22. 12. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
22. 12. 2005

Vážení intelektuálové!

Inteligence se pro peníze a postavení vždy spojí s lumpy, mám na mysli především média.

Chcete znát příběhy z doby komunismu a postkomunismu ? Tisíce a tisíce by se jich dalo posbírat, má to však jeden háček. Až na malé výjimky z řad disidentů se jedná většinou o lidi bez kvalitního vzdělání, neboť jejich politické postoje a morální zásady se rozhodně komunistům ani postkomunistům nehodili. Těžká fyzická práce a finanční strádání nikomu vysoký intelekt nezajistí, za to ale každého postiženého naplní emocemi.

Pane Čulíku,

pozorně jsem si přečetla Váš sloupek "Pořád stejná sviňárna" a dnes po vyprchání emocí Vám odpovídám. Váš sloupek byl pravdivý a vynikající. Všichni, kteří jej kritizují, ještě neprozřeli nebo ze soukromých důvodů obhajují snahu o vytvoření nové totality. Tím brání tvorbě demokratické společnosti a svobodného občanství.

Přesto mám k Vám jistou výhradu. Není pravda, že postižení lidé mlčí, ale pravda je, že vy intelektuálové se s námi postiženými nechcete bavit. Jsme pro vás příliš primitivní.

Těžký život zanechává emoce a vám se takové věci těžko čtou. Dívat se pravdě do očí je vždycky těžké, neboť pravda je mnohdy krutá. Čtení takových článků vyvolává emoce i u čtenáře a vy se tomu přirozeně bráníte, neboť emoce považujete za projev primitivismu a barbarství a to ponižuje váš intelekt.

Už jenom pomyšlení, že byste měli mít něco společného s primitivy, vám brání přijmout jakoukoliv pravdu, takže se nedivte, když vítězí předsudky a lži.

Ale demokraticky smýšlející člověk nemůže neustále odstrkovat lidi kvůli jejich emocím, které jsou součástí jejich tvrdého životního stylu. Již jsem Vám svůj příspěvek na toto téma zasílala, ale neotiskl jste jej. Zasílám Vám ho znovu a prosím Vás, zvažte jeho obsah. Myslíte, že budete mít tolik odvahy k pravdě, kolik ji má mnoho odstrkovaných lidí ?

Chcete znát příběhy z doby komunismu a postkomunismu ? Tisíce a tisíce by se jich dalo posbírat, má to však jeden háček. Až na malé výjimky z řad disidentů se jedná většinou o lidi bez kvalitního vzdělání, neboť jejich politické postoje a morální zásady se rozhodně komunistům ani postkomunistům nehodili. Těžká fyzická práce a finanční strádání nikomu vysoký intelekt nezajistí, za to ale každého postiženého naplní emocemi. Velmi si vážím práce například paní Brdečkové i paní Sommerové (i některých dalších), které se dokázaly přenést přes emoce lidí a vytvářejí televizní pořady o lidech utlačovaných. Něco takového dokáží spíše ženy, neboť netrpí ješitností mužů. Možná je to důvod, proč na stránkách Britských listů je tak málo příspěvků od žen. Nepřipadá vám to trochu diskriminační ?

Vím o lidech, kteří by do BL rádi přispěli, ale neumí tak hezky intelektuálně psát. Je to opravdu tak velká překážka na cestě k hledání pravdy ? Nedivím se, že v naší zemi neustále vítězí zlo v podobě zlodějiny, podvodů a násilí.

Dokud bude inteligence opovrhovat prostým lidem, posuzovat občany podle kabátu a titulu a nenaučí se rozlišovat na základě morálních zásad a lidských práv, budou násilníci v jakékoliv lidské či hospodářské oblasti vítězit stále dokola.

Žádná revoluce nám nepomůže. Pokuste zamyslet se nad důsledky r. 1989 -- 1993 a přemýšlejte, kde se mohla stát chyba. My ji známe, protože na ni neustále narážíme. Je to potlačování pravdy v řadách inteligence, která se pro peníze a postavení vždy spojí s lumpy, mám na mysli především média. Arogantním umlčováním pravdy každý brání svobodě i demokracii.

Naše společnost si již 16 let hraje na demokracii, přesto naše společnost nedokázala překlenout třídní dělení společnosti. Stále ještě nejsme schopni přijmout myšlenku občanské rovnosti bez ohledu na výši majetku či vzdělání, stále ještě toužíme po dělení společnosti na plebejce a elitu.

