Dva dny jsem strávil u telefonu a opakoval do úplného omrzení cože a jak a dozvídal se, že pán Bé předal všechno pánovi Á, a až přijde pán Cé z oběda a dozví se podrobnosti od slečny Dé, všechno to vyřídí paní É, která se ještě musí zeptat slečny Ef, aby slečna Gé mohla dohodnout s pánem Há termín.

Pak jsem ztratil trpělivost a profesor Klaus nepřišel, což dá rozum a bylo mi to trochu líto, protože jsem chtěl po svém zvyku improvizovat, neboť věřím jen rozhovorům nepřipraveným, aby v nich zůstal život.

Jediné, co jsem věděl bylo to, že řeknu hned na začátku :"Pane profesore, pojďme si povídat o všem, jen ne o politice, ať si od toho oba oddychneme."

Abeceda tiskového odboru (oddělení či čeho) kolem pana Václava Klause vytvořila, jak jsem si tehdy pravil, informační bariéru, nepropustný kruh, orgán zcela samostatného života podle zákonitostí, jimž rozumí jen Kruh určující, co, kde, jak, s kým, zda ano nebo ne, zkrátka, zkrátka Kruh je součástí denní existence lidí ve vysoké politice.

Karel Kryl vymyslel kdysi termín "spotřební žurnalistika", který od té doby používám tak přirozeně, že jsem byl ochoten se s ním hádat o autorství, občas jsme si společně prožité události i epizody pamatovali každý úplně jinak, což je běžné, což je přirozené, což nemůže být jinak.

Spotřební žurnalistika mne nebaví, protože mne nebaví věčně sdílet osud kolegů, kteří se neustále hrabou v tom, co řekl prezident o premiérovi, důchodce z Vysočiny o stranickém korunním princi, tedy tehdejším, co ministr obrany o ministrovi kultury nebo naopak (i když mám vážné podezření, že právě tito ministři o sobě nic neřekli, protože k tomu není pádný důvod). A navíc si nemyslím, že jsem apoštol a lidstvo se bez většiny mých názorů či pocitů docela dobře obejde. Nejlépe je mi v tomto smyslu v Portugalsku, na Algarve, protože portugalsky umím asi deset slov a nečtu tam noviny, jen předpokládám, že se tam ministři, premiéři i prezidenti dohadují a poslanci poslancují a starostové starostují a mně je to jedno, protože bych se mohl v portugalských novinách třeba učíst a stejně bych ničeho nepochopil. Stabilitu hospodářského všedního života poznávám z toho, že večer vyjíždějí bárky rybářů do nočních vln, v hospodě grilují ryby, k snídani je kozí sýr a jikry a tak, na obzoru se nezjevují nepřátelské koráby, takže mosazené dělo proti někdejším pirátům na blízké pevnosti nestřílí a černošská kuchařka, které říkáme Mamoš, protože je to taková naše černošská máma, volá, když kráčíme hned po ránu řídit oceán jako každého dne, že v poledne budou sardinky na dřevěném uhlí.

Mrknu jedním okem na titulky německých novin, zjistím, že titulky volají cosi o hluboké vládní krizi a dalších katastrofách a já se uklidním, neboť když zasedá krizově kabinet, je všechno v pořádku, co by také měl takový kabinet jiného dělat. Dokud tam nestojí slovo Mobilizace, nečtu moc ani německé noviny, důležité je, že strážci majáků stále stráží.

Navíc si tam člověk stejně připadá jako doma, když jsme šli jednou do Porteferaia zkontrolovat o páté ráno, zda rybáři opět ulovili, rozpaloval tam dřevěné uhlí na obrovských grilech starý námořník, který mohl rovnou hrát ve filmu kapitána Nema a házel do plamenů čerstvé zelené papriky, což se musí, tázal se radostně anglicky, odkud jsme a rozjásal se úplně, když seznal, že z Prahy, neboť tam prý zná jednu paní, a dost důvěrně, tak ať jí pozdravujeme.To jsme slíbili, jméno neprozradil, je to mořský vlk gentleman.

Nedávno mne zaujalo,abych se vrátil do země, kde noviny číst umím, neb mi to připadalo žurnalisticky nespotřební, že premiér Jiří Paroubek domluvil ve Švédsku zapůjčení Ďábelské bible (Codex gigas), kterou zrekvírovali švédští vojáci ve třicetileté válce, co dar královně Kristýně.

