Politikové s tím samozřejmě počítají. Některým se daří vzbuzovat sympatie bez zvláštního přičinění, například lidovým nebo naopak důrazným vystupováním. Jiní se musí poradit s příslušným odborníkem nebo s příslušnou příručkou. Zásady jsou obecně známé: Oblibu získáme, nevyvoláváme-li zbytečné spory a nešetříme-li vlídným úsměvem. Na neoblibu si zaděláme, straníme-li se lidí a tváříme-li se zapškle či odmítavě.

To, co platí pro běžný kontakt, nemusí nicméně politik dodržovat doslova. Svému oficiálnímu hostu může předem vyměřit délku rozhovoru a obyčejným lidem se může vemlouvat prostřednictvím televizního projevu, nikoli osobně. Je-li rozumný, nenamlouvá si, že je milován; kdyby se ovšem v tomto pocitu utvrzoval, mohl by dospět k chorobné podezřívavosti, která by přivodila jeho pád (jako se to přihodilo většině diktátorů). Obliba či neobliba konkrétního politika není samozřejmě stálá. Většinou, ve shodě s příslovím, že nové koště dobře mete, do něj vkládáme neúměrné naděje, nastupuje-li do nového úřadu, a omrzí nás, setrvá-li v něm příliš dlouho, a to bez ohledu na to, zda si ve své funkci počínal dobře či ne. Obdivný vztah k populárním zpěvákům, hercům a politikům vysvětlují psychologové jako potřebu projekce a identifikace. Osvojíme-li si chování někoho, kdo si tím vydobyl oblibu a úctu, získáme tím, jak doufáme, oblibu a úctu i my sami.

Tato potřeba není typická jen pro pubescenty, kteří teprve hledají své místo na slunci, ale často i pro dospělé, kteří si tím místem nejsou jisti, nebo kteří trpí deprivací; může to být i potřeba vzoru, která ostatně nachází podporu ve státních ideologiích: Komunismus oslovoval úderníky, kapitalismus vyzdvihuje podnikatele. Se současnou nedůvěrou vůči autoritám sice vzrůstá i nedůvěra k vzorům oficiálním, ale to vede jen k tomu. že se potřeba vzoru přesouvá na jiné, ne vždy následováníhodné subjekty (na brutální hrdiny akčních filmů, na anarchisty, na diletanty apod.). O tom, zda si někoho oblíbíme, se většinou rozhodujeme podle prvního dojmu, který v nás dotyčná osoba vyvolá. Takový přístup nám připadá autentický, a tudíž věrohodný; využívají toho například filmoví režiséři, kteří dobře vědí, jakým fyzickým typem mají obsadit, řečeno slangem, roli slušňáka, padoucha, vědátora apod. V některých případech, obzvlášť opírá-li se o pozorovatelské zkušenosti, může být první dojem správný; většinou je však klamný, protože veřejní činitelé i sdělovací prostředky umějí s našimi pocity manipulovat.

O tom, jak jsou lidé ve svých soudech jednostranní, svědčí například příspěvky posluchačů do rozhlasových besed, jakož i čtenářů do časopiseckých rubrik. V nedávné besedě, kterou vedl František Koukolík, se například jistá posluchačka obořila na moderátora kvůli tvrzení, že anekdoty, jakožto projev lidové rezistence, kolovaly mezi lidmi i za okupace. Jak by si byli lidé tehdy mohli vykládat vtipy, když vládl teror a když si nikdo nebyl jist vlastním životem? rozhořčila se. Bylo zřejmé, že ji ta doba silně poznamenala a že jí neblahé zážitky zastínily obecnou zkušenost (nebo že prostě nemá v oblibě anekdoty). Jindy podezírají posluchači moderátora z toho, že nadržuje jistému politikovi jen proto, že se snaží být nestranný k diskutérům s různým ideologickým zaměřením, tedy že nestraní diskutérovi, s nímž sympatizuje posluchač. Nejčastěji se ovšem posluchači a čtenáři ohánějí argumenty, které neumějí věcně doložit, které však tvrdě prosazují, protože jim připadají sympatické.

Vzbuzuje-li v nás někdo apriorní sympatie, nemusí to ještě vyvolat osudové následky; nanejvýš zjistíme, že se v dotyčném zmýlili. Apriorní antipatie však může být zhoubná, protože šmahem zatracuje a protože je nakažlivá. To je obzvlášť nebezpečné při všech příležitostech, kdy si vybíráme spolupracovníky nebo zástupce do kolektivních orgánů, tedy především při volbách. Kdybychom připustili, že se do značné míry rozhodujeme iracionálně, mohli bychom objevit hned několik momentů, které vyvolávají naši nelibost:

1.Dotyčný člověk nám svými gesty, svou intonací nebo prostě svým pachem připomíná někoho, kdo nám kdysi ublížil; je to animální dispozice (sdílíme ji například se slony), ale je nesporná.

