Naznačené téma by bylo možné dál promývat a dostávat se k filosofickým závěrům, bez konce. Člověk může věřit, že Ježíš uměl chodit po hladině jezera a ještě přitom mohl vytahovat malověrného učedníka z vody, nebo že zítra vyjde Slunce, že 20. století bude rájem na Zemi, protože vynálezy odstraní bídu. Leč lepší než víra je znalost - jako opak víry.

Rádi hájíme své názory odsuzováním či vyvracením názorů ostatních lidí. Stará Čína navrhuje: Nevědět a myslet si, že vím, to je ta nejhorší nemoc na Zemi. Kdo tedy je ten znalý při porovnání věřících a nevěřících? Lidé nábožensky založení nebo moudře opatrní materialisté, kteří náboženské poznatky odmítají? Nebo ateisté věřící svému závěru?

Je snadné být neznalým. K tomu není třeba vynaložit úsilí. Jednodušší je školou neprojít, nežli jí projít. O utajených záležitostech, které ani nepotřebují náboženství, lze kupodivu nejen číst, ale lze je i ověřovat a až potom posuzovat. Je na škodu, že tato skutečnost není dost známou. Alespoň trochu zkoušet někam nahlédnout. Má myšlení, nevyjádřené hlasitou mluvou, vliv na druhé lidi či zvířata?

Nehmotné zásady, narozdíl od záležitostí náboženských, nebývají lidem vnucovány. Avšak jak se o nich rozepsat, když jsou skryté? Připomenu pohádku.

Byl jednou jeden pán, který svého syna chlapečka nutil do umění, až se to jejich okolí snad ani nelíbilo. Avšak výsledky byly výborné. I později pak odrostlý chlapec veleúspěšně sochal, hudl či maloval či čeho to byl umělcem. Pěkného pohřbu se však nedočkal. Kdo to byl?

Ještě po pár staletích, když se znovu rozhlížel po světě, snažil se předchozí mrzutý závěr napravovat nevědomky - dětskou hrou. Po opuštění Osmileté střední školy pan otec tentokrát nutil svého chlapce věnovat se řemeslu. Ono má zlaté dno, chlapec se však chtěl pozlatit jiným způsobem. A tak sochá, maluje i miluje či co, dodnes. Nepříjemný otcův nátlak na nezletilce však odsuzoval po léta. Kde bydlel?

Jiný nerozšmodrchaný případ směřuje k zosnovateli věcí veřejných. Vydá se cestou na jih. A to, co se v historii stane jednou jako tragédie, příště se nám zopakuje jako fraška. Snad čtenář o tomto historickém osudovém obyčeji slyšel. Když se před rokem a půl jakoby bleskem ukázalo tělesné znamení na sportovaném těle, bylo to znamenitým potvrzením dávných poznatků skrytých souvislostí. Ani tato historka není nachystaná přímo k tomu, aby jí čtenáři porozuměli. V tržním prostředí by neuspěla.

Ještě poslední báchorku. Tu lze sledovat přes kus tisíciletí; kdo se musel naučit kdysi dávno v cizině odejít bolestivým způsobem, a sám zapálil, dokázal tak odejít i v naší době. Ale nezapálil.

Je povinností psát lopatou? Je-li to potřebné, pak raději připomenu tradiční příběhy.

Kdysi před desetiletími jel sáhib do divočiny a viděl smavého domorodce vařícího pokrm v obrovské nádobě, čtoucího přitom v bibli. "Co to čtete? Tomu už dnes nikdo nevěří!" , smál se mu Evropan. Muž zůstal vážný: "Kdyby se tato kniha nedostala k nám, do naší země, pak vy - byste skončil v tomto kotli."

Křesťanům nenahlížejícím v opakované návraty dokládá přímo bible. "Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: 'Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil jako slepý? On sám, nebo jeho rodiče?' Ježíš odpověděl: 'Nezhřešil ani on ani jeho rodiče, je slepý, aby ---.'" Z úryvku vyplývá, že hovořící uvažovali prohřešek již před narozením, jistě tedy v minulém životě slepého člověka. Poznatky znovunarození znala i starodávná bible.

Jsou v ní i jiné věty, například "Musíte se narodit znovu." Avšak každý je může vykládat po svém.

Popisy náboženských chyb a nedostatků dbají skutečnosti. Přesto však neprokazují, zda je náš život virtuální realitou (zdánlivou skutečností) nebo není. Údaje pěti lidských smyslů se doplňují tak dobře, že člověk uznává skutečnost hmotného světa. S přihlédnutím k současné zobrazovací technice však lze promýšlet i jiné spojitosti pro vysvětlení údajů našich smyslů. Teprve fysikové znalí kvantové mechaniky se stali opatrnější při posuzování možností vesmíru, kdežto fysika 19. století znala snad všechno, co sama sobě určila být potřebným.

Obvykle se tvrdí, že věda zásadně neposuzuje skryté věci, že popisuje hmotné souvislosti. Pochopitelně je ošidné vyjadřovat se k tomu, co nelze měřit, prokázat či vyvrátit. Naopak papež kolem roku 1990 mínil, že právě věda má co říci k popisu umístění našeho světa.

Podle knihy Liber prohibitus K. Wágnera mínil D. F. J. Arago, francouzský fysik a astronom: "Ten, kdo mimo teorii matematiky pronáší slovo nemožné, není opatrný!"