Moderní přirozenoprávní koncepce - živá euroamerická tradice s liberálními a křesťanskými kořeny

16. 12. 2005 / Karel Dolejší

Na okraji polemiky Přemysla Janýra s Martinem Ondrejátem se nejdříve sluší upozornit na to, jak rozdílné pojmy přírody/přirozenosti a zákona/práva oba autoři používají, aniž to výslovně reflektují. Ondreját se evidentně orientuje na  přírodu zkoumanou exaktními přírodními vědami, což dobře ukazuje jeho odkaz na biologii, které by podle něj měl připadnout zásadní úkol "vypátrat nějaká pravidla chování, jejichž zásadním nedodržováním by skutečně došlo k vyhynutí lidstva".

V Ondrejátově chápání by tedy "skutečné", nerelativní přirozené právo mělo mít za úkol zjišťovat jakési přirozené zákony fungování společnosti, jejichž porušení by mělo za následek vyhynutí lidského rodu jako celku.

Je ovšem třeba říci, že takovéto existenční zákony vesměs nebyly předmětem zájmu autorů moderních přirozenoprávních koncepcí (snad s výjimkou Hobbese). Ondreját tedy kritizuje autory a zastánce těchto koncepcí za nesplnění úkolu, který si oni sami neuložili, ale uložil jim ho ex post  - a docela svévolně - až on sám. 

Janýr přináší hned celou řadu námitek proti Ondrejátově přístupu: vidí manipulaci už ve zvoleném titulku (Co stojí za teorií přirozených práv?), poukazuje na případy hromadného vyvražďování a genocidy, které jsou pod rozlišovací schopnost Ondrejátova realistického pohledu (realistického ve smyslu středověké scholastické filozofie, která obecniny měla za reálnější než jednotliviny). Poukazuje na problematičnost záměny "Superzákonodárce" za "legitimitu", když přece většina může zvolit Hitlera nebo Gottwalda, atd. V zásadě však i Janýr přistoupil na Odrejátovu hru právě v tom ohledu, který se mi zdá nejvíce problematický: začal dokazovat, že prý míra respektování či nerespektování přirozenoprávních principů úzce souvisí s šancí té které společnosti na prosperitu, ba i na pouhé přežití.  Je zřejmé, že Janýr pokládá za navýsost důležité uhájit přesvědčení, podle nějž (mravní) norma a (fyzická) přirozenost nejsou v rozporu. Těžiště jeho argumentace nicméně leží v normativní rovině, když píše o sebeúctě, duchovní nezávislosti a podobných tématech. Pragmatická argumentace leží teprve v druhém plánu.

Myslím, že rozumím Janýrově snaze uhájit pojem přírody de facto antického střihu, který jako svou nedílnou součást zahrnuje i normativní rovinu. Zajdu dokonce tak daleko, že napíšu, že bych této snaze rozuměl i tehdy, kdyby byla v rozporu s fakty. Jde totiž o pokus ochránit důležité normy jejich ontologizací. Teorie přirozeného práva je přece mimo jiné i základnou pro koncepci univerzálních lidských práv.

Přece jen se však nedomnívám, že bychom měli Ondrejátův faul na moderních přirozenoprávních koncepcích v jakkoliv částečné podobě přijmout a snažit se proto odpovídat na otázku, kterou nám podsunul. V tom případě ovšem nezbývá než vyložit, co tedy vlastně přirozenoprávní koncepce jsou a jaký úkol si jejich tvůrci skutečně kladli.

Přirozené právo jako pojistka proti svévoli faktického zákonodárce

Ano, o tohle šlo - od počátku návratu přirozeného práva do evropského myšlení, který lze stopovat až do éry náboženských sporů v 16. století. Cílem bylo argumentačně zdůvodnit, proč moc zákonodárce má mít své limity. Panovník musí svým poddaným umožnit, aby žili v souladu se svým náboženským přesvědčením, jinak je jeho vláda nelegitimní (a může být dokonce jako tyranská svržena). Společnost - na rozdíl od postupně odkouzlované přírody - tedy nemá podléhat bezmezné manipulaci, ale je nezbytné, aby politická moc byla vázána určitými pravidly.

Jakého původu a charakteru vlastně taková pravidla jsou, která konkrétně to jsou atd. - to už je otázka, na niž neexistuje odpověď zcela nezávislá na konkrétním historickém a kulturním kontextu. V tomto směru má jistě Ondreját pravdu. Náboženská argumentace operující smlouvou Hospodina s vyvoleným národem během postupující sekularizace ztrácela na přesvědčivosti a byla nahrazována různými teoretickými konstrukty (společenská smlouva u Johna Locka, původní situace u Johna Rawlse...). Dnes je zřejmé, že  tyto konstrukty neodpovídají žádné skutečné "původní" situaci (Rawls se ale ani nesnažil něco takového tvrdit!). S ohledem na tuto skutečnost jsou nejen Ondrejátové v pokušení prohlásit, že tedy celá slavná přirozenoprávní koncepce leží v troskách, neboť postrádá jakýkoliv reálný základ.