To ale nemá s demokracií nic společného, je to jenom totalita obrácená na ruby. Tomu, že lidé majetní opovrhují nemajetnými se nikdo nediví, ale proč lidé vzdělaní opovrhují lidmi nespravedlivě či ranou osudu postiženými, to se dá těžko pochopit.

K čemu vám potom vaše vzdělání je, když vaši inteligenci zastírají předsudky o proklínané dělnicko-rolnické třídě ? V komunismu byl člověk bránící lidská práva nazýván "kontrarevolucionářem" , dnes se mu nadává do levičáků. Vím to, protože je to můj případ. Věřte mi, že se velmi těžce nese, když mě dnes házejí na jednu hromadu s lidmi, kteří se mi kdysi mstili za moje morální a lidské smýšlení.

Přesto přese všechno svůj soukromý boj se společenským zlem nevzdám. Komunismus byla doba plná paradoxů a ne nadarmo nazývaná "Absurdistánem" . To znamená, že neplatila absolutně žádná pravidla, neexistovaly žádné zákony a poučky bez velkého množství výjimek, takže neplatilo vůbec nic a nikdo nebyl za nic zodpovědný. Což je bohužel platné i pro dnešní dobu. Dokážete-li se přenést přes své emoce intelektuální nadřazenosti a spojit se s námi, naše duše jsou vám otevřené.

Vaše čtenářka Věra Říhová

Starý již 1x zaslaný příspěvek :

Vážení intelektuálové.

Obracím se na vás po přečtení posledních článků a měla bych k vám jednu prosbu. Neodvracejte se od prostých lidí jenom proto, že jsou méně vzdělaní a zajištění. Vím, že to ze své podstaty neděláte, snažíte se pochopit život méně šťastných plebejců a mnozí z vás se je snaží obhajovat a hledat řešení. Ale to nestačí a pokusím se vám vysvětlit, kde nás tlačí bota. Často totiž vaše příspěvky vycházejí z filosofického myšlení, z logiky, psychologie či politologie. Slovy pana Hutky říkám : "Co je nejmocnější ? Pravdomluvné slovo."

K tomu je však třeba s lidmi hovořit, protože oni znají pravdu, jenom ji neumí vyjádřit. Proto je zapotřebí jim pomoci tam, kde na to sami nestačí -- přepisem lidové řeči, často hrubé a silně emotivní, do čtivější podoby.

Pomozte nám bránit se novinovým článkům plných lží, mýtů a předsudků, protože pro nás je taková obrana hrozně těžká. Uvědomte si, kolik nevinných lidí prožilo peklo nacistické i komunistické, kolik lidí má trvalé následky na své duši, následky, které nelze žádným způsobem léčit. Kolika lidem bylo odepřeno vzdělání, často velmi nadaným, inteligentním a schopným lidem.

Byli celý život ubíjeni monotónní fyzickou prací, které se nevzpíralo silné a zdravé tělo, nýbrž zdravý a silný mozek. Kolik takových lidí bylo psychicky týráno a k tomu odsuzováno svým okolím a celou společností, často žili naprosto osaměle a bez jakékoliv pomoci bojovali všemi možnými i nemožnými prostředky téměř proti všem. Nelze od takových lidí očekávat, že dnes na stará kolena dokáží normálně komunikovat s okolím a psát intelektuální články do novin či internetových portálů. Přitom právě tito lidé znají holou, ničím nezidealizovanou pravdu.

Bolest z prožitého pekla jim bere smířlivá slova z úst i z pera. Mezi těmito lidmi jsou mnozí vysoce morální a při čtení některých novinových článků se jim prostě zvedá žaludek, tlačí je na prsou a klepe se jim ruka. Mnozí z nich jsou stateční lidé, kteří se nikdy nenechali zlomit. Tito lidé se jen velmi těžko mohou zapojovat do veřejného života bez pomoci druhých tak, jak by i sami chtěli. Nemají na to vzdělání, čas, zdraví ani peníze. Neustálé urážky a ponižování, házení do jednoho pytle a umlčování je projevem nedemokratičnosti a hlouposti těch, kteří se cítí být nadřazeni jenom proto, že k nim osud byl milosrdnější.

