmosféra přerůstající v xenofobii (příčiny: nepřátelství a nedůvěra pramenící hluboko v minulosti: Albánci přišli do Kosova až s tureckou okupací koncem 17. století, Albánci a Srbové jak za první, tak i za druhé světové války, stáli na opačné straně konfliktu, určitou roli v eskalaci napětí mezi nimi sehrála pravděpodobně rostoucí náboženská reliogizita po pádu komunismu -- islám vyznávající Albánci a pravoslaví vyznávající Srbové, jiná značně odlišná vzdělanostní a kulturní úroveň: v roce 1918 byla v Albánii údajně téměř stoprocentní negramotnost, klanové rodinné patriachální vztahy mezi Albánci, které jinde v Evropě byly dávno neznámé, a také mnohem vyšší nezaměstnanost mezi Albánci, jejich většinou podřízené postavení v zaměstnání, na úřadech atd.

Titův režim se snažil národnostní rozpory v Jugoslávii překonat, do jisté míry se mu to i dařilo důsledným uplatňováním rovnoprávnosti všech jugoslávských národů a potlačováním projevů nacionalismu ale s jedinou výjimkou a tou bylo právě Kosovo).

To vše (spolu s následným postupným odchodem Srbů, Černohorců a dalších národností z Kosova -začátek exodu byl již za Titova režimu) provázeno stále rostoucí resistencí Albánců, vyvolávalo reakce Bělehradu s marnou snahou vyřešit narůstající problémy za použití násilí. V neposlední řadě sehrály svou roli nekvalifikované a zcela jednostranně zaměřené zásahy západních politiků do počínajícího konfliktu.

I kdyby v čele Jugoslávie byl umírněnější a méně nacionalistický politik většího formátu, než byl Miloševič, pravděpodobně by toho o mnoho víc nedokázal a rozpadu Jugoslávie by sotva zabránil. Destrukce Jugoslávie byla kolektivním dílem domácích i zahraničních politiků. Těm zahraničním určitě chyběla znalost dějin a znalost problematiky vůbec a některým, přestože absolvovali prestižní zahraniční university, chyběla kultura a vzdělanost. Jeden pozoruhodný výrok tehdejšího německého ministra zahraničních věcí: "Srbové zavinili první světovou válku " (Právo 21. 4. 1999).

Když jsem si v BL přečetl komentář deníku Guardian "Smrt tyrana a neschopného politika" a potom článek Fabiana Golgo "Řezník z Balkánu", vzpomněl jsem si, jak jsem v roce 1969 otevřel týdeník Dikobraz a tam spatřil kreslený vtip Pavla Kantorka: rozkvetlá louka, na ní stojí paní a vedle ní dvě vykulené děti. Žena spíná ruce a volá: "Děti, pojďte se podívat, blbost kvete!" Za týden jsem otevřel Dikobraz a tam opět kreslený vtip Pavla Kantorka. Podobná louka, na ní stojí ustaraná paní a vedle ní dvě vykulené děti. Paní spíná ruce a volá: "Děti, pojďte se podívat, blbost odkvetla a vydala plody". Holt, tak už to ve světě chodí...Kvetoucí blbosti se můžeme smát, plody blbosti ale už k smíchu většinou nejsou.