Dovolím si další drzost a napíšu, že i když původní zdůvodnění  přirozenoprávní teorie  ztratila svou přesvědčivost, tato teorie jako vlivný myšlenkový směr i nadále existuje - a tedy přinejmenším díky legitimizaci fakticitou (!) ji musíme brát vážně.

Nicméně u této provokace nezůstanu. Jde přece hlavně o otázku, zda potřeba limitovat moc zákonodárce je antikvována ve stejné míře jako někdejší teologické či filozofické fundamenty, na nichž její naplňování v minulosti stálo. A je známo, že hlavní politický proponent přirozenoprávních koncepcí, totiž liberalismus, trvá na tom, že neomezená politická moc vede lidské společnosti rovnou do pekel.

Lévi-Strauss, MacIntyre a "kapric západního intelektuála"

Claude Lévi-Strauss ve své strukturální antropologii poukázal na skutečnost, že nejsme s to dospět k poznání "přirozeného" nezávisle na "kulturním". Příběhy, které vyprávíme o přirozeném (jakožto univerzálním), jsou vždy podmíněny partikulární kulturou, v níž žijeme - jsou zkrátka etnocentrické. Toto tvrzení je samozřejmě nutno vztáhnout i na přirozenoprávní koncepci, která představuje specifický produkt duchovního vývoje západní kultury.    

Když Alasdair MacIntyre psal o transformaci liberalismu v tradici, Lévi-Straussovo zjištění plně respektoval. Zároveň ale nabídl pojetí liberalismu, které je imunní vůči výpadům toho typu, s jakým nyní přišel Ondreját.

Zkusme tedy myslet politický liberalismus jako specifickou euroamerickou tradici, která se při obhajobě práv jednotlivce opírá o přirozenoprávní koncepci. Tato tradice byla po druhé světové válce takřka beze zbytku asimilována konkurenčními myšlenkovými směry - konzervatismem a demokratickým socialismem (že, jak a proč se tak stalo, tím se široce zabýval například Ralf Dahrendorf v knize Moderní sociální konflikt). Když západní pojetí demokracie opustilo model "vítěz bere vše", osvojilo si důraz na práva menšin a další prvky oslabující rousseauvské pojetí volonté general jako suveréna, stal se liberalismus obecným majetkem západních společností.  Výsledkem je stav, který Jiří Přibáň v odpovědi na Baršovu kritiku své studie Sociologie práva popsal následovně: "Individuální lidská práva mají povahu faktických konvencí a tudíž pozitivních pravidel v právním a morálním smyslu."

Otázkou ovšem zůstává, jak je to s lidmi žijícími v jiných kulturních okruzích: máme i jim připisovat lidská práva vynalezená na Západě, nebo budeme tvrdit, že jde o nepřípustný kulturní imperialismus?

Domnívám se, že můžeme považovat univerzální nárok přirozenoprávní teorie za něco jiného než  za pouhý kulturní imperialismus. Jestliže odmítneme instrumentální zneužití tématu přirozených práv vojenským a ekonomickým imperialismem Západu a neredukujeme-li lidská práva na univerzální právo být saturován konzumem, můžeme považovat přirozenoprávní teorii a koncepci univerzálních lidských práv za duchovní statky, které by neměly být upírány příslušníkovi žádné z nezápadních kultur. Už bychom se však měli konečně vyvarovat fanatického přesvědčení, že tyto věci musíme prosadit za každou cenu (třeba i vojenskou invazí), neboť jsou jaksi od přírody nutné. Co se totiž přírody týče, musíme se zármutkem konstatovat, že aplikace přirozenoprávní teorie v poválečných západních společnostech nedokázala nijak zabránit nástupu ekologické krize.

Pokud tedy podržíme umírněný univerzalistický nárok přirozenoprávní teorie, nemůžeme tak činit v naději, že nabízíme zázračný recept na všeobecnou prosperitu. Nabízejme však tento kulturní statek jiným proto, že jej shledáváme dobrým a věříme, že se takové věci, jako je například důraz na lidskou důstojnost, mohou a mají osvědčit i jinde. Lze přitom poukazovat na celému světu známá jména významných představitelů evropské liberální kultury, která Přemysl Janýr ve svém článku uvedl a která tu nebudu opakovat. Stejně tak Janýr poukázal i na odstrašující osudy společností, které teorii přirozeného práva  striktně odmítaly.

Žádnou ontologickou záruku přetrvání a rozšiřování přirozenoprávní teorie a s ní spojeného pojetí univerzálních lidských práv však nabídnout nemůžeme. Pokud nespoléháme na Superzákonodárce, nezbývá nám tedy než se přihlásit k partikulární západní tradici - a připojit se k Janýrovi, Uhlovi,  Přibáňovi a dalším jejím českým obhájcům. Nechceme-li "humanitárně" maskovat imperialismus, neměli bychom na druhé straně dopustit ani to, aby přirozenoprávní teorie byla vnímána jako jakýsi nepochopitelný kapric západního intelektuála, který je zmasovělému konzumentu reality shows naprosto nepochopitelný.

 

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 16.12. 2005