Protnuté Kosovo aneb lesklá sečna pravděpodobným daňovým rájem

15. 12. 2005 / Jakub Tayari

Pokud se náhodnou dostanete do jižního Srbska a zatoužíte jet do Černé hory, zjistíte, že nejkratší cesta vede přes město Přištinu, které je shodou okolností v mezinárodními silami ovládané provincii Kosovo. No a pokud si řeknete: třeba nás pustí, protože jste a) zvědaví a za b) se vám opravdu nechce přejíždět horský hřeben ještě před vjezdem do Černé hory, může se stát, že projedete zatáčkou a narazíte na dvě stojící auta u regulérního hraničního přechodu mezi Srbskem a Kosovem.

Srbové vás pustí, kosovští také, pokud zaplatíte 50 euro za povinné ručení na auto (čtrnáctidenní), neboť takzvaná zelená karta v Kosovu neplatí. První, co se změní, jsou silnice. Ve válkou zničeném Srbsku jsou silnice staré a plné děr, v Kosovu naopak fungl nové a u každé je cedule, že je zaplatila Evropská unie a cena, kolik euro na to padlo. Také auta zde jezdí jiná. Na rozdíl od srbské strany s velkou škálou skoro se rozpadajících aut a prastarých náklaďáků zde potkáte většinou mercedesy (nové i zánovní), pěkné dodávky a bílé terénní vozy zahraničních sil.

Druhé, čeho si nemůžete nevšimnout, je čilý stavební ruch. Okolo silnice, hned u ní i dál, vyrůstají stovky domků. Jsou to domky fortelné, cihlové, jedno- dvou- či třípatrové, povětšinou ještě nedostavěné, ale již obydlené. Domky mají okolo sebe často bazény, kované brány a odlitky antických soch či jiné postmoderní formy zahradních trpaslíků. Ty, které jsou přímo u silnice, jsou obklopeny zbožím, které si může projíždějící obyvatel Kosova (turisty tam nemají) koupit. Zboží se zdá být spotřební, asijské či turecké, a neláká k zastavení. Fascinováni proměnou přemýšlíte, kde na to mohli kosovští vzít. Asociujete slovo Kosovo, ale napadá vás jen válka, destrukce, evropské síly chránící nejprve místní většinové obyvatelstvo před zlými Srby a později zlé Srby před hodným místním většinovým obyvatelstvem - ale žádná prosperita.

Pak zjistíte, že nerozumíte cedulím ani reklamám a vidíte, že srbochorvatštinu nahradila albánština. I v rádiu. Dojde vám, že etnikum všude kolem vás se vlastně jmenuje kosovští Albánci (spoří chlapci bystrých očí a sporá malá černovlasá děvčata) a že zdrojem kapitálu by mohla být pověstná kosovská mafie, která po Evropě vydělává peníze obchodem s drogami a "pasením" žen.

Přiština přijde rychle a nepozorovaně. Domky se zahustí, silnice se stane úzkou uličkou, doprava zhoustne a vy jste najednou v zácpě mezi umělohmotnými vaničkami a kbelíky na straně jedné a složenými paletami limonád na druhé straně. V každém domě je obchod, zboží po celém chodníku, prodavač posedává na zápraží. Domky jsou nehezké. Po půlhodinovém stání v koloně, která se jen obtížně proplétá městečkem, rezignujete na představu, že byste v tomhle provozu hledali centrum. Vidíte sice několik minaretů po pravici, tušíte ovšem, že se k nim nikdy neprotlačíte a odjíždíte spolu s kolonou směrem Kosovská Mitrovice.

Po cestě zastavujete na kopečku nad městem, abyste aspoň zdálky oplakali to, o co jste přišli, a uvědomíte si, že stojíte u pizzerie s terasou zrovna v čas obědu. Celý domek je úplně nový, není ještě ani omítnutý. Ceny jsou pražské, jen počítané v euro. Před domem parkují nově vypadající drahá auta - místní smetánka a francouzští pracovníci. Zatímco jíte obloženou mísu - jediné jídlo, které není italské, ale kosovské, hospoda se zaplňuje cizinci. Všichni mají visací kartu na krku, všichni jsou hlasití, smějí se a vypadají odpočatě. Sedají si na říjnové, ale silné slunce a vy odjíždíte, protože vy máte dovolenou a spěcháte...

Jedete po pláni sevřené z obou stran kopečky - Kosovo pole. Potkáte hrobku tureckého sultána Murada, kterého sice Srbové před bojem 15. června 1389 dokázali zabít, jehož armáda ovšem stejně vyhrála a následně okupovala Kosovo po staletí. Uvědomujete si, že mezi všemi těmi novými, většinou ještě nedostavěnými domky vidíte i betonové skelety domků starších, nyní rozebraných a zničených - domků, které zřejmě patřily uprchlým či ubitým Srbům. Hrůzné je, že skeletů je víc než nových domků, před nimiž stále postávají prodavači nebo opraváři. Občas projede patrola v bílém terénním voze. Napadne vás, kdo jí to vlastně platí (EU) a zamyslíte se, má-li někdo odvahu zkusit tu vybírat daně. Potkáte i obrněný transportér. V Kosovské Mitrovici odbočíte na Černou horu, auta se pomalu vytratí a na hranice jedete skoro sami. Krajina se zvlní a zkrásní, vesnice už nehyzdí ani nové domy, ani kostry starých. Obchody zmizí a vy zjistíte, že máte žízeň. Objevíte obchůdek - malou prodejnu potravin a všeho podobného, která vypadá jak u nás. Prodavač je Srb a bere i dináry, srbskou to měnu. Říká, že se mu tady žije dobře. Pak jedete za průvodem, který se nesmí předjet, všichni v černém - pohřeb. Jste v srbské části Kosova. Říkáte si, jak je tam hezky a najednou objedete roklinku a před vámi se otevře pohled na úchvatné přehradní jezero zasazené mezi kopci. A pak hop, celnice, odevzdáváte propustku, kterou jste dostali při vjezdu, a kterou jste si chtěli ponechat na památku. Pak druhá budka - Srb zavolá na Srbku a ta se vás anglicky ptá, jestli jste si jistí, že Češi nepotřebují do Srbska vízum a když jí přesvědčíte, že jsme bratři Slované a že jí opravdu nelžete, pouští vás zpět do Srbska, do země zničených silnic, smutných lidí a melty.

Cesta proběhla koncem října 2005.

Vyšlo též v časopise Dobrá adresa 12/2005.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 16.12. 2005