Panuje jistá shoda, že pokud 1. světová válka nebyla opravdu 1., byla každopádně v mnohém ohledu jiná, katastrofálnější než předcházející konflikty velkého rozsahu.

Konsenzus vítězů označil za jediného viníka centrální mocnosti ( o čemž jsou dnes mezi historiky pochybnosti vpravo i vlevo) a tyto zatížil sankcemi a reparacemi zničujícího rozsahu (o čemž se opět vesměs historici shodují).

Málo se připomíná, že stěhování nových státních, i států pozbyvších národů za nové, umělé hranice, v nebývalém rozsahu nepropuklo po 2. sv. válce, ale už po Versailles 1918.

Doktrínu "národního sebeurčení" z USA, které nepochybně tolik učinily pro národní sebeurčení původních obyvatel, implantoval do Evropy prezident Wilson.

Vděčíme mu, my, dnes už jen Češi, podle frekventovaného mediálního a učebnicového mýtu, ne za hlavní pražské nádraží (jež zbylo z císařství Rakousko-Uherského), ale za celé Československo.

Nádraží zůstalo - jako vhodná filmová kulisa zašlých časů, Československo jsme "my", státotvorné národy, svobodně rozebrali na součástky.

"Nás, vítěze" 1. války právo na sebeurčení ostatních, nestátotvorných národů, resp. krajových většin, které zůstaly za novými hranicemi svých etnických států, nemuselo zajímat.

Právo na sebeurčení, jak máme možnost stále kolem sebe pozorovat (v rámci té okurkové, letní sezóny např. v Bývalé Jugoslávii / Chorvatsku) je velmi zajímavý fenomén, který se prostě někdy "světové veřejnosti" hodí, někdy ne.

Je s podivem, že právě demokratické reprezentace sebeurčily Čechy a Slováky ( a jiné) k separaci.

Vždyť v demokracii mají přece všichni občané stejná práva? Nebo ne?

Jak potom chápat motivaci našich bývalých německých spoluobčanů, kteří se demokraticky rozhodli dát přednost občanství Říše před "naší" vzorovou demokracií?

Jak populární byla tehdy v Evropě demokracie, která během Velké krize ( a v Německu ještě ve 20. letech) nedokázala občanstvu zabezpečit základní životní nároky v očekávaném rozsahu, a o relativním ekonomickém úspěchu nacistického státu, o tom je v nezaujatých historických pracích shromážděn dostatek faktů. (Viz Krátké 20. století, E. Hobsbawm)

Zda-li je pro nynějšího, postmoderního občana státu 21. století důležitější demokracie nebo osobní ekonomický prospěch, je jistě ke zvážení každého z nás.

Diskutovat, co se mělo po 1. nebo 2. sv. válce udělat jinak, mi ovšem přijde stejně relevantní, jako uvažování, "jak bychom se my zachovali na místě Němců."