Součástí problémů na Blízkém východě je zejména napjatá rovnováha mezi sunnity a šiity, dále ztráta rozrůzněnosti a tolerance v sunnitských zemích, silný dopad Šaronovy dlouhé vlády v Izraeli a důsledek demografických změn, které změnily politiku mnoha zemí v tomto regionu.

Ne že by experti, vlády anebo dokonce i novináři tyto skutečnosti neviděli. Jenže nedospěli k potřebným závěrům, anebo dospěli k chybným závěrům. Šiitská většina v Iráku byla považována jen za výhodný kapitál, kterého může využít západní invaze. Západ sice uznal, že mnoho problémů na Blízkém východě - jak se mírový proces začal rozkládat - potřebuje řešení a nápravu, ale usoudil, že to není naléhavé. A především si Západ nebyl vědom - dosud pokračující - interakce mezi všemi těmito procesy.

Například to, že tento týden se Írán rozhodl znovu zahájit svůj jaderný program, to je rozhodnutím vlády, která je sice na domácí scéně hodně slabá, ale na mezinárodní scéně je silná. Při diskusi, která se odehrává vedle v Iráku, týkající se irácké ústavy, jsou šiité také ve velmi silném postavení. V Libanonu bude zřejmě stažení syrských jednotek nakonec také ve prospěch šiitské komunitě. V Perském zálivu a v Saúdské Arábii nebude zřejmě možné potlačovat šiitské aspirace donekonečna. Toto všechno jsou rysy změny v mocenské rovnováze mezi šiity a sunnity, jejíž součástí byl vždy potenciál pro násilí.

Nejvýraznějším - a nejtragičtějším - důsledkem západní intervence v Iráku je násilná reakce sunnitů na potenciální mocenský zisk šiitů. Je to nejtragičtějším důsledkem války v Iráku. Bagatelizovat to jako údajný konflikt mezi "teroristy" a Západem, znamená neporozumět skoro ničemu.

V důsledku íránské revoluce vznikl v regionu stát úplně nového typu, je specificky náboženský a specificky šiitský takovým způsobem, jakým tento stát nebyl za šáha nikdy takto náboženský. Saddám se po většinu své vlády snažil zabránit tomu, aby v Iráku převzali moc šiité, avšak zejména vzhledem k tlaku šiitů z Íránu nebylo možno zabránit šiitské revoluci donekonečna.

To, že by k převzetí moci šiity od sunnitů v Iráku došlo dříve nebo později v každém případě, a že by to nutně bylo doprovázeno násilím, není obranou západního útoku na Irák. Za normálních okolností by asi toto převzetí moci šiity bylo daleko méně násilné a mohlo se uskutečnit bez takto hněvivé sunnitské reakce. Protože americká intervence vytvořila dojem, že se šiité dostali k moci jen proto, že jim to umožnila zahraniční invaze.

Extremistické skupiny, které chtějí praktikovat svatou válku a jejichž zájmem v první řadě bylo vyhnat Američany ze Saúdské Arábie, mohou také nyní poukazovat na zhoršující se situaci v Palestině. Pro ně je to důkazem, že je sunnitský svět obklíčen a likvidován.

Mírový proces selhává, protože region Blízkého východu přišel o svou někdejší diverzitu a toleranci - mnoho menšin se odstěhovalo na Západ - a převládly schematičtější formy islámu.

Když Američané vidí špatnou vládu, jediná interpretace, které jsou schopni, je: občané, zotročovaní touto vládou, chtějí být svobodni. Automaticky začnou Američané považovat světské střední vrstvy v Iráku nebo v Íránu za autentické představitele celého národa. Jenže ono tomu tak vždycky není. V podmínkách irácké války - s výjimkou Kurdistánu - jsou tyto střední vrstvy v sunnitských oblastech terčem brutálních útoků a na šiitském jihu nad nimi zřejmě zvítězí šiitští duchovní.

Nedávné íránské volby byly důkazem, že i v Íránu existuje ještě i třetí strana, kromě dvou stran, viditelných ze Západu, totiž autoritářských vládců a liberální střední třídy. Touto třetí stranou jsou obyčejní lidé konzervativního islámského přesvědčení, kteří si přejí, aby jim vládla nezkorumpovaná vláda a nemají nutně zájem o kulturní svobody. Tato voličská třída existuje všude na Blízkém Východě, v zemích, které mají demokracii, jako je Turecko, kde na podporu takovýchto voličů spoléhá tamější vládní strana. Jsou to převážně chudí lidé.

Historik David Fromkin píše o tom, jak se rozhodl napsat knihu na téma, jak Evropa změnila v posledních desetiletích minulého století Blízký Východ, a nakonec napsal knihu o tom, jak Blízký Východ změnil Evropu, hlavně tím, že ji unavil.

Většina lidí na Západě prokázala pozoruhodnou schopnost jednat vůči Blízkému Východu na základě principu: "Co se stalo, nemůže se odestát." Ani jim nevadí, jak řekl minulý týden Ayman al-Zawahiri jasně, že na Západě nebude docházet k teroristickým útokům, pokud Západ vyřeší problém Iráku a zároveň i Palestiny. Americká a britská rozhodnost investovat více energie do zásahů na Blízkém Východě klesá každým dnem a plány obou zemí na částečné stažení svých vojsk jsou toho důkazem. Jak konstatuje americký expert na Irák Phebe Marr: "Pokud nejste schopni dát dohromady řádné zdroje - a získat podporu veřejného mínění doma i v zahraničí - na znovuvybudování demokracie v nějaké zemi, tak si s tím nezačínejte." Ale my jsme začali a teď nás historie drží za krk, uzavírá autor.

Podrobnosti v angličtině ZDE