Potíž je, že kritikové těchto teorií zároveň útočí spolu s nimi právě i na samotného Derridu, kterému ale zjevně nerozumí a vnímají ho velmi zkresleně. Je to podobné, jako kdybychom si názor na Mohameda dělali podle známé karikatury otištěné v jednom dánském deníku.

V roce 1982 např. Derrida poskytl rozhovor Paulu Brennanovi, který pak vyšel pod příznačným názvem, vypůjčeným i pro titul mého článku. Mimo jiné v rozhovoru stojí:

Pokud jde o možnost pravdivého poznání, které podle vulgárního pojetí Derrida a jiní postmodernisté popírají, lze citovat z filosofovy přednášky Budoucnost profese aneb Universita bez podmínky (co by v budoucnu mohlo nastat díky "humanitním studiím "):

Je snad zřejmé, že tyto a podobné teze neútočí na pravdu samotnou, ale na určité naše chápání pravdy a naše zacházení s ní. Derrida by jistě donekonečna namítal proti možnosti pravdivého poznání ve smyslu jeho nekomplikované objektivity, bezpodmínečné znalosti věcí, "jak doopravdy jsou"; namítal by, že tyto naše "objektivní znalosti" jsou vždy závislé na nějaké konstrukci -- a tu je třeba dekonstruovat ve smyslu jejího zpětného "rozebrání" (ale ne destrukce!), kritického přezkoumání postupů a předpokladů, na nichž je založena -- a na nichž je pak založena i samotná ta kritika. Což je úkol nekonečný, pohybující se dokonce v kruhu či minimálně spirále, ale ne neplodný a samoúčelný.

Zpochybňování tohoto pojmu pravdy má ovšem za úkol odkrýt a posílit jiný, hlubší pojem pravdy -- pravdy ve smyslu etickém, pravdy jako oné bezpodmínečné odvahy říkat vše, "byť i z titulu pouhé fikce". Pravdy, pro kterou by se snad více hodil pojem spravedlnost, který je ústředním tématem pro pozdního Derridu, a v němž filosof nachází "nedekonstruovatelný předpoklad dekonstrukce". Což stále neznamená, že by tady ten předpoklad byl k dispozici v nějaké pozitivní, jednou provždy dané podobě. Nedekonstruovatelnost není nekritizovatelnost, ale spíše fakt toho, že ten předpoklad nemůžeme mít, vlastnit ho a volně s ním disponovat. Je tu z titulu jakési "vyšší moci".

Pokud jde o literaturu, je vlastně institucionálním rámcem dekonstrukce, z nějž jsou zpochybňovány jiné instituce, a to tak, že je pradávnou silou fikce dekonstruován jazyk těchto institucí, aby se za jejich zdánlivým popisem reality současně odhalila moc předpisovat, co má pro nás onou realitou být.

Literatura je oproti jiným institucím taková instituce, která má neustále tendenci sebe samu "přetékat". Existuje např. vždy v určitých žánrech, velká literární díla však základy těchto žánrů otřásají (aniž by je popírala -- často je naopak nově potvrzují) a snaží se je přebudovat -- jako to dělali Joyce, Proust ad. (Vzpomeňme v této souvislosti Bachtinovo pojetí románu: je to nekonečný experiment, neustávající zrazování své vlastní ortodoxie, parodování své vlastní vznešenosti.)

"Podivná instituce, které se říká literatura," je pro Derridu modelem jeho vlastního typu myšlení. Patrný je tu důraz na psaní, resp. událost konkrétního díla jako singulární akt, akt podpisu, který je vždy jedinečný, "originální", ale zároveň musí být opakovatelný, musí v něm být jakási odcizující ne-originalita, jež umožní rozpoznat originál i příště jako tentýž. "Je to značka, diferenční značka, odlišná od sebe: odlišná sama se sebou." Tak se odehrává i každý akt čtení jako recepce díla, včetně rozpoznávání jeho autora: navazuju na jeho podpis svým spolupodpisem, chci mu být co nejvěrnější, ale právě proto jej musím "zradit", neboť onen spolupodpis, jímž se přihlašuji k originálu a rozpoznávám a svým svědectvím jej potvrzuji jako originál, tento spolupodpis je vždy počat jinde, jindy a jinak než originál.

To je také modelem "autentického" vztahu k dědictví: zodpovědně mu odpovídám jedině tehdy, odpovídám-li mu svobodně, což ale nemohu činit bez toho, že bych odpovídal po svém (sám ze sebe, originálně) -- a to je vůči jeho jedinečnosti jakoby nezodpovědné.

Singularita je jedinečností, jež se zobecňuje, a zobecněním, které je jedinečné. Singularita -- na rozdíl od toho, co je buď obecné, nebo individuální -- nemůže tedy být žádným předmětem v substančním slova smyslu. Ten je abstrakcí: buď při zdůraznění individuální nezaměnitelnosti odmýšlí to, co je druhové či nějak podobné jiným entitám (třeba rysy vaší sice jedinečné tváře, podobající se však vašim rodičům a geneticky z nich "namíchané"), nebo naopak při hledání obecnin odmýšlí to, co je individuálně specifické. V politické oblasti dělá první chybu libertarianismus, druhou chybu různé kolektivistické koncepce, ať už fašistického nebo komunistického směru. Obojí je ona "metafyzika", tolik kritizovaná celou filosofií 20. století.

Život je událostí, a proto se neustále odehrává singulárně. Je sám v sobě přítomen jako originál, ale zároveň se vždy sděluje a tedy dělí o svoji přítomnost, obrací se -- stejně jako literární text -- k adresátům, čtenářům, vydává se kopírování, klonování, jinak by -- paradoxně -- přestal být životem, přestal by být potvrzován akty dalších spolupodpisů. Samotné Derridovo dílo budiž toho dokladem: málokterý filosof se dočkal tolika dezinterpretací jako on.

Snažit se je cíleně vyvracet, vést s nimi polemiky, však vlastně znamená nepochopit odkaz dekonstrukce. Museli bychom říkat: "Vy to čtete špatně. Ta pravá dekonstrukce vypadá takhle:..." To ale není možné. Dekonstrukce sama existuje vždy jen ve svých singulárních aktech. Dekonstrukce je teorie s universalistickým nárokem, zároveň je to však výhradně Derridova myšlenka. Jde o jeho dílo, s nímž je nezaměnitelně spjat coby "originál", toto dílo však nemůže existovat jinak než nezávisle na něm, na jeho životě a smrti: autor vlastně musí být vždy již mrtev, aby mohl žít -- tj.: aby se mohlo konstituovat jeho dílo.

A tak psaním tohoto textu dělám něco teoreticky nemožného. Vznikl ale z jiných pohnutek, než je teoretická správnost. Vznikl proto, abychom k Derridovi mohli být spravedliví.