A přišlo mi to všechno případné. Náš premiér domluví se švédským premiérem zapůjčení zrekvírované Ďábelské bible, slíbí, že ji nebudeme chtít nazpět, ale čestně tu vzácnou válečnou kořist vrátíme. To je sice záležitost aktuálně nepolitická, leč nese v sobě politikum dokonce odlesku třicetileté války. Vlastimil Ježek, bývalý generální ředitel Českého rozhlasu, který teď generáluje Národní knihovně, hodlá uspořádat výstavu, která má podle mého názoru úspěch zaručen předem. Nejenže podle pověsti sepsal Ďábelskou bibli za jedinou noc hříšný mnich, a to za trest, ale musel ku pomoci přizvat samotného ďábla, který se v bibli také nechal zobrazit, ale kromě Kosmovy kroniky a úmrtních seznamů historicky jistě důležitých jsou tu i magická zaklínadla, zkrátka pro časy reklamních triků věc jako stvořená.

A ještě navíc -- královnu Kristýnu hrála Dagmar Havlová ještě jako Dagmar Veškrnová a hrál tam i Martin Štěpánek, s nímž jsme se hned po premiéře shodli, že královna Kristýna musela být ohromně zajímavá a chytrá ženská a tak jsem pojal úmysl zavést seriál o tom, jak vzniká taková výstava a co všechno se s ní dá pospojovat.

A začal jsem tím, že jsem zatelefonoval tajemnému Kruhu kolem premiéra Paroubka, kde byli hrozně milí a ochotní a řekli, že se pozeptají na mé přání povídat s panem premiérem nikoli o aktuální politice (viz výše), nýbrž o tom, jak to tak přijde, že si premiér najde čas i na Ďábelskou bibli.

Tím jsem se já, respektive má rozhlasové adresa, poštovní schránka e-mail (to je hezké jméno), ocitla na seznamu premiérova Kruhu a od té doby mně také docházejí informace tiskového oddělení. Dlužno říci, zřejmě nejpilnějšího a nejčilejšího tiskového oddělení z oboru mocných v této zemi. Vím denně, co premiér podniká a co nepodniká, co dementuje, co chválí a na co nadává, o čem jedná vláda a kam se cestuje a ještě se mě ptají, zda nechci sebou. Takže například čerstvě vím, že obnova aleje ve Strakově akademii byla odsouhlasena všemi institucemi, což je u nás zázrak, aby všichni byli pro a mohu se učit latinské názvy vysazovaných stromů.

Usoudil jsem z toho všeho, že pan premiér dbá dost pečlivě na mediální politiku a že si to dokázal zařídit tak, aby Kruh fungoval systémem setrvačníku, který dokud se točí, netřeba jej příliš kontrolovat. Nevím proč ostatní mocní této země nemají také takový čilý tiskový odbor, ale co se do toho budu plést, je mi do toho méně než nic. Jen se divím, proč se oni diví, že o premiérovi je řeč pořád.

S premiérským rozhovorem jsem přibližně tak daleko, jako kdysi s Kruhem dnes už prezidenta republiky, pan Gé se táže slečny Ef a ta čeká na paní Zet, ale to je už zřejmě takový zvyk Kruhů, které pracují na principech tajných společností, jež konspirují už proto, že to mají v pracovní náplni.

A tak si budu číst o třicetileté válce a shánět knihu Ďábelská bible, která je na Pasece beznadějně vyprodána, a hovořit s panem generálem Ježkem, který nemá Kruh a navíc se to přes tykání lépe táhne.

A co se týče improvizovaných rozhovorů, těch se vzdát nemíním. Jednou jsem se Sváti Karáska lstivě uprostřed pořadu zeptal, jak je to možné, že Bůh je nekonečně milosrdný a odpouštějící - a přesto vyhnal Adama a Evu z Ráje. Sváťa pravil, že si to promyslí a řekne mi to příště. Což se mi tak zalíbilo, že jsem se příště neméně lstivě zeptal profesora Tomáše Halíka a ten bez času na rozmyšlenou řekl hbitě: "Ovšemže je Bůh nekonečně milosrdný, seznal vinu, odpustil, ale vyhnal."

Proti čemuž nelze nic namítat. A navíc -- vím od té doby, že boží tiskový Kruh je zřejmě velice vstřícný a dává do svých tajností ochotně nahlížet - jak jinak by to pan profesor Halík mohl tak přesvědčivě vědět, že?