Na bludné pouti se octli nejen Odysseus, ale i hledači z Danta a z Komenského. Celým lidským vývojem prochází rovněž grafická podoba bludiště (půdorys labyrintu), které ostatně patří dodnes k bizarním pouťovým atrakcím.

S poznáním a popsáním pozemského světa ubývá míst, v nichž bychom se nedokázali orientovat, ale ještě pro cestovatele z 19. století (například pro našeho Emila Holuba) byla výprava do nezmapovaných končin tvrdou zkouškou, při níž musel nasazovat život. Jak se má zachovat osamělý poutník či badatel, který se náhle octne uprostřed hlubokého lesa, na neznámém a neoznačeném rozcestí?

Má na výběr několik možností, ale žádná z nich není zaručená: Je-li fatalista, může si hodit mincí a vydat se například po cestě, která vede na jih -- která však, jak se ukáže, končí v bažinách. Je-li navíc tvrdohlavý, pokusí se bažiny přebrodit, ale to se mu samozřejmě nemusí vyplatit. Je-li naopak obezřetný, vrátí se na rozcestí, aby se vydal po cestě, která směřuje na sever a která ho možná přivede k lidským obydlím, případně ke královskému paláci, kde ho potká štěstí (tak se to přihází zejména v pohádkách, ale paláce nejsou ani dnes fikcí či anachronismem). Je-li trpělivý, může se usadit vedle silnice a vyčkat, až k rozcestí dorazí další poutník, který se v lese vyzná; ani to ovšem nemusí být příslibem cíle, neboť příchozí se může svou znalostí jen vychloubat apod.

Zbývá tedy poslední možnost: Zbloudilý člověk se spolehne na svůj vnitřní kompas, zavrhne vytyčenou cestu a vydá se napříč lesem, přes rokle a přes polomy; k takovému řešení se zpravidla uchylují dobrodruzi a zoufalci.

Z uvedeného příkladu je zřejmé, že neexistuje žádná obecná rada, která by nás spolehlivě vyvedla z nepřehledných životních situací: Záleží především na povahových rysech člověka, který hledá východisko, případně na jeho analogických zkušenostech. Povahové rysy se ostatně promítají i do dějin vědeckých a technických objevů. Ne každý učenec je natolik pokorný, aby zamlčel svůj objev poté, co dohlédl jeho neblahé následky, nebo aby připustil, že jeho teorii vyvracejí nové poznatky. Dějiny objevů jsou vlastně dějinami postupně opravovaných omylů. Astronom Mikuláš Koperník a cestovatel Marco Polo popudili své současníky prostě proto, že jejich objevy a zprávy působily nezvykle -- vyvracely dosavadní představy o vesmíru a o exotických krajinách.

Členové učených společností ještě počátkem 19. století varovali občany před jízdou po železnici, protože by údajně mohla rychlost vlaku vyvolat v cestujících záchvat šílenství. Ještě v polovině 19. století odmítali porodníci akceptovat Semmelweisův poznatek, že tzv. horečka omladnic, na kterou umíraly tisíce rodiček, je způsobena nedostatečnou asepsí. Řadu podobných omylů a předsudků shrnuje Součkova kniha Obrazový opravník obecně oblíbených omylů.

Uvážíme-li, že nám odborníci na stránkách novin i v televizi střídavě doporučují a nedoporučují například popíjení mléka, vybíjení nepříjemných pocitů na veřejnosti a pobyt v tropických krajinách, dospějeme snadno k závěru, že revize vědeckých poznatků nikdy neskončí: Záleží zkrátka na tom, jaký odborný názor právě převládá, respektive do jakého názoru jsme se právě narodili.

Je zřejmé, že dnešní doba už nespoléhá na geniální fyziky, chemiky, astronomy a vynálezce (takový předpoklad by byl značně neekonomický); nový objev je zpravidla výsledkem týmové spolupráce ve speciálně vybavených laboratořích. Ve srovnání s tím, jak rychle jsme informováni o politických, kulturních a sportovních událostech, je nicméně podivné, jak pomalu a jak obtížně se prosazují významné vědecké objevy -- jako bychom stále ještě žili v Koperníkově či v Polově století. Na tomto stavu se zřejmě podílejí následující okolnosti:

• Nové objevy se vyskytují izolovaně, tj. nestávají se součástí celého nadřazeného oboru, nebo do něj vstupují až po letech (specialista na fyziku pevných částic nemá čas na to, aby souběžně sledoval celkový vývoj fyziky).
• Nové názory jsou často jen vzkříšením a potvrzením minulých názorů, ale aby vypadaly vědecky, je třeba je jinak formulovat, což je pro laika matoucí.
• Populizátoři nových názorů vyzdvihují často jen jejich senzačnost, to jest nevystihují jejich podstatu.
• Kvůli prestiži vedou často vědci zdlouhavé spory o přiznání priority.
• Státní zájmy nedovolují, aby vešel v předčasnou známost objev, který by se dal případně využít k vojenským či špionážním účelům.