Pan Kechlibar i pan Kroh správně mluví o úpadku přirozených mezilidských vztahů. Často se stýkám s lidmi bez vzdělání a pomáhám jim se státní byrokracií i ekonomickými problémy. Věřte mi, že to vůbec není mlčící většina, ale naopak pěkně halasná. Jenom mluví hrubou lidovou řečí a nikdo je neposlouchá. Nikdo s nimi nechce pracovat a mnozí se stydí se s nimi jenom stýkat. Veškerá pomoc těmto lidem je v rovině humanitární, ale divili byste se, kolik lidí to uráží a ponižuje. Nechci se znovu dočkat toho, až tato "mlčící" většina vezme svá práva do svých rukou.

Už jsem to zažila. Nahromaděná nenávist, touha po pomstě, touha zničit dusící obal a pevnou mříž kolem těla i duše, to si potom nevybírá vinné či nevinné. Lidové lynčování je strašná síla.

Souhlasím s panem Kalousem, že ještě není pozdě. Ještě je čas podat pomocnou ruku tam, kde opravdu chybí. Dovolit "mlčící" většině promluvit a neumlčovat je. Většina z nich, tak jak já je znám, netíhne k levici, jak se nám snaží mnozí namluvit. Jako příklad bych pro začátek uvedla sebe. Často píši příspěvky do novin a časopisů i na internetové diskuze. Občas mi to i otisknou, to když se mi povede napsat něco v klidu a ještě si to po nějakém čase opravit.

Občas jsem ale schopná zplodit tak strašně emotivní příspěvek, že se sama po určitém časovém odstupu divím, kde se to ve mně vzalo a jak jsem něco takového mohla vypustit do světa. Většinou jsem pak ráda, že mi to neotiskli, alespoň si ušetřím další díl ostudy.

Díky, pane Čulíku. Velmi ráda čtu BL, protože vy za mne přečtete články, na které já už nemám dostatek psychických sil, a ještě mi to pěkně zanalyzujete. Například článek Václava Klause v sobotních Lidových novinách. U věty : "to byl původně pracovní tábor pro ty, kteří odmítali pracovat" se mi začaly třást ruce, protože já patřím mezi ty, kteří odmítli pracovat v KSČ, a na trest, který pak následoval, do smrti nezapomenu. A to mě ani nezavřeli.

Často se ptám: " Jak to proboha přežili ti, co na tom byli ještě hůře, nežli já ?" Přesto bych se ráda alespoň občas zapojila do diskuze a opravila některé mýty a předsudky, bránila se proti naprostým lžím. Nechce se mi pořád jenom mlčet a užírat se stejně jako za komunismu, myslím si, že to snad v dnešní době nemáme za potřebí.

Obdivuji ty, kteří se mnou dokáží v diskuzích diskutovat a neposmívají se mi ani mi nenadávají. Možná by se našel někdo mezi vámi, kdo by mi pomohl opravit věcné chyby a usměrnit emoce tryskající z jizev na duši. Kdo prožil své životní peklo, nese si ho v sobě a ti čerti se neustále derou ven. Nejsem tu ale sama, takových lidí je kolem mne hodně.

Teď bych ráda napsala obhajobu pana Zdeňka Buriana, protože si nezaslouží to, co o něm psali autoři v souvislosti s výstavou na Pražském hradě. Ty články mne opravdu bolí, protože Zdeněk Burian byl pro mne hrdinou, kterého si nesmírně vážím a obdivuji ho, neboť jsem ho poznala osobně. Kdo z mladých má dnes možnost dopátrat se pravdy ? I my jsme věřili na Fučíka a hráli si na něho, protože jsme věřili, že je největší hrdina v Čechách. Sakra, ale jak ty čerty z článku dostat pryč?

Zdeněk Burian

Zdeněk Burian dokázal namalovat obrazy hovořící k lidem jasnou řečí, v jeho obrazech je znázorněno několik světů. Nejoblíbenější jsou obrazy velkých prehistorických zvířat symbolizujících komunistické funkcionáře, kolem kterých se trousilo několik malých zvířátek, občas dobře ukrytých v křoví. Již od dětského věku se děti učily tomuto jevu -- nade vším stojí mocný velký ještěr stejně jako pro křesťanské náboženství stál nade vším velký kříž s ukřižovaným Ježíšem.

Psychologický účinek výstavy -- ulička středem místnosti, člověk má pocit, jakoby vstupoval do sálu k audienci jeho veličenstva -- Mocného Mamuta. Jdete uličkou mezi menšími prehistorickými zvířaty, která si vás prohlížejí, s pocitem člověka procházejícího davem nižších šlechticů, kteří vás rentgenují svýma očima od spony ve vlasech až do morku kostí po celou cestu ode dveří až k Veličenstvu.