2. Dotyčný neodpovídá představám, které jsme si o něm vytvořili předem, což nás blokuje.

3. Dotyčný má příliš velký nebo příliš malý rukopis, příliš velký nebo příliš malý nos, příliš rozhalenou nebo příliš upjatou košili a pod. Dotyčný neumí kultivovaně jíst a smrkat (dokonce nás jednou poprskal). V bytě dotyčného či v jeho kanceláři visí obraz, který se nám nelíbí a z jeho přehrávače se line hudba, kterou nesnášíme.

4. Dotyčný, jak nám připadá, nevzal v úvahu naši hodnost či naše postavení; nemůžeme snést pomyšlení, že se k nám chová jako rovný k rovnému, přestože se k nám chová vstřícně. Naši nelibost může samozřejmě vzbudit i tím, že nás zapomněl pozdravit, že se podivně ušklíbá, kdykoli nás míjí, nebo že za našimi zády něco šeptá svému kolegovi; ješitnost či podezřívavost nás v té chvíli zaslepí natolik, že nás vůbec nenapadne rozumné vysvětlení.

5. Dotyčný staví na odiv svůj majetek, auto, vilu či manželku. Dotyčný překypuje zdravím a dobrou náladou; na to jsme my, Češi, obzvlášť alergičtí.

Na zkreslení našeho pohledu se mohou mimoto podílet i pomluvy a podobnost či totožnost jmen. Zahlédneme-li v novinách jméno Jan Hartl, nezkoumáme, jde-li o herce či statistika; a tak snadno přeneseme nevoli, kterou chováme k jednomu z nich, na toho druhého; to se nám může přihodit i u dvou Ivanů Vyskočilů, u dvou Pavlů Kohoutů (dramatik a ekonom, přispívající do Lidových novin), u Ondřeje Havelky a Ondřeje Pavelky apod.

Donedávna se lidé na veřejnosti ke svým sympatiím a antipatiím příliš nepřiznávali, aby jim nikdo nemohl vytknout, že se uchylují k nahodilým a povrchním argumentům. Díky nejnovějším televizním pořadům, jako jsou Vyvolení a Super Star, se tato dojmová argumentace stává nicméně zcela legitimní. Prospěje to našemu vzájemnému poznání? Do jisté míry ano, protože bude zřejmější, proč nás někdo skutečně přitahuje a skutečně odpuzuje; mimoto tím něco vypovíme sami o sobě. K dobru si například můžeme připočíst okolnost, že nejvíc hlasů v těchto soutěžích získali Rom a homosexuál, čímž jsme projevili názorovou toleranci.

Pocit libosti a nelibosti má však i stinné stránky: Je vrtkavý a svévolný. Vztek, který zachvacuje děti kvůli odňaté hračce a nevítanému jídlu, zpravidla brzy odezní, ale nedokáže-li se s takovým afektem vyrovnat dospělý člověk, může to vyústit v celoživotní zavilost, ne-li ve zločinné jednání. Platí to nejen o jednotlivcích, ale i o celých národech. Představitelé totalitních režimů dobře vědí, jak se dá moc utvrdit rozdmycháním a prohloubením xenofobních nálad, tedy kolektivních antipatií; v evropské historii na to doplácejí především občané židovskéhoa romského původu. Ostatně i kapitalismus nám vnuká jistou animozitu, a to vůči žebrákům a bezdomovcům, kteří podle tohoto systému hyzdí obraz prosperující společnosti. Ani náš vztah k přírodním etnikům není jednoznačný: Máme si je ošklivit pro jejich necivilizovanost, nebo jim naopak tento rajský stav závidět?

Je poněkud deprimující, když si uvědomíme, že nám politikové a reklamní agenti sugerují, co máme považovat za žádoucí a krásné a co za odpudivé a ošklivé. "Všechny věci jsou krásné, hrají-li čistě a hlasitě kousek, který nejlépe dovedou," napsal Karel Čapek. Pokud bychom tento aforismus vztáhli na sebe, na lidské pokolení, pak jsme ho právi jen zpola: S hlasitostí nemáme potíže; hlučíme víc, než je zdrávo. Čistotou duchovního projevu zato neoplýváme; tíměř vše, co prozpěvujeme, zní falešně. Omlouvá nás leda to, že už krásu ani nehledáme.