Stejný obrázek lze ostatně spatřit po celé Evropě. Od Ruska po Velkou Británii a od Skandinávie po Pyrenejský poloostrov trpí management energetických firem utkvělou představou, že pokud bude obslužný personál po celou směnu utíkat dostatečně rychle, byl by v tom čert, aby místo jednoho výrobního bloku neobsloužil hned dva. Rovněž v západní Evropě je počet propouštěných z důvodu konkurence obnovitelných zdrojů naprosto marginální. Představa, že bych o své pracovní místo přišel v důsledku expanze sluneční energetiky, je nesrovnatelně šílenější, než kdyby se správní rada firmy Sony v 80. letech minulého století vážně zabývala hrozbou úpadku způsobeného výrobou pardubické Tesly.

Přesto shledávám argumentaci poslance Scheera vysoce nedůvěryhodnou a tendenční. Jeho základním problémem je, že argumentuje nikoli jako skeptický vědec, ale jako politik a vyhraněný ideolog. Dopouští se omylu typického i pro ostatní ekologisty -- racionální zhodnocení reality nahrazuje vírou a zbožným přáním. Tam, kde jeho koncepce narazí na překážku, prostě ji ignoruje. O technických a ekonomických limitech se pochopitelně nezmiňuje a místy přechází do nepokryté demagogie. V energetice, kterou znám, platí, že každé výrobní energetické zařízení na bázi větru a slunce musí být zálohováno klasickou tepelnou elektrárnou.

Patří do říše mýtů, že elektrárenské společnosti proti obnovitelným zdrojům bojují. Patří mezi ně řada velice rozdílných technologií, kdy zejména vodní energetika je používaná vlastně od počátku výroby elektřiny. Je nepopiratelné, že obnovitelné zdroje do energetického mixu patří, a nemám žádný problém s jejich podporou tam, kde je možné očekávat smysluplný hospodářský a ekologický efekt. Produkce obnovitelných zdrojů se bude mimochodem bez ohledu na často k uzoufání nekvalifikovanou politickou diskuzi v 21. století postupně zvyšovat a je k tomu dostatek pádných důvodů. Problém je spíše s jejich strukturou a s tím, že si ekologisté vybrali ty neproblematičtější technologie na bázi větru a slunce. Pokud je politická scéna ochotna tyto energetické zdroje patřičně dotovat, kterákoli elektrárenská společnost bude ochotna provozovat větrnou farmu i její zálohu v podobě klasické tepelné elektrárny.

Poslanec Scheer tyto skutečnosti přechází zmínkou o nových technologiích skladování energie, které stojí před svým zaváděním. Škoda, že jsem si jich nevšiml. Vyžadovaly by totiž několik naprosto zásadních vědecko-technických objevů, které, pokud přijdou, budou patřit k největším úspěchům vědy 21. století. Prozatím to vypadá, že tyto objevy již přišly, dopracovaly se k nim stranické konference německé SPD a budou patrně zveřejněny v nějakém stranickém manifestu.

Poslanec Scheer je znám svou přízní k solární energii. Ta je bezkonkurenčně nejproblematičtějším a nejméně efektivním zdrojem získávání energie ve střední Evropě. Celý sektor stojí na mohutných křížových dotacích a bez nich by se prakticky okamžitě zhroutil. Bez státních dotací by po solární energetice v Německu neštěkl ani pes. Podpora začíná už ve státem dotovaných a státem rovněž garantovaných bankovních úvěrech na pořízení solárních panelů a pokračuje tím, že distributoři jsou zákonem nuceni tuto elektřinu za pevně stanovené, vysoce zvýhodněné ceny vykupovat.

Takto vyrobená elektřina je extrémně drahá a žádného malovýrobce ani nenapadne ji používat pro sebe. Proud ze solárních panelů prodávají a elektřinu pro vlastní spotřebu berou od velkých jaderných nebo tepelných elektráren. Je nutné zdůraznit, že takové instalované zařízení bude nutné dotovat prakticky po celou dobu jeho životnosti, ledaže bychom vynalezli zázračný prostředek na řízení počasí. Problém obnovitelných zdrojů energie nespočívá ani tak v těchto technologiích jako spíše v přístupu k nim a v kompetentnosti diskuse.