10. 10. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
10. 10. 2005

Krize identity

Zdena Bratršovská, František Hrdlička

V závěrečném dílu volné, filozoficky laděné trilogie, v Obyčejném životě, dospívá vypravěč k poznání, že život každého jedince se skládá z řady různých osudů, z nichž některé se dravě manifestují, jiné se rozvinou jen za určitých okolností, další potlačíme atd. "Řekněme, že člověk je něco jako zástup lidí," píše Karel Čapek. "V tom zástupu putuje, dejme tomu, obyčejný člověk, hypochondr, ten s lokty a bůhvíkdo ještě; je to pomíchaný houfec, ale má společnou cestu." Tato představa je (podle autora) plná útěchy, protože z ní vyplývá, že každý z nás je propojen s ostatními lidmi víc, než si myslí; nemusí se tedy cítit sám a může sdílet radosti i bolesti svých souputníků.

Je to krásná myšlenka, ale přesto vyvolává polemiku.

Ne každý je natolik upřímný a natolik důsledný, aby se odhodlal k takové životopisné bilanci, a pocit identity (podle psychologů) je dán tím, že člověk zůstává sám sebou v různosti stavů, jež prožívá během své existence; na rozdíl od Čapkova hrdiny se tedy neraduje z toho, že v sobě objevil další bytosti, ale naopak v sobě utvrzuje vědomí své jedinečnosti. Je to zřejmě požadavek doby, která nemá v oblibě rozkolísané jedince; publicisté hovoří v takových případech o schizofrenním postoji.

Odkud má ostatně čerpat pocit identity člověk, který se nevyzná ani v sobě, ani ve svých bližních? Nechce-li zůstat ve stínu, musí si prostě tento pocit namluvit, nebo si vypůjčit identitu od někoho jiného, nejčastěji (podle věku a ambicí) od úspěšného zpěváka, politika nebo manažera, tj. vyměnit identitu za identifikaci. Může taková falešná identita vzbudit něčí respekt? Bohužel může, zvlášť pokud se její nositel dokáže pružně přizpůsobit svému okolí; dokládá to jak běžná zkušenost, tak například Hugo Pludek, protagonista Havlovy hry Zahradní slavnost, který si osvojí byrokratické fráze tak suverénně, že ho po návratu domů nepoznají ani jeho rodiče.

Jev, zvaný krize identity, si zpravidla spojujeme s pochybnostmi intelektuálních vrstev, ale ve skutečnosti se může dotýkat i lidí bez tohoto puncu. Uvedeme několik příkladů.

Děti, odvlečené za války z okupovaných zemí do Německa na převýchovu (například z Lidic), vesměs splynuly s novým prostředím a přejaly jeho mentalitu, včetně řeči, zvyklostí, xenofobních sklonů atd.; pokud se náhodou v dospělosti dozvědí o svém pravém původu, utrpí psychické trauma. Totéž platí o dětech, naverbovaných v afrických nebo v asijských zemích do války, nebo o dětech, opuštěných svými rodiči a vyrůstajících v ústavní péči; oslabený pocit identity si často vynahrazují agresivním chováním.

Krizí identity si prošli i někteří emigranti, kteří se museli rozhodnout, do jaké míry se mají hlásit k svému původu. Mají (před novými partnery a kolegy a před místními úřady) vystupovat jako pronásledovaní azylanti či dobrodruhové, majetní či nemajetní, kvalifikovaní či nekvalifikovaní? Pro Čechy je takové dilema o to naléhavější, že jejich sociální soudržnost v cizím prostředí je v průměru mnohem menší, než je například soudržnost Poláků či Maďarů.

Zachování identity je pravděpodobně obtížné i pro moderátory, kteří jsou svým založením introverti. Podle Romana Šmuclera, který se k nim sám počítá, musejí překousnout bariéru studu, ale zato oplývají zpětnou vazbou, tj. dokážou svůj výkon zpětně dobře analyzovat, což se nedá říct o extrovertech.