Někteří návštěvníci procházejí s hlavou vztyčenou a s pocitem lidské civilizační nadřazenosti nad těmito ubohými tvory -- tak mocnými a silnými a přece vyhynulými. Někteří návštěvníci postávají tiše a skromně s rameny staženými a zády nahrbenými. Někteří lidé přistupují k obrazům se zvědavostí, co všechno je tam proboha namalováno, takových titěrností. Lidé vzhlížející s obdivem, s pokorou i s naprostou lhostejností. Byli tam i lidé, kteří po vzhlédnutí několika ústředních obrazů utekli ven a do prvního patra se již neodvážili. Zajímavý pohled byl na návštěvníky v obočních kójích, někteří je pochopili jako odlehlou noru s odpočívadlem pro svačinu. Nejvíce návštěvníků tyto prostory rychle prošlo s pouhou zvědavostí, co je za plentou, a po zjištění, že tam jsou jenom mrňavé obrázky, které najdou v kdejaké knize, tyto prostory rychle opouštěli. Jiní je prošli v tichosti, pomalu a důstojně jakoby procházeli kolem ikon. Zajímavý byl pohled na cizince. Lhostejný, studený, bezemoční pohled.

Má-li být socialistický umělec výkonný, musí mu být umožněno občasné použití výpustného ventilu. To věděli i soudruzi. Pára uvězněná v kotli, bude tahat vlak tak dlouho, dokud kotel nebouchne. Burian bude vydělávat státu devizy tak dlouho, dokud se bude pod jeho kotlem fantazie dobře přikládat a nadbytek páry upouštět. Člověku tak vysokých morálních zásad, perfekcionalistovi a dříči musí být umožněno ventilovat emoce pro lidi stejných či podobných zásad. Aby se tak nestalo masově, je potřeba takové lidi demoralizovat před masou, sledovat a dobře hlídat. Zdeňku Burianovi bylo jako jedinému umělci v Československu dovoleno pracovat pro brakovou literaturu, pro staré kamarády trampy, pro západní dobrodružnou literaturu. Bylo mu odpuštěno, že pracoval pro buržoazní nepřátele státu -- skauty.

Braková literatura byla PRAVDIVÁ, neboť každý, kdo vzal brak do ruky, věděl, co drží a co obsahuje. Braková literatura se nikdy netvářila jako výchovná, nebyla idealistická ani dialektická. Netrpěla ketmanismem . Byla to hra, zábava, uvolnění ze stresu domácího vězení, návod pro vybití emocí -- prostě šaškárna. A všichni její čtenáři to dobře věděli. V tom byla její krása, její opravdovost a její síla. V některých brakových kovbojkách se dalo dobře rozpoznat chování soudruhů funkcionářů, aniž by si toho kontrolní orgány všimly. Podstata brakové literatury se později objevila i ve filmovém zpracování -- Limonádový Joe, Jáchyme, hoď ho do stroje a další. Slepým to neublížilo a ti, co již ochutnali ze stromu poznání, se dobře bavili. Braková literatura bylo první (byť malé) vítězství nad komunismem.

