Jednou z krátkodechých senzací letní sezóny se teď stal "objev" České obchodní inspekce, která mezi typickými pokrmy čínské kuchyně ve stylu "kuše a rýše" našla kromě jiného i nějakou tu myš. Činnost téhle instituce je obecně velice záslužná, ovšem problém spočívá v tom, že medializace téhle kauzy následně proběhla zcela v režii tradičních myšlenkových stereotypů omezené české kotlinky.

Problém několika zařízení (šlo o čínská bistra, ne restaurace) se zcela automatizovaně přenesl na celek a maloměšťácká duše si začala spokojeně příst oblíbenou předsudečnou píseň o tom, jak jsou všechny ty "číny" hrozný a jak do nich už v životě nevkročí. Novináři se pochopitelně na tuhle senzaci slétli jako mouchy na zkažené maso, a tak fotky a dramatické záběry v prime-timu přesvědčily celý národ o tom, že není nad párek v rohlíku v bufáči na rohu a že ta vepřová se zelim a knedlíkem v tom našem zaplivanym pajzlu stejně chutná nejlíp. Jen ten vrchní je nějakej divnej.

Jak už to tak bývá, z jedné skutečnosti se usuzuje ve zkratce na jinou, která z té první však vůbec neplyne. To, že mají být zavřena nebo pokutována všechna stravovací zařízení, která nesplňují hygienické normy, je jedna věc. A je lhostejné, zda se jedná o stánek s přepečenými klobásami, nebo kiosek, kde se nejvíc prodává "em-či". Ale to, že kvůli jedné medializované kauze dostávají cejch nebezpečných podniků všechny orientální restaurace, je věc jiná a nepodložená. Projektuje se tu pohodlné a prvoplánové nepochopení, netolerance, obava z neznámého a nepřiznaný rasismus. Zrovna dneska jeden novinář z Práva na Radiožurnálu vyhlašoval, že ho do čínské restaurace už nikdo v životě nedostane. Budiž mu přáno...

Takový přístup médií přitom není vůbec žádnou novinkou. Nejtypičtější jsou zprávy z černé kroniky. Vždy, když něco provede tradiční "Čech", vypadají zprávy takto: "Dvacetiletý muž skočil z okna", "Hádka mezi rodiči skončila otřesem mozku", "Matka opustila dceru" atd. Když by ale totéž provedl "nezcela Čech", titulky by byly postaveny lehce jinak: "Vietnamský mladík skočil z okna", "Romové se pohádali, výsledkem otřes mozku", "Rumunská matka odložila dítě" atd. Říkáte, že to není zas tak velký rozdíl?

Do smutně pikantního světla se tak vedle podobného zpravodajství dostává letošní vládní kampaň proti rasismu. Až někdy půjdete po městě, zkuste si všimnout plakátů se zarámovaným obličejem, překrytým poštovním razítkem. U toho je napsaná národnost zobrazeného člověka (Rus, Rom atd., mimochodem jde o známé osobnosti zmíněných národností) a slogan "Razítko zůstává". Ta kampaň není určena k prvoplánovému zhlédnutí, divák se musí "probudit" a pochopit, že je to myšleno přesně naopak. Jenže ta reklama uvažuje příliš "za roh". A zvlášť z dálky působí jako přesný opak svého záměru - snědý obličej a razítko, které zůstává...

Ano, razítka zůstávají. Aby ne, když v Číně jedí psy.