Kniha Alberta Lochera je označena jako první svazek ze dvou připravených. Druhý snad vyjde koncem tohoto roku až podle zájmu (rozuměj :prodeje), jistí se nakladatel. Amerického humoristu zná u nás každý. Už šest generací spoluprožívalo Dobrodružství Toma Sawyera (originál se poprvé objevil právě před 130lety -- 1876) a Huckleberry Finna (1885), četly se i další prózy -- Panna Orleánská, Yankie z Connecticutu na dvoře krále Artuše, Život na Mississippi, Skákavý žabák, Pozlacený věk, Tajemný cizinec, ale hlavně jeho povídky, z nichž "Milionová bankovka" ztvárněná Janem Werichem je součástí televizního "zlatého fondu".

Mark Twain během svého života (1835 -- 1910) podnikl celkem tři zámořské cesty. První pětiměsíční -- jako tenkrát ještě svobodný muž. Plavil se na lodi Quaker City z New Yorku do Gibraltaru, Tangeru, Marseille, přerušoval ji jízdou vlakem do Paříže, potom do Itálie, opět lodí k břehům Turecka a poté do carského Ruska -- Sevastopolu, Oděsy a Jalty, kde si skupinka spolucestovatelů vymohla prostřednictvím amerického konzula audienci u samotného cara a carevny, trávících léto na Krymu. Tato epizoda dík humoristově podání určitě patří k vrcholným zážitkům z plavby. "Když přišel čas, abychom se odklidili, rozloučili jsme se s hostiteli, kteří se šťastně a spokojeně odebrali do svých soukromých komnat, aby si spočítali lžičky." (= Věta jako malá ukázka Twainova stylu.) Následovala plavba k břekům Egypta a Palestiny, odkud zamířili do Španělska, odkud pluli domů. Až na projevy ponorkové nemoci a proticholerovou karanténu a stížnosti na stále se zhoršující stravu proběhla pouť dobře. Pro Twaina měla dokonce význam osudový. Jeden ze spolucestujících mu ukázal podobenku své sestry a Twain si okamžitě, aniž by ji viděl a poznal, řekl: ta a žádná jiná! V roce 1870 se vzali.

Po jedenácti letech se na druhou cestu do Evropy naloďuje s ním dalších sedm lidí: manželka Clivie, jejich dvě dcery -- 6- a 8- letá, manželčina příbuzná, guvernantka, služebná a tajemník. Odjíždějí na víc než půldruhého roku! Budou se pohybovat hlavně po souši, vlaky i koňmo. Německo, Švýcarsko, Itálie, Francie, Belgie, Holandsko, Anglie...

V komentování této cesty se ozřejmuje metodologický klíč Locherova přístupu k předsevzatému úkolu: Twainovy postřehy o způsobu života v různých zemích, hmotné kultuře a technickém rozvoji -- zejména ve Švýcarsku, kde se ostatně i Twainově rodině nejvíce líbilo -- doplňuje Locher detaily nastudovanými z jiných, tj. domácích pramenů: začínající turistický ruch přináší do chudé hornaté země peníze za cenu komfortu, připraveného pro návštěvníky skromnými, tvrdě pracujícími lidmi. Výstavba silnic, hotelů v nepřístupných místech, nová povolání -- např. průvodců-nosičů, dostatečně silných na to, aby na kopce vynášeli majetné hosty na zvláštní židli (někdy, měl-li "turista" vyšší váhu, se jich střídalo ve skupině až 12). Twain s tajemníkem jednou sice stoupali po svých, ale sedmdesátiletý (!) zdatný průvodce nesl jejich tlumoky, a protože jim bylo zakrátko horko, přidal si na záda i jejich kabáty. Čtyřicátník Twain se trochu styděl.

Bylo třeba vlakových tratí, a hlavně zubaček, kde lokomotiva netáhla, nýbrž tlačila do vrchu před sebou několik vagónků. Započíná se létání balónem nad vrcholy. Zvláštním problémem byly pro přesné Švýcary jízdní řády -- vždyť neexistoval jednotný čas pro celou zemi -- v různých údolích se mohl lišit (a lišil) i o několik minut! A což ceny! Příliš vysoké pro Angličany, suše konstatoval Thomas Cook, původně soustružník, který správně odhadl příští zlatý důl -- podnikání v cestovním ruchu. Švýcarsko bylo drahé a drahé zůstává, potvrzuje Locher a uvádí někdejší ceny. Nicméně kurz dolaru byl tenkrát příznivý. Přesto poslední věta zní: Mark Twain po cestě zešedivěl.

Text je pro nás zábavnou procházkou švýcarským rájem, statně předchozí Locherova kniha má titul Hier ist das Paradies -- Mark Twain in Weggis im Sommer 1897 a je vlastně přípravnou studií k třetímu, poslednímu pobytu spisovatele v Evropě, při němž navštívil též Čechy -- Mariánské Lázně a zámek Loučeň. To bude popsáno v druhém, plánovaném dílu.

Bylo by mylné hledat v Locherově knize, co v ní není -- totiž literárně kritický postoj k Twainovým textům. Toho si je Locher vědom, když v závěru cituje Twainova sebeironická slova: přes velké úsilí, které jsem knížce věnoval, nevznikl žádný meisterwerk. Buďto ji v cizině přijmou s bezelstnou laskavostí, nebo tomu bude bohužel naopak. (str. 187)

Dodávám: Tónem a vtipem nám Čechům připomenou Twainovy postřehy knížky Čapkovy, psané a kreslené ovšem o několik desetiletí později, rovněž na cestovatelská témata. Locherova publikace, pečlivě vytištěná na dobrém papíře,reprodukuje vedle řady dobových dokumentů také několik (neumělých) skizz črtaných v dobrém rozmaru Twainovou vlastní rukou.