                 
Obsah vydání       22. 12. 2005
22. 12. 2005 Vážení intelektuálové! Věra  Říhová
16. 12. 2005 Kompletní Johann Sebastian v rozhlase
22. 12. 2005 Vánoční povídka Martin  Škabraha
22. 12. 2005 Saddám Husajn: "Američané mě mučili"
22. 12. 2005 Francouzi zahájili soudní řízení ohledně tajných letů CIA
22. 12. 2005 Kdo nese odpovědnost za deficit Všeobecné zdravotní pojišťovny? Petr  Háva
22. 12. 2005 VI Milan  Nápravník
21. 12. 2005 Co takhle BL veřejně spálit na nádvoří univerzity? Jiří  Škuba
21. 12. 2005 Můj malý tchaj-wanský piktorial... Petr  Fiala
22. 12. 2005 Bezmocnosť človeka Igor  Daniš
22. 12. 2005 Za situaci v Izraeli mohou dva imperialismy - římský a britský Karel  Dolejší
22. 12. 2005 Izrael bojuje o holý život Robert  Freiwillig
22. 12. 2005 Jak byste řešili otázku Izraele?
22. 12. 2005 Bolívie má "domorodého" prezidenta Miloš  Kaláb
22. 12. 2005 Vychází sbírka romské poezie Vlado Oláha
21. 12. 2005 Fištejn ví pozitivně, že CIA nikoho nemučí! Jan  Čulík
22. 12. 2005 Jsou v Česku levicoví extremisté? Miroslav  Prokeš
22. 12. 2005 Kam zmizely války roku 2006 Oskar  Krejčí
22. 12. 2005 2005: rok otazníků a vykřičníků Oskar  Krejčí
21. 12. 2005 Nový rozpočet EU - odčinění Mnichova? Jan  Čulík
21. 12. 2005 Nahrávka na smeč komsomolcům Pavel  Pečínka
20. 12. 2005 PotterHarry.net: Dětský strach a jeho následky
21. 12. 2005 Dürenmatt v BBC
21. 12. 2005 Pojedeme do Betléma Kristina  Hazbounová
20. 12. 2005 Praha má novou skupinku "extremistů" Štěpán  Kotrba
20. 12. 2005 Policie vyšetřuje neoficiální překladatele Harryho Pottera i nadále jako zločince Štěpán  Kotrba
20. 12. 2005 Za Britskými listy stojí zlé síly, disponující penězi a vlivem
20. 12. 2005 O novinářích, úplatcích a naší šťastné zemi Karel  Moudrý
20. 12. 2005 Vylučovací princip je princip stalinismu Jan  Čulík
20. 12. 2005 Soukromě vyhlášená světová válka? Egon T. Lánský
11. 12. 2005 Hospodaření OSBL za listopad 2005
22. 11. 2003 Adresy redakce

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
22. 12. 2005 Kam zmizely války roku 2006 Oskar  Krejčí
22. 12. 2005 2005: rok otazníků a vykřičníků Oskar  Krejčí
22. 12. 2005 Vážení intelektuálové! Věra  Říhová
22. 12. 2005 Vánoční povídka Martin  Škabraha
22. 12. 2005 Kdo nese odpovědnost za deficit Všeobecné zdravotní pojišťovny? Petr  Háva
22. 12. 2005 Za situaci v Izraeli mohou dva imperialismy - římský a britský Karel  Dolejší
22. 12. 2005 Bezmocnosť človeka Igor  Daniš
21. 12. 2005 Nahrávka na smeč komsomolcům Pavel  Pečínka
21. 12. 2005 Fištejn ví pozitivně, že CIA nikoho nemučí! Jan  Čulík
21. 12. 2005 Můj malý tchaj-wanský piktorial... Petr  Fiala
20. 12. 2005 O novinářích, úplatcích a naší šťastné zemi Karel  Moudrý
20. 12. 2005 Policie vyšetřuje neoficiální překladatele Harryho Pottera i nadále jako zločince Štěpán  Kotrba
20. 12. 2005 Za Britskými listy stojí zlé síly, disponující penězi a vlivem   
20. 12. 2005 Praha má novou skupinku "extremistů" Štěpán  Kotrba
19. 12. 2005 Církve reagují na nový zákon Filip  Sklenář

Demokratická revoluce? Utajená historie devadesátých let RSS 2.0      Historie >
22. 12. 2005 Vážení intelektuálové! Věra  Říhová
21. 12. 2005 Co takhle BL veřejně spálit na nádvoří univerzity? Jiří  Škuba
20. 12. 2005 Nejprve mě vyhodilo z práce OF a potom komunisti   
20. 12. 2005 Za Britskými listy stojí zlé síly, disponující penězi a vlivem   
20. 12. 2005 Vylučovací princip je princip stalinismu Jan  Čulík
19. 12. 2005 Kterak vítězí pravda a láska Michal  Mašín
19. 12. 2005 Zdvojnásobuji podporu vašeho listu Rudolf  Převrátil
19. 12. 2005 Pod praporem pravdy a lásky - získání přístupu k lukrativním postům   
19. 12. 2005 Otevřme tedy třináctou komnatu   
19. 12. 2005 Každá doba má své obětní beránky   
19. 12. 2005 Smějí být v demokracii povoleny jen demokratické názory? Jan  Čulík
19. 12. 2005 Bulvár z hodně dalekého pohledu   
19. 12. 2005 Dvě pojetí plebejství v českých zemích Václav  Špíka
19. 12. 2005 Nepamatují, ale vědí Ivan  David
19. 12. 2005 Nelze srovnávat útlak za komunismu s "útlakem" v devadesátých letech