Na pováženou je rovněž identita herců. Neprodlužují při svém osobním vystupování jen gesta a intonace z role, v níž uspěli? Jsou ještě schopni vyloupnout vlastní identitu zpod nánosu cizích textů a osudů, jichž se během svého života zhostili? A jak snášejí novinářskou licenci, která běžně (zejména v ohláškách filmů) konstatuje, že například "farář Bolek Polívka usiluje o záchranu svého kostela", i když je to zjevný nesmysl?

Většina lidí se ke své identitě hlásí a cítí se dotčena, když ji někdo zpochybňuje; jsme zkrátka na své ego citliví. Přesto existují lidé, kteří svou identitu skrývají. Patří k nim především tajní agenti. Je příznačné, že literární či filmové zpracování jejich osudů (Greenovy romány, Mata Hari, někdejší sovětský seriál Sedmnáct zastavení jara s Vjačeslavem Tichonovem v titulní roli) vzbuzují v divácích značné sympatie, i když je zřejmé, že ve skutečnosti není osud špionů příliš záviděníhodný: Buď jsou odhaleni a zneškodněni, nebo musejí vyčkat na změnu režimu, respektive na výměnu za agenty z opačného tábora, pokud se ovšem oba státy na něčem takovém dohodnou. Co jim tedy na této profesi imponuje? Je to nejspíš jistý charakterový rys, ne-li kaz, jímž by se dalo vysvětlit, proč se v každém režimu vyskytuje tolik zrádců a donašečů (svědčí o tom i výčty spolupracovníků se Státní bezpečností).

Historie nám zase nabízí příběhy záhadných anonymů, jako byl muž s železnou či sametovou maskou (na francouzském dvoře), nemotorný výrostek s jmenovkou Kašpar Hauser (v Německu) nebo odvážný mstitel, který si říkal Zorro (v Kalifornii za španělské nadvlády). Jejich totožnost nesmí nikdo odhalit, aby tím nezkompromitoval urozené příbuzné. Maska či převlek už ovšem novodobou policii neoklamou, a tak musí moderní gangster či mafián občas uplatit plastického chirurga, který se jinak živí tím, že vylepšuje vzezření odkvétajících krásek a hereček. O přijetí do společnosti tedy rozhoduje nejen identita povahová, ale i identita fyzická; ta ostatně zajímá i antropology, kteří rekonstruují kostry historických celebrit.

Obecně vzato, každá nerozpoznaná identita vzbuzuje v lidech podezření. Kdo se nehlásí ke svému jménu, je zřejmě podvodník; nedá se zařadit, odhadnout a usvědčit. Doplácejí na to především lidé, kteří (například po úrazu) ztratili paměť. Nedávno proběhla tiskem zpráva, která vyzněla jako epizoda z romantické prózy: Na anglické pláži se objevil zmatený a nemluvný muž, který zřejmě prožil nějaký duševní otřes; jeho nálezci ho naštěstí posadili ke klavíru a užasli, jak ho kontakt s nástrojem dokázal rozpovídat. Není těžké si domyslet, že v dobách, nepropojených sdělovacími prostředky, skončili podobní nešťastníci přinejmenším jako doživotní tuláci. Depresi literárních badatelů zase vyvolávají autoři, kteří svou identitu dostatečně nepromítli do svého díla. Co by dali za to, kdyby objevili Shakespearův podrobný životopis! Konečně by věděli, zda je skutečně tvůrcem všech svých dramat a odkud čerpal rozsáhlé znalosti, které do nich vložil.

Takových hádanek je samozřejmě víc: Kdo byl vlastně Bruno Traven? Vzkazoval sice po svých agentech, že chce oddělit svou tvorbu od svého soukromí, ale nebyl to ve skutečnosti promyšlený reklamní trik, který užívají i současní literáti? Pochybnosti vzbuzuje například i autorství Tichého Donu a Slezských písní. Koresponduje stylová úroveň těchto titulů s úrovní textů, které vytvořili Michail Šolochov a Petr Bezruč později? ptají se znalci při opakovaných diskusích. Podobné otázky si kladou i výtvarní teoretikové, kteří ověřují pravost originálů; v těchto případech jde ovšem spíš o cenu obrazu než o případné usvědčení falzifikátora. K neutěšeným fenoménům moderní doby zase patří krádež identity, tj. zneužití osobních dat v bankovnictví, ve zdravotnictví apod. (důsledky ukazuje například americký film Síť).

Svědectví o tom, jak se vyrovnávali s krizí identity například lidé antiky a středověku, je málo -- především proto, že si toto téma nevytyčili jako samostatný problém. Císaři Nero a Caligula se přesvědčovali o své identitě prostě tím, že uplatňovali neomezenou moc. Filozof Michel Montaigne popsal svůj vzhled, své zvyky a své záliby, aniž zkoumal jejich pravost a jedinečnost. Vědomí identity se stalo aktuální terpv tehdy, když si člověk začal zakládat na své osobní svobodě, která může být jak opakem otroctví (pro antiku a pro feudalismus), tak odsouzením (pro existencialisty). To by bylo ovšem téma pro jinou, samostatnou úvahu.

                 
Obsah vydání       10. 10. 2005
10. 10. 2005 Extremistické názory senátora Mejstříka Jiří  Jírovec
10. 10. 2005 Jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet Jan  Čulík
10. 10. 2005 New York Times: Pandemie ptačí chřipky hrozí, není jasné kdy
10. 10. 2005 Přijme Parlament zákon neodlišující vědce od hackerů?
31. 10. 2005
10. 10. 2005 Angela Merkel se stane německým kancléřem
10. 10. 2005
10. 10. 2005 Zemětřesení usmrtilo v Pákistánu více než 30 000 lidí
25. 10. 2005
10. 10. 2005 Američan v řetězech
10. 10. 2005 Smuteční šaty Josef Svatopluk Machar
10. 10. 2005 Varování: I v demokracii může jedna strana vládnout donekonečna!
8. 10. 2005 Cejch Oldřich  Průša
10. 10. 2005 Nebylo toho již dost? Jiří  Paroubek
10. 10. 2005 Věř, ale komu věříš, měř Jiří  Staněk
10. 10. 2005 Krize českého zdravotnictví? Petr  Wagner
10. 10. 2005 Míra nezaměstnanosti v září klesla
10. 10. 2005 Reuters: Mnoho nebezpečných chemikálií v krvi Evropanů Miroslav  Šuta
10. 10. 2005 První liga ve fyzice: Wofgang Ketterle, Theodor Hänsch Miroslav Václav Steiner
10. 10. 2005 Krátká paměť radí, raději šťourat se v historii Václav  Dušek
10. 10. 2005 Štěstí: Ta schematičnost opravdu skřípe Tomáš  Koloc
10. 10. 2005 Zavádí se daň z počítače?
10. 10. 2005 Jsem syn lékaře - umřu hlady Josef  Vít
10. 10. 2005 Krize identity Zdena  Bratršovská, František  Hrdlička
10. 10. 2005 "Máme pitomější politiky, nebo novináře?" Miloš  Čermák
10. 10. 2005 Turecká "hrozba" Judita  Takáčová
10. 10. 2005 Nerozhodné polské prezidentské volby
10. 10. 2005 Uznání homosexuálních sňatků nelze není srovnatelné s uznáním mnohoženství
10. 10. 2005 Zpravodajství iráckého odboje za dny 1. - 15. září 2005
8. 10. 2005 Senát zakázal slovo "komunismus" Jan  Čulík
8. 10. 2005 Zdeněk Bárta v Senátu: Budu hlasovat proti iniciativě "Zrušte komunisty" Zdeněk  Bárta
9. 10. 2005 Zákaz slova "komunismus" je naprosto absurdní Boris  Cvek
9. 10. 2005 Evropský paternalismus je pro mě nepřijatelný Jan  Čulík
10. 10. 2005 Jsem antikomunista, a proto jsem proti zákonu "proti propagaci komunismu"
6. 10. 2005 Vyhrožujete mi výpovědí Martin C. Putna
6. 10. 2005 Šikana zaměstnaců, kteří pracují s počítačem, šikana novinářů a protiteroristická hloupost Štěpán  Kotrba
8. 10. 2005 Hospodaření OSBL za září 2005
22. 11. 2003 Adresy redakce