Je-li omylnost častým atributem vědeckých objevů, jak je tomu s uměleckými díly? Na první pohled se zdá, že jim toto nebezpečí nehrozí -- mají přece nadčasovou, metaforickou platnost, která se dá jen těžko zpochybnit. Na úsudek jejích tvůrců se však dá spoléhat stejně málo jako na úsudek vědeckých pracovníků. Bylo by jistě nemístné podezírat Goetha z omezenosti či řevnivosti, a přesto označil Kleistovo dílo za zvrácené; protože byl ve své době v obecné vážnosti, přičinil se tak nepřímo o Kleistovo zoufalství, které vyústilo v sebevraždu. O trpký závěr Čapkova života se zasloužili mj. Jaroslav Durych a Václav Renč, kteří ho v předvečer druhé světové války obvinili ze zbabělosti. Ani Rudolf Friml, v té době už světově proslulý operetní skladatel, nerozpoznal, s jakým nadaným muzikantem má co do činění, když k němu čeští emigranti V+W přivedli svého spolupracovníka a přítele Jaroslava Ježka. Dají se takové nespravedlivé výroky vůbec vysvětlit? Ve hře byl zřejmě Goethův imperativ klasické uměřenosti, Durychova a Renčova záliba v barokních kontrastech, které zřejmě postrádali v Čapkových postojích, a Frimlovo povýšenectví; pro terče jejich odsudků je zase typická bezbrannost a přecitlivělost (kriminalisté by usoudili, že mají rysy potenciálních obětí). Stigmatem většiny umělců je, že jsou příliš zaujati vlastním viděním světa a vlastním způsobem tvorby, než aby se dokázali vcítit do myšlenkového světa svých kolegů - v těchto případech jejich intuice beznadějně selhává.

V politice nejsou omyly samozřejmě o nic vzácnější než v jiných oblastech lidské činnosti, ale protože jsou všem lidem na očích, je s nimi třeba zacházet takticky: Buď se neutralizují, nebo retušují, nebo projednávají u soudu. Neutralizace znamená, že se pochybení takříkajíc rozpustí ve výčtu ostatních aktuálních problémů, retuš znamená, že se z projevů a usnesení dodatečně a nenápadně vypustí původní omyly, a soudní projednání znamená, že se zjišťuje, kdo a jak mohl být křivým tvrzením postižen (žalobce například prohlásí, že kvůli osočení ztratil důvěru zákazníků či posluchačů, což mu způsobilo existenční újmu).

Pokud je politická scéna neměnná a pokud veřejnost neochládá ve svém rozhořčení, může politik omluvit svůj přehmat nedostatkem ověřených informací, případně obavou ze zbytečného krveprolití. (Z odstupu let je téměř nepochopitelné, jak se mohli signatáři Mnichovské dohody domnívat, že okleštěním Československa odvrátí Hitlerovy světovládné plány; připomíná to úlitbu novodobému bohovi.) Pokud se však dosavadní politická scéna zhroutí, stojí před novými politiky dvojí volba: Buď demonstrativně zúčtovat s těmi, kteří vedli národ před převratem, nebo se pokusit nenásilnou cestou o nové uspořádání společnosti.

Králové a carové, kteří měli tu smůlu, že je během panování zastihla anglická, francouzská či ruská revoluce, museli být popraveni, protože podle nové ideologie vládli špatně, rozmařile a nespravedlivě; stejně tak museli být zlikvidováni odpůrci Hitlerovi a Stalinovi, ať už skuteční či domnělí, aby oba diktátory náhodou neohrozili. Druhý, nenásilný způsob převzetí vlády, je nesporně humánnější a demokratičtější; dovoluje nicméně předchozím názorům, aby úspěšně přežívaly, a tím infikovaly novou politickou koncepci.

Demokratický způsob vlády, jakkoli uznávaný, není ostatně samospasitelný - je to vlastně dobový fenomén (podobně jako současné názory na správnou životosprávu nebo na etiketu), který je vázán na západní civilizaci a který se nedá vnutit či přikázat lidem, kteří pro něj nejsou tradičně a psychicky ustrojeni.

Nejkrajnější a nejbizarnější způsob, jak čelit omylnosti, je deklarace vlastní neomylnosti. Katolická církev sice vymezuje dogma o papežské neomylnosti tím, že je vztahuje jen k věcem víry, ale což je víra něco, co se řídí přísnými, neměnnými zákonitostmi? Nechceme si znepřátelit věřící čtenáře, ale jsme přesvědčeni, že neomylnost znamená téměř vždy nesnášenlivost a někdy i zhoubu.

Neomylní teologové poslali na hranici Jana Husa, Giordana Bruna a tisíce údajných čarodějnic. Neomylní konstruktéři poslali na dno nepotopitelný Titanic. Neomylní soudcové podepsali desítky rozsudků, které se zvrhly v justiční vraždy. Neomylní restaurátoři znehodnotili desítky obrazů a památek. Neomylní farmakologové vyslali do oběhu stovky léků se škodlivými účinky.

Jakých pochybení se dočkáme, až začnou učenci klonovat lidské jedince ve velkém? Na jaký omyl doplatíme, navážou-li vědci kontakt s mimozemskou civilizací? K jakým důsledkům povede selhání zabezpečovacích systémů, které zaručují, že se připravená vodíková bomba nerozprskne nad další Hirošimou? Pokrok nemusí být vždy přínosem, nehledě na to, že sám pojem pokrok je často těšínským jablíčkem techniků a ekonomů; filozofové se k němu stavějí mnohem skeptičtěji.

Na začátku této úvahy jsme vykreslili nezáviděníhodnou situaci člověka, který se prodírá lesním bludištěm; zapomněli jsme však dodat, že ji musel řešit už antický Théseus. S nestvůrným Mínotaurem si poradil snadno (byl přece hrdina), ale našel by také zpáteční cestu z krétského labyrintu, nebýt jeho důvtipné milenky Ariadny? Její rada byla prostá: Ať za sebou při vstupu odvíjí nit z klubka, které mu podstrčila. Je dobré vyjít na světlo, i když je to cesta